Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

ETOLOGIE EXMOORSKÝCH KONÍ

EXMOOR PONY – SVĚDEK DÁVNÝCH DOB

(Úvod k výzkumu etologie exmoor pony)

„Co je vlastně zač ten exmoor?“ zaznělo spontánně z úst mé společnice před vraty areálu s vyslanci mlžného Albionu. Ve stejném duchu jsem jí odpověděl: „Svědci dávných dob!“ Bylo zřejmé, že má odpověď ji nemohla uspokojit. Abych možné důsledky své strohosti zmírnil, cestou za stádem čítajícím čtrnáct klisen, jednoho hřebce a měsíc staré hříbě, zrekapituloval jsem co nejstručněji děje a události uplynulých 10. až 15.000 let, pokud něco takového lze zvládnout za pochodu listopadovým počasím se vším, co s tím souvisí a navrch v členitém terénu bývalého vojenského areálu cvičiště tanků Sovětské armády… V současnosti přírodní rezervace Milovice, zvolené se záměrem uchování původního a vzácného stepního biotopu umístěním velkých býložravců, reprezentovaných populací koní plemena exmoor.

Historie, geneze

Existuje domněnka o společném předku, jakémsi „pra-pony“ všech britských náhorních a slatinních poníků. Uvedený názor byl vysloven ústy Dr. Sue Baker, která zmíněného prapředka pojmenovala termínem „Hill-Pony“, tj. poníka místních pahorkatin či návrší. Je paradoxní, že jeho skutečnou podobu uchovala malba v jeskynním komplexu v Altamiře (nedaleko přístavního města Santander u Biskajského zálivu), Lescaux (ve francouzském Dordogne) právě tak, jako v Grotten Cosquer u Marseille a v neposlední řadě nástěnné jeskynní malby v Chauvet (na Ardéche). Jejich vznik je vesměs datován do období poslední doby ledové, tj. zpřed 30.000 až 10.000 let. Lze tudíž předpokládat, že zmíněný prapředek exmoorských koní přežil poslední dobu ledovou, díky čemu se stal němým svědkem života a posléze také vyhynutí mamutů.

Nejhmatatelnější průnik do stavu a složení fauny v době ledové na britských ostrovech poskytl archeologický výzkum realizovaný v oblasti Somerset (na území mezi Exmoor a Bristolem), jejichž stáří se odhadlo na 12.000 až 15.000 let. Tyto nálezy z velké části objevil a následně podrobil analýze H.E. Balch a s výsledky veřejnost seznámil v r. 1948 na stránkách své monografie s názvem » Mendip – It´s Swallet Caves And Rock Shelters « . V jednadvaceti ze sedmadvaceti lokalit vykopávek, provedených v jeskyních, našel kosterní skelety koní. Je pozoruhodné, že patřily dvoum typům/druhům koní: menším, nalezeným výhradně v nižších vrstvách terénu, tj. z dřívějších dob a větším koním z vrchních vrstev, tj. z pozdější éry. V obou případech však pokaždé pocházejících z dob poslední doby ledové. Tento fenomén byl konstatován také v jeskynních nálezech z Dordogne (Francie).

Výsledky výzkumu shrnul prof. James G. Speed v monografii » A Survey Of the Evolutin Of The Horse In Britain « v padesátých letech minulého století. Autor je přesvědčen, že v případě menšího typu koní se bezpochyby jedná o – i v současné době existujícího, tzv. horského, náhorního pony a v případě větších kosterních pozůstatků o jeden z typů tzv. stepních plemen koní. Porovnáním kosterních nálezů objevených v jeskyni Mendip, jejichž stáří se odhaduje na 12.000 až 15.000 let se konstatovala identická forma/podoba kosterního skeletu včetně kraniologických znaků s nálezy z Dordogne se stářím 32.000 let, nálezů z Brightonu, jejichž stáří se odhaduje na 120.000 let, resp. nálezů z území Aljašky se stářím cca 27.000 let. Všechny tyto nálezy vykazují identické míry/parametry a obecně tvary/formy kosterních skeletů. Je tudíž velmi pravděpodobné, že přes značné zeměpisné vzdálenosti mezi zmíněnými nalezišti a velké časové rozestupy v souvislosti se stářím kosterních pozůstatků se mohlo jednat o totožné plemeno, kterým je nejblíž exmoor pony, než jakékoli jiné.

S táním ledovců před přibližně 10.000 až 9.500 lety, tj. na konci poslední doby ledové bylo značné území Evropy zaplavené. Tímto způsobem vzniklý průliv La Manche oddělil britské ostrovy od pevninského území Evropy. Mezi léty 8.000 a 7.000 tak byla fauna těchto ostrovů a tudíž také populace koňovitých izolovaná od jiných, žijících na území kontinentální Evropy s nesporným negativním vlivem na jejich vývoj. Vlivem poslední doby ledové na území Británie, konkrétně jeho pozůstatků v podobě ledovců, zmrzlé půdy a trvalého sněžného příkrovu, resp. oddělených území na jihu a jihozápadě byla na počátku vzniku oblastí, připomínajících subarktickou tundru, včetně její charakteristické vegetace.

Je nepochybné, že Kelty ukořistěné koně z území Británie putovaly v následném období na Evropský kontinent, dostávali se do rukou římských vládců anglického území, k anglosasům a normanským dobyvatelům. Je nadevší pochybnost, že ve všech zmíněných dobách docházelo ke křížení těchto koní s celou škálou domácích/původních plemen koní. Avšak až v posledních 200 letech bylo zmíněné křížení různých horských koní, ev. poníků, jejichž biotopem bylo území vřesovišť a močálů do té míry intenzivní, že staré/původní, jedinečné, místní/regionální a málo diferencované „horské pony plemena“ zanikly, ztratili se, stali se bezvýznamnými, ev. beze stopy zmizeli a zůstali pouze na území Exmoor.

Na základě souboru opatření panovníka Viléma Dobyvatele zveřejněných v roce 1086 pod názvem » Domesday Book « se prosazoval ne pouze soupis úkolů a pravidel vzájemných vztahů majitelů koní v oblasti Exmoor před a po válečných výbojích prováděných Normany, nýbrž také početných stavů užitkových zvířat v jednotlivých hrabstvích, jejichž území byla tvořena vřesovišti, močály nebo rašeliništi trvalého rázu/charakteru. Přes zmíněná přísná nařízení zůstávala určitá část koní a dalších druhů domácích zvířat nezaregistrovaná.

V době panování krále Viléma II. (1056-1100), zřejmě již v éře vlády saských panovníků byl Exmoorský les královskou honitbou/oborou/území. V té době a v následném období však využívala Koruna, tj. dvůr panovníka trvale pouze vymezenou část, pronajatou od místních farmářů s právem pasení jejich hospodářských zvířat, a to v lesním porostu. V Exmoor žilo 42 rodin s vlastnictvím minimálně pěti chovných klisen a příslušného počtu hříbat, které uplatňovali zmíněné privilegium. V dobových dokumentech je pojmenované, jako „The Free Suitors of Hawkridge and Withypole“, osvobozené od povinnosti placení nájemného, pachtů a z titulu povinnosti poskytnout panovníku služby související s jeho přítomností na lovech nebo honech v oblasti Withypole. Dohled, prakticky dozor nad lesy měly tzv. „Warden“ a jejich podúředníci, zv. „Werderer“. Již od 12. a 13. století (mimochodem až do současné doby - pozn. autora) byly nabízeny koně plemena exmoor pony na aukčním trhu ve městě Bampton každoročně, a to bez přerušení, již přes osm století.

V době panování excentrického krále Jindřicha VIII. a jeho šesti žen (1491-1547) se často nařizovali radikální opatření v podobě zákonů, vyhlášek, příkazů apod. Jako taková lze vnímat nařízení vyřadit/zlikvidovat všechny poníky s menší výškou v kohoutku měřenou hůlkovou mírou, než 130 cm, a to ve prospěch chovu vzrostlejších/rámcovějších koní optimálněji využitelných armádou, tj. ve vojenství. Zmíněná kampaň, za jejichž odpor se platilo hrdlem, nepostihla pouze koně vřesovišť, divoce-, ve volnosti žijící populace poníků, ev. koně z náhorních plošin, jakými byl v oné době také exmoorský poník, nýbrž každého jedince přežívajícího v sebeodlehlejších končinách krajiny, v pustinách, na úhorech, ladech vřesovištích a močálech.

V roce 1710 se faktická populace exmoor pony označovala jako „Horse Beasts“ čím byla vnímána jako jedna z několika tamních volně žijících populací kopytníků. Jejich postavení se tak stalo rovnocenným s dalšími druhy poníků. Pojmenování v podobě exmoor pony (Exmoor Horse) je poprvé uvedeno v citované podobě v roce 1805. V r. 1777 je ještě evidované pod označením „ Exmoore Naggs“.

V roce 1814 prodává anglická Koruna exmoorské lesy a dřívější „Warden“ (lesmistr, fořt) v osobě Sira Thomase Aclanda získává velkou část tohoto území, a po prosazení nezbytnosti zachování plemena exmoor pony v této lokalitě nakonec zřizuje a posléze spravuje ze svého sídla Winsfield Hill hřebčín, jehož podstatu tvoří stádo vybraných, prvotřídních a především čistokrevných, resp. typických klisen. Dalším významným chovatelem exmoorských poníků se stal John Knight a jeho syn, Sir Frederic, který v roce 1818 dokoupil dalších 5.000 akrů půdy a v sousedství předcházejícího založil na Porlocku nedaleko Durveltonu a za použití aclanského chovného materiálu další jedinečný chov. Podstatným přínosem jeho chovatelské práce se stalo odstraňování, tj. selekce všech nekorektních, ev. netypických jedinců z chovu. Méně prozíravým činem se ukázalo aranžování „arabských hřebců“ se záměrem eliminace exteriérových vad z populace exmoorských poníků. Některé literární prameny uvádějí, že tím zlepšovatelem měl být hřebec pl. dongola. Produkty křížení získané popsaným způsobem/postupem nepřežily podmínky odchovu v lokalitě Exmoor a zanikly sami od sebe.

Mezi podobné názory s tuhým kořínkem legend řadíme málo pravděpodobný vliv andaluských hřebců uniklých z paluby španělské ztroskotané válečné galéry na populaci exmoor pony, případně barvitý popis existence hřebce, bělouše » Katerfelto « a jeho potomství, ev. existenci krásného vraného hřebce plemena galloway ve stejné oblasti působení. V 19. století se objevuje svérázný až divoký názor o možné existenci exmoorských koní „vylepšených“ nebo zušlechtěných obdobným způsobem. Chyba příslovečné lávky spočívá ve všech případech v prosté skutečnosti, že žádný produkt křížení se nestal dostatečně životaschopným v drsných podmínkách tamních rašelinišť.

Ojedinělou výjimkou potvrzující pravidlo se stal v době před rozmachem automobilismu proslulý „ Devon Pack Horse“ a „Devon Cob“. Zmíněná, nová plemena koní, vytvořená na genetickém podkladu exmoor pony v následném období získali oprávněné uznání a jednotné/souhlasné mínění jak dobových odborníků, tak současným hipologů v podobě zařazení mezi standardní plemena koní, vzniklé promyšleným užitkovým křížením. Plemeno „Devon Pack Horses“ bylo vytvořené křížením klisen plemena exmoor a Irských Draught případně s těžkým staroanglickým Cart Horses. Jejich rozšíření citelně ovlivnil rozvoj motorismu a to do té míry, že jeho existence dosáhla téměř sféry iracionality. K opětovnému oživení jejich chovu dochází až v 20. letech uplynulého století. Plemeno zv. „Devon Cob“ je v současnosti více-méně vnímané, jako vedlejší produkt chovu hunterů (specifické polokrevné plemeno jezdeckého typu uplatňující se mj. v rámci honů a štvanic na britských ostrovech, a to od listopadu do dubna; vyniká schopností nebojácného překonávání přírodních překážek do 150 cm s jezdcem o hmotnosti 75 kg a více v rámci celodenní krajinové jízdy – pozn. autora).

Uplatnění exmoor pony se v minulosti neomezovalo pouze na práci pod sedlem nebo ve funkci soumarů. Dobové kroniky uvádějí, že již římský císař Caesar a jeho armáda využívala tyto koně jako tažná zvířata (historické dokumenty je označují, jako „Hill Pony“ – pozn. autora). Domácí primát patřil poníkům jako tažných zvířat z Exmoor po vybudování prvních pevných komunikačních tras, protínajících dříve neschůdné rozlehlé pláně vřesovišť, blat a močálů. Vhodnost koní k tažným účelům potvrdila zkušenost z období Keltů, uplatněná na Britských ostrovech.

V průběhu 19. století byl velký počet poníků využíván v oblasti těžby uhlí, přičemž své uplatnění našel také exmoor pony díky svému relativně menšímu vzrůstu a současně velké síle v tahu. V dobách recese, která následovala jak první, tak období po druhé světové válce opakovaně docházelo v chovech exmoor pony k výraznému snižování jejich početního stavu, nezřídka formou odporažení na jatkách. Ze všech zmíněných krizí se populace těchto poníků dostávala s nesmírnou těžkostí. Přes, již zmíněné možnosti všestranného uplatnění těchto koní, limitujícím faktorem se stal jak jejich menší tělesný rámec, tak jeho ne zcela jednoduchý temperament v souvislosti s jejich možným uplatněním, jako poníků pro děti, které nebylo shledáváno jako ideální, optimální, ev. postrádající rizika v kontaktu s těmito zvířaty.

Počátky organizovaného chovu

Dlouho předtím, na konci viktoriánského období, byl v Británii položen základ „Polo Pony Society“ tj. britského svazu koní pro polo. V roce 1898 byl předložen pátý díl Plemenné knihy koní pony plemen. Autorem byl Sir Thomas Acland, vnuk zakladatele věhlasného chovu exmoorský poníků v hřebčíně, zv. „Přístavní stádo“, v sousedství Winsfield Hill. Sir Thomas prosadil, aby do zmíněné plemenné knihy bylo zařazeno také plemeno exmoor. Prosadil také, aby se počínaje rokem 1899 započala práce s registrací hřebců a klisen žijících v oblasti slatin, vřesovišť a blat. V průběhu prvního roku této činnosti bylo podchyceno/zaevidováno pět hřebců a 25 klisen. V r. 1912 bylo k tomu účelu jmenovanou/sestavenou komisí vydaná prováděcí směrnice k exaktnímu/jednoznačnému definování podstaty plemena exmoor, standardních podmínek jejich chovu a způsobu zkvalitnění této populace žijící v horských, náhorních oblastech, ev. vřesovištních a slatinných místech. Od roku 1915 se stala zmíněná komise pevnou součástí celostátní, zastřešující organizace, zv. „National Pony Society“.

V roce 1921 se stal Earl Fortescue předsedou sekce exmoor pony. Jeho rodina měla získat v r. 1879 od Sira Frederika Knighta předkupní právo na lokalitu „Simonbath Estate“. Ke skutečnému spojení majetků obou rodin skutečně došlo po jeho skonu v roce 1897. Od oné doby se jediným sídlem majetků stal Castle Hill, tj. dřívější výhradní sídlo rodu Fortescues, nacházející se v sousedství Filleigh (severní Devon). Lord Fortescue se stal nejvýznamnějším a současně největším, a také prvním chovatelem koní plemena exmoor ve své zemi. V roce 1921 řídil samostatnou a nezávislou organizaci, chovatelský svaz pod názvem „Exmoor Pony Society“ a přirozeně se stal také jejím prezidentem. První a současně jediná Plemenná kniha vydaná tímto chovatelským svazem byla uveřejněna v roce 1963. Obsahuje všechny relevantní informace o chovatelských výsledcích a evidenci koní, ve shodě s požadavky a standardy uplatňovanými zastřešujícím orgánem „National Pony Society“. Aktuální zastřešující organizací pro chov koní plemena exmoor v Anglii je Exmoor Pony Society, Capland Orchard, Hatch Beauchamp, Taunton, Somerset.

Četnost koní plemena exmoor nebyla nikdy velká. Početní stav však úzce souvisel s rozlohou jejich životního prostředí, které mělo potenciál k celoročnímu poskytování/produkci potravy a to téměř výhradně objemných krmiv. Sebemenší porušení této rovnováhy mohlo způsobit jejich zánik, přinejmenším však ohrožení zdravotního stavu, v konečném důsledku jejich existenci. Podle souhlasného mínění pravověrných chovatelů a znalců exmoor pony také zazníval hlas, podle kterého schopnost přežití těchto koní v podmínkách jejich původního biotypu se stává garancí, že přežijí jakékoli jiné, nové, dříve nepoznané okolnosti svého chovu.

Perspektiva existence tohoto – z historického hlediska prapůvodního plemena koní – i přes mnohé kuviččí hlasy, matoucí prohlášení, neblahé předpovědi, ev. varování a Kasandřiny věštby (Kasandra: v řecké mytologii věštkyně pádu Tróje – pozn. autora), které předpovídali, prorokovali v období posledních sto letech jeho zánik nebo odchod do zapomnění se ukazují, jako šalebné. Většina věštců totiž zapomněla, že exmoor pony žijící v kraji Exmoor se nikdy nestal tzv. hromadným výrobkem či „módním produktem“ konjukturální snahy obchodníků s podobným artiklem, tj. smyslem a cílem masové produkce. A právě díky této zdánlivé maličkosti si zachoval svou životaschopnost a perspektivu dalšího života.

Exteriér a charakter

Ze všech britských náhorních, horských slatinných, rašeliništních, vřesovištních a dalších poníků je pouze exmoor vnímán v podobě jednoznačně a nezaměnitelně definovatelného plemena, a to jak z hlediska exteriéru, tak také svého charakteru. Na první pohled působí dojmem, kterým zřetelně přečnívá nad obdobnými plemeny poníků, byť s patrným vlivem zušlechťujících prvků z období své geneze. Do poloviny 19. století poskytovalo zmíněné plemeno dobré služby sedlákům/zemědělcům a obecně obyvatelům oblasti/regionu Exmoor, především jako soumar anebo k jezdeckým účelům. Koně pl. exmoor byly využívány k přepravě vytěžené rašeliny, stájové mrvy z dvorů na pole a také různých zemědělských produktů na místní trhy. V pozdějším období v zápřahu do kár k dopravě svých majitelů k sousedům, tj. jako zprostředkovatel vzájemné komunikace lidí.

Z množství nejvýraznějších předností reprezentantů exmoor pony je podle mínění chovatelů, případně znalců ušlechtilost, bystrost, rychlost reakce, pohotovost a hbitost právě tak, jako nevyčerpatelná energie, „vigour“ ve smyslu zdatnosti ve spojení s životní silou a statností. Dále maximální pozornost v přístupu k jakékoliv práci/pracovnímu výkonu a v neposlední řadě „poise“, tj. svého druhu graciosnost, balanc, zevnějšek a povaha, přičemž vyjmenované charakteristiky se netýkají pouze psychických vloh/daností, nýbrž také jejich výkonnosti. Většinu z uvedených charakteristik exmoorů zmínil William Youatt v díle » Different Breeds Of English Horses « (London, 1820), podle kterého exmoor patří k několika málo pony plemenům, na základě kterých vznikl anglický plnokrevník.

Zahájí-li se přivykání poníků pl. exmoor na vazák, uzdění, sedlo, zápřah a přirozeně na hmotnost jezdce včas, postupně a trpělivě, lze v něm získat čtyřnohého spolehlivého partnera k všestrannému uplatnění, bez ohledu na zkušenost a věk uživatelů. Exmoor se s oblibou využíval jako dopravní prostředek při soupisu hospodářských zvířat přímo na pastvinách právě tak, jako při lovech na šoulačku. Nenáročnost těchto koní potvrzuje jejich celodenní výdrž v sedle s dospělým jezdcem, bez nároku na potravu, odpočinek, apod.

Kromě své nenáročnosti, vytrvalosti, trpělivosti, zdraví, tvrdosti, odolnosti a dlouhověkosti (věk 30 let a víc není v případě tohoto plemena vzácností – pozn. autora) se exmoor pony projevují mj. energickým temperamentem, přátelským až dobromyslným charakterem a pozoruhodnou inteligencí. Přesto se nedoporučuje zahájení jezdeckého výcviku maloletých dětí na těchto ponících, pořízených v rámci tzv. „prvního poníka“. Způsob pohybu exmoorů je pro začátečníky totiž příliš energický, přičemž tito poníci jsou schopni v okamžiku odhalit slabé stránky, ev. nezkušenost takového jezdce či adepta jezdectví a tuto skutečnost předvýdatelným způsobem náležitě zneužít. V souvislosti s exmoor pony se ne bez racionálního důvodu říká: „If you can ride an Exmoor, you can ride everything“ (volně přeloženo: když dokážeš vysedět exmoorského poníka, dokážeš to s koněm libovolného plemena).

Takřka doslovně se to samé týká zdravotní kondice exmoorů. „Spatřit slabého, zchromlého nebo neduživého exmoora se jen tak nepodaří“ napsal M.A. Wace ve své zprávě » The Exmoor Pony « (The Book of the Horse, ed. Brian Vesey-Fitzerald, London-Brüssel, 1947). Dlouhodobě malé množství a skromný druhový výběr krmiva spolu s drsným počasím v zimním obdobím formuje/utváří jejich tělesnou konstituci a současně eliminují výskyt slabých jedinců na minimum.

Lokalizace původu

Exmoorské pony-plemeno je udomácněné v oblasti jihozápadní Anglie, na hranicích mezi městy Somerset a Devon, na březích Bristolského kanálu, jehož součástí je tzv. Exmoorský les. Současný Exmoor tvoří plocha přibližně 265 čtverečních mil (téměř přesně 690 km2), chceme-li 170.000 akrů, tj. 70.000 hektarů, hraničících od Combe Martin na západě po Minehead na východě a s 36,5 km dlouhým pobřežním pásmem zmíněného kanálu. Přibližně 2/3 území Exmoor se nachází v Somerset a 1/3 v Devonu. Exmoorské pobřeží bylo vytvořeno erosní činností moře do podoby žulových skalných stěn, roklí, průrev a propastí, ev. průseků náhorních plání. Srdcem pomyslného území Exmoor je původní, historický Royal Forest, který byl až do změny vlastníka prodejem v roce 1814 exklusivním loveckým revírem. Tamní vegetaci tvoří především stálezelené, málovzrostlé křoviny, vřesoviště v kombinaci s kručinkou. Terén pokrývá také odolná sorta tvrdých kyselých travin a kapradin právě tak, jako zakrslé dřeviny. Pojmenování území v podobě „Forest“ je mírně řečeno přehnané, nadnesené, přinejmenším pak zavádějící, neboť od historických dob na území/ploše Exmoor existovali pouze dva malé háje. Jeden tvořil porost „Hoar Oak“, tj. dubu bílého a „Kite Oak“, dříve dubu jestřábného, v současnosti označovaného, jako dub odolný. Dobře zalesněné jsou jeho hluboké doliny. Celé území si zachovalo svou prapůvodní podobu přesto, že v uplynulých stoletích docházelo k opakovaným pokusům o jeho hospodářské využití.

Plocha jeho areálu je cca 30.000 ha. Průměrná nadmořská výška činí 500 m. Svůj exteriér si exmoor pony zachoval od dávných dob až do současnosti, beze změn. Do roku 1777 bylo jeho místní pojmenování, jako „Exmoor Naggs“, tj. exmoorský malý kůň. Kolem r. 1710 jako „Horse Beasts“, tj. koňská bestie …

Zastoupení příslušníků velkých zvířat na řašeliništích tvoří kromě koní především spárkatá zvěř, z nichž vévodí exmoorský jelen a středně velká ovce s dominancí jatečného využití. Farmáři jsou – zcela poprávu a ve shodě s realitou se zmíněnými třemi zvířecími druhy uspokojeny ve svých životních potřebách. Optimálně využívají místní zdroje živin. Potravní konkurence na tomto území tudíž neexistuje, ev. je okrajovým problémem, protože všechny zmíněné zvířecí druhy mají společné nároky na krmivo, a to jak z hlediska jeho kvantitativní stránky právě tak z hlediska jeho nutriční hodnoty.

Podrobný popis tělesných znaků

Z hlediska exteriérů exmoor pony lze konstatovat zcela zřetelné/patrné rozdílnosti. Mluvíme tudíž o dvou typech exmoor pony. Jedním z nich je tzv. acland-, případně auchorský typ (identifikovaný na základě převažující barvy koní, připomínající pálenou cihlu, pocházející z provozu/továrny tohoto stavebního prvku v majetku rodiny Acland). Takto označované koně jsou obecně menšího tělesného rámce, nepostrádají však ušlechtilost. Hnědorudá barva jejich srsti má žlutavý odlesk. Nejvýznamnějším rozlišovacím znakem předmětného typu exmoorů je pak především lehce naznačený a znatelný konkávní profil lebky v její nosný části. Druhý typ poníků plemena exmoor je označovaný/pojmenovaný, jako tzv. varianta Withypol Commons. Charakterizuje jej mohutnější, méně ušlechtilý až hrubý exteriér, tmavá barva srsti, připomínající barvu hnědé rašeliny a také rovný, přímý profil lebky od meziušního valu až po ukončení chrupavčité nosní části.

Samotná stavba těla koní plemena exmoor je typickým, jedinečným a současně mimořádným znakem těchto koní, včetně dílčí uniformity jejich základní barvy. Hlava je suchá, tudíž ušlechtilá, výrazná, s jemně vykreslenou hubou, vytáhlým chřípím, širokým čelem (znak inteligence) s krátkými, špičatými ušními boltci. Charakteristickým pro představované plemeno koní je výrazný nadoční oblouk a oči vyjadřující zájem o okolí, s víčky připomínající oči ropuch („Toad Eves“). Takové utváření očí a víček je ojedinělým v rámci celé šíře světové populace koní. V některých případech milovického stáda je efekt „ropuších očí“ umocněn/zvýrazněn světlejší barvou srsti v jejich bezprostředním sousedství. Krk je nádherného tvaru s lehčím týlem a širokou linií hrdla, včetně dobrého nasazení a osvalení (v případě jedné z klisen byl konstatován tukový hřeben, který je spíš charakteristický pro starší hřebce), přesto v žádném případě neevokuje tzv. hřebčí pohlavní výraz. Lopatka je dlouhá, šikmá, dobře nasazená, dotvářející nižší a kratší, dobře osvalený kohoutek. Široký hřbet a mírně srázná kratší, relativně mohutná záď je ukončena nízko nasazenou oháňkou. Trup je široký, dlouhý a hluboký, tj. prostorný. Dobře osvalené končetiny ukončené přiměřeně velkou, tvrdou a zdravou kopytní rohovinou kulatého tvaru doplňují výrazně vyrýsované šlachy a klouby. Dlouhá hříva a v některých případech také husté rousy budí dojem nezdolnosti těchto koní v období nepohody. Krycí vlas srsti, zv. „Grannen“, tj. jehličí si v zimním období zachovává tvrdost a elastičnost za souběžné ztráty lesku; podsada je extrémně hustá, hrubá a mastná, díky čemu dešťová voda splývá po jejím povrchu, aniž by pronikla k pokožce těchto zvířat.

Významnějším a zásadnějším identifikačním plemenným znakem koní plemena exmoor než jejich základní barva (připomínáme, že všechny myslitelné varianty hnědé, resp. šedé) jsou partie chřípí/nozder právě tak, jako vnitřního předloktí a holeně (metakarpu) a břicha po oblast slabin. Ona zvláštnost spočívá v koncentrovaných/omezených výskytech světlých ostrůvků či pásů/pruhů srsti krémově-šedo-bílé barvy. Ostře ohraničené místo se nachází výhradně na hlavě, v místě nad hubou, resp. pod chřípím. Zběžný pohled na uvedený barevný fenomén evokuje dojem povrchu posypaného mouku, tj. pomoučněnost. V příslušné odborné literatuře se proto oprávněně setkáváme s termínem „pomoučněná-, ev. moučná huba“. V německé odborné literatuře je tento prvek označený jako „oslí huba“. U koní v letní srsti je pomyslná hranice mezi popisovanou světlou partií povrchu těla exmoorů a dalšími výrazně ostřejší, bez přechodu.

Vrozené klasické bílé znaky nacházející se zpravidla na hlavě, na končetinách, případně v oblasti kohoutku jiných plemen koní jsou v případě exmoorů vnímané, jako exteriérový/plemenný diskvalifikační prvek. Existence bílých znaků jsou tudíž nepřípustné. U chovných/plemenných zvířat pak zcela nepřípustné. V rozporu s obdobím před rokem 1927, kdy se do plemenné knihy nezřídka zapisovala i zvířata, popisovaná, jako šimlové, ev. vraníci.

Koně plemena exmoor se také vyznačují zvláštním utvářením čelisti, která se vysvětluje existencí základny sedmé stoličky jejich chrupu. Ani popsanou anomálií nedisponuje žádný jiný zástupce equidů na světě.

Lokomoční projev a výkonnost

Hodnocení lokomočního projevu koní plemena exmoor odpovídá obecnému hodnocení pohybového potenciálu a prostorovým možnostem poníků, tj. samostatné skupině či kategorii kopytníků. Tu charakterizuje především absence kadence hrudních končetin, akce a podsazení pánevních končetin (definované v odborné literatuře termínem „bodendeckend“ tj. přízemní – pozn. autora). Přes uvedené skutečnosti se koně exmoorského plemena v závislosti na okolnostech dokáží uplatnit v každém ze základních druhů chodů: kromě kroku a klusu také ve cvalu. Krok prezentovaný exmoorským pony je dlouhý a energický; klus díky odpovídající volnosti lopatky a aktivnímu nakročení a posunu pánevních končetin je realizován napohled s lehkostí, bez vynaložené námahy; cval a schopnost/vloha ke zdolávání překážek pomocí skoku je pak vynikající až překvapující.

Generální dohled a s tím související servis nad britským chovem tamních koní má v kompetenci „Exmoor Pony Society“ se sídlem v Tauntonu (Somerset). Plemenná kniha, jak už bylo zmíněno byla založena v r. 1899, následně v podobě samostatné sekce chovných zvířat, zařazených do „Polo Pony Society“ (následně do „National Pony Society“). První a současně jediný (!) díl Plemenné knihy byl vydán v roce 1963.

Nejdůležitější a současně jediná oficiální výroční bonitace exmoorů konaná v režii „Exmoor Pony Society“ je realizována zpravidla v druhém srpnovém týdnu. Místem konání je Exford. Hodnotí se předvedené koně podle regulí chovatelského svazu a to včetně ověření přiježděnosti.

K nejdůležitějším chovatelským událostem pak patří každoroční květnová přehlídka hřebců právě tak, jako první a současně jediné hodnocení hříbat před jejich zaevidováním v podzimním termínu téhož roku. V rámci přehlídky hřebců je tato kategorie plemenných zvířat roztříděna do dvou skupin. Do první z nich jsou zařazeny dvouletci, do druhé tříletí a starší jedinci. Kromě toho jsou zvlášť hodnoceny hřebečci-ročci s perspektivou pozdějšího chovného využití. Jejich majitelé jsou motivováni za kvalitní odchov těchto nadějí finanční prémií. Volba podzimního termínu bonitace mladých koní souvisí s jejich zimním osrstěním, tj. vrozenou schopností k zajištění ochrany organismu vůči nepříznivým klimatickým vlivům. Přirozenou podmínkou k předvedení hříbat, resp. mladých koní před hodnotící komisi je jejich perfektní zdravotní stav. Zaevidovaná hříbata jsou následně označována identifikačním výžehem a nabídnuta k prodeji v rámci autorizované aukce organizované/řízené chovatelskou společností v Bramptonu konané vždy poslední říjnový čtvrtek. Druhým, hojně využívaným termínem aukce těchto koní je začátek listopadu v Brendonu.

Tělesné parametry

Neopomenutelným kritériem, v podstatě jediným, zcela objektivním údajem, nápomocným v rámci hodnocení koní, resp. poníků jsou biometrické údaje získané technickými pomůckami, tj. měřením, ev. kontrolou živé hmotnosti. Tímto způsobem bylo zjištěné, že standardní kohoutková výška exmoor pony je v případě hřebců 127 cm, tj. 12,2 anglických pěstí (maximálně 130 cm); v případě chovných klisen max. 127 cm hůlkové míry.

Dolní hranicí je pak 114 cm. V dalších literárních zdrojích se uvádí rozmezí výšky koní od 115 do 130 cm bez konkretizace pohlaví. Maximální přípustná výška v kohoutku tzv. „jižních“ pony-plemen (New Forest, Dartmoor a Exmoor pony) má být omezena v případě klisen na 12.2 pěstí, tj. 127 cm a u hřebců na 12.3 pěstí. Po přepočítání na metrické hodnoty na 129,54 cm.

Existují názory (Speedova škola – pozn. autora), podle které ze tří definovaných předků současných koní (kertak, tarpan a kůň Przewalského) vznikly v průběhu jejich vzájemného křížení další, tzv. sekundární linie. Předpokládá se, že existují dva typy poníků a typů robusních koní, objevujících se ještě před domestikací koní na území Eurasie (před cca 5. až 7.000 lety). První z nich měl být pony prvního typu, pocházející ze severozápadní Evropy. V podstatě se jednalo o horského nebo keltského pony, přímého potomka tarpana (120 až 130 cm výšky v kohoutku; hnědák nebo tmavý hnědák). Jeho charakteristikou byla schopnost přizpůsobit se i extrémně vlhkému prostředí. Ze současných, známých kulturních plemen je mu typově nejblíž exmoorský pony.

Na britských ostrovech žije v současnosti devět (podle jiných názorů deset nebo jedenáct – pozn. autora) původních plemen koní, které se řadí mezi pony-kategorii, tj. s kohoutkovou výškou hůlkovou pod 147,32 cm, tj. 14,2 pěstí. Jsou označeny, jako koně horstev, náhorních plání, vřesovišť, blat, močálů nebo rašelinišť. Kategorii poníků reprezentuje plemeno shetland, dartmoor, welsh, newforest, dales, connemara, skotský horský (Highland Garron Pony), fell a exmoor. Podle jiných mínění také British-Irish Polo-Pony a Hackney-Pony, vesměs pojmenované/označované v souladu se zeměpisným místem, který od historických dob obýval.

Nelze v této souvislosti nevzpomenout mezičasem vyhynulého galloway-pony, který se spolupodílel na vyšlechtění/vytvoření anglického plnokrevníka. Zmíněné plemeno je odborníky vnímané, jako jedno z nejvýznamnějších, a to i v celosvětových relacích! Jako s jezdeckým koněm se s ním seznámil také římský císař Julius Caesar počas své první invaze na britské ostrovy (v letech 55 a 54 před Kristem) a byl překvapen jeho kvalitou. Poslední exemplář uhynul v průběhu druhé třetiny 19. století. Také Jindřich VIII. jej vnímal, jako prototyp jezdeckého koně pro svou armádu (byl zušlechtěn arabem, čím získal rychlost, vytrvalost a jistotu v každém druhu chodů). Uplatňoval se i v dostizích (KVT hřebců až 153 cm !). Trpěl krvácivostí z nozder, kterou přenesl i do současné populace anglických plnokrevníků, objevující se sporadicky po extrémní námaze nebo výkonu na dráze.

Poníci plemena exmoor ve své nativní podobě a svou prapůvodní tělesnou konstitucí byly doslova předurčeny a optimálně přizpůsobeny pro přežití v nehostinných močálech, bažinách a rašeliništích. Všechny výsledky pokusů jejich křížení, s cílem zušlechtění, se ukázaly, jako „unfit“. Proto se zachovala prapůvodní podoba exmoorů do současnosti. Existují domněnky, že jejich tvar zůstal zachován a nezměněn již od doby bronzové, ne-li ještě z dávnějších dob. Domníváme se, že i každoroční květnová prohlídka hřebců má své kořeny z doby bronzové. Časově/termínově to koresponduje s oslavou starých Keltů, na známých keltských slavnostech. Tyto pohanské květnové svátky byly jedním z nejdůležitějších pro chovatele zvířat obecně v průběhu celého kalendářního roku.

Závěr

V úvodu knihy » Survival Of The Fittes « z roku 1993 se její autor v osobě Dr. Sue Baker odvolává na konstatování známého švýcarského publicisty Desmonda Morrise v souvislosti s četností volně žijící poníků plemena exmoor, kterou tento odhaduje na cca 140 zvířat/jedinců. Celkovou světovou populaci pak na přibližně 800 jedinců. Je nesporné, že tyto stavy řadí exmoor pony na seznam ohrožených hospodářských zvířat. Menší chovy koní tohoto plemena se nacházejí také v dalších oblastech Velké Británie, např. ve Skotsku, kde fakulta veterinárního lékařství (Royal Dick College) v Edinburgu pečuje o vlastní stádo k vlastním výzkumným účelům. S populací exmoorských poníků se lze také setkat v Dánsku, Německu, v Kanadě a v USA. Od 2014 se k těmto krajinám připojila také Česká republika. Připomínáme, že místní, milovický chov exmoor pony je vůbec prvním v ČR, resp. ve střední a východní Evropě. Projekt realizuje společnost Česká krajina ve spolupráci s Biologickým centrem a Ústavem biologie obratlovců Akademie věd České republiky, s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích a Karlovou univerzitou v Praze.

Etologie koní plemena exmoor

Předložená studie si klade za cíl poskytnout první, vstupní informace o životních projevech koní, veřejností a námi dosud bezprostředně nepoznaného plemena, původem z Velké Británie, a to exmoorských pony. Práce tím navazuje na výsledky výzkumu, které jsme zpracovali v případě shetlanských pony, huculských koní, haflingů, noriků, slovenských horských koní, ve volnosti žijícího plemena assateague (Maryland, USA) a v neposlední řadě anglických plnokrevníků v podmínkách dvou špičkových chovů tohoto plemena na pastvě, a to Československého (Šamorín) a Západoněmeckého (Erlengrund).

Materiál a metodika

Z celkového počtu šestnácti přítomných koní plemena exmoor bylo z metodického důvodu, a to snahy o dosažení nezkreslených výsledků vyřazeno hodnocení plemenného hřebce, klisny po ohřebení a jejího měsíčního hříběte. Prezentovali se totiž diametrálně odlišnými prvky chování, tj. vzorci životních projevů. Byť četnost klisen zařazených do výzkumu není statisticky transparentní ( n = 13 ), lze dosažené výsledky vnímat pozitivně. Hodnotu předložených rezultátů vyvažuje naše dlouholetá zkušenost získaná ve velkých chovech koní obecně a praxe našich dřívějších terénních výzkumů doma i v zahraničí. S ohledem na tyto skutečnosti korigujeme původní název studie a upravujeme jej do tvaru:

Etologie chovných klisen na pastvě.

Použitá metoda sběru, tj. způsob získávání údajů etologických charakteristik se realizovala tzv. „záznamem okamžitých vzorců chování“, již dříve úspěšně uplatněná v rámci výzkumu velkých populací koní. Její princip spočívá v záznamech okamžitého životního projevu jednotlivých pozorovaných koní v časovém intervalu pěti minut v průběhu denního, 10-hodinového období. Vzhledem k listopadovému termínu realizace výzkumu (ve dnech 10. a 11. XI. 2015) umožnil světelný režim pozorování chování koní od 07.00 do 17.00 hod. To současně znamená, že v průběhu jedné hodiny byly zaznamenány projevy chování jedince 12-krát a za 10-hodinové období 120-krát. V rámci celého, 13-hlavového stáda pak bylo zjištěno/zaznamenáno 1 560 chování koní plemena exmoor. Z takto získaných záznamů o životních projevech koní se definoval jejich podíl za zkoumané časové období, a to vyjádřením v procentech. Z těchto hodnot „průměrného výskytu jednotlivých životních projevů“ se pak převodem do časových jednotek (s přesností na jednu vteřinu) následně určila doba trvání etologických charakteristik zkoumané kategorie koní. Chovné klisny byly pozorovány v rámci kompletního stáda, ve volnosti, na pastvě a to způsobem, který v žádném případě neovlivnilo jejich přirozené chování. Dosáhlo se to zvolením přiměřeného, tj. dostatečného fyzického odstupu subjektu pozorovatele od objektů jeho zájmu.

Podle hlášení Českého hydro-meteorologického ústavu vládlo ve dnech realizace etologického výzkumu nad územím středních Čech oblačno až zataženo, ojediněle slabý déšť; západní vítr v nárazech 14 až 17 km/hodinu; teplota ve dne 8 až 12 °C, v noci 6 °C.

Výsledky

V předložené práci chceme v návaznosti na naše předchozí studie hodnotit etologii koní plemena exmoor umístěných ve volnosti, na pastvě. Dosažené výsledky řadíme v intencích obsahové struktury uvedené v metodické části předložené studie. Hodnocení je předběžné a je zaměřeno na první etapu výzkumu etologie koní plemena exmoor v České republice. Studie se zabývá kvantifikací základních životních projevů koní tohoto plemena.

Zkoumání etologie exmoor pony realizované v lokalitě jejich areálu v Milovicích potvrdilo existenci všech druhů chování, konstatovaných jako výsledek našich dřívějších výzkumů v chovech koní diametrálně odlišných plemen. Vlastnímu etologickému testování koní plemena exmoor předcházelo jejich předběžné pozorování. Při tom se zaznamenalo 22 druhů životních projevů, které byly zatříděny do následujících sedmi skupin.

  1. Skupinu potravních projevů tvoří pasení, paběrkování a pití vody;
  2. Skupinu lokomočních projevů tvoří přerušovaná chůze, tj. fragmentární krok, krok, klus a cval;
  3. Skupinu odpočinkových projevů tvoří klidový postoj, ležení a spánek;
  4. Skupinu alternativních postojů tvoří normální, bdělý postoj, postoj se zvýšenou pozorností a postoj se zvýšenou nervozitou;
  5. Skupinu eliminačního chování tvoří defekace, mikce a krepitace;
  6. Skupinu projevů komfortního chování tvoří škrábání, válení a vzájemné komfortní projevy;
  7. Akustické projevy tvoří ržání, pištění a kvíkání.

Potravní projevy

Nejvýznamnějším životním projevem koní plemena exmoor je komplex potravních projevů. Z desetihodinového časového úseku tvoří 64,97%-ní podíl, tj. 6 hodin a 30 minut. Na základě dílčího hodnocení potravních projevů se na něm podílí pastva s 55,16%, paběrkování tvoří 5,77% a pití vody 4,04%. Zvláštní pozornost věnujeme projevu paběrkování, tj. extenzivnímu příjmu potravy. V klasickém ponímání je realizované symbolickým, ev. extenzivním příjmem potravy. Krmivo v takovém případě sehrává zprostředkovatele k hernímu projevu nebo stereotypnímu chování. Paběrkování ve stádě exmoorských pony se omezilo výhradně na požírání bobulí místních keřů a plodů planých růží. Celodenní přístup ke zdroji pitné vody je zajištěn z napajedla doplňovaného z pramene nedalekého vrtu. Frekvence intenzivního příjmu potravy formou spásání travního porostu má vyrovnaný charakter s maximem mezi 12. a 13. hodinou. Pití vody následuje fázi zvýšeného příjmu potravy a prakticky kopíruje průběh frekvenci pasení. Paběrkování se zpravidla uplatňuje v době poklesu intenzivního příjmu zelené hmoty.

Náš etologický výzkum umožnil získání poznatku, podle kterého proces spásání travního porostu se realizuje směrem proti převládajícímu proudění atmosférického vzduchu.

Lokomoční projevy

Nejvýznamnějším a také charakteristickým životním projevem koní souvisejícím s jejich užitkovostí prioritního významu je schopnost k lokomočnímu projevu. Jakou kvalitu prezentovalo stádo koní z Británie v českých podmínkách ukázal výsledek jejich etologického testu. Důraz kladený na kvalitu distribuce našich poznatků o lokomocích exmoorských pony je pouze logickým vyústěním této skutečnosti.

Konstatujeme, že druhou nejvýznamnější skupinou životních projevů z hlediska podílu doby trvání (14,30 %) jsou lokomoce. Dominuje přerušovaný, tj. fragmentární krok s 5,96 %-ním podílem času v rámci sledovaného období. Jedná se o projev všech equidů obecně v souvislosti s permanentním putováním těchto zvířat za potravou a technikou spásání pastevního porostu. V průběhu desetihodinového období absolvovali koně plemena exmoor v průměru 429,12 metrů rychlostí 0,72 km/hod. Při 24-hodinovém sledování koní ve volnosti, na pastvě je předpoklad k 85,82 minutové časové délce trvání lokomocí, tj. k absolvování 1,03 km průměrnou rychlostí 0,72 km/hod. ve zmíněném druhu chodů. Dynamika frekvence fragmentárního kroku své maximum dosahuje mezi 7. a 8. hodinou. V další části denního období má tento projev již vyrovnaný, lineární charakter.

Je zřejmé, že pohyb je pevnou součástí denního režimu koní plemena exmoor ve volnosti, na pastvě. Potvrzuje to mj. lokomoce v podobě nepřerušovaného pohybu v kroku uplatňující se především při přesunech zvířat na jiné místo pastvy, ke zdroji pitné vody, apod. Doba lokomočního pohybu v kroku tvoří 5,90 %-ní podíl z desetihodinového, denního období. Znamená to současně, že koně zkoumaného plemena se lokomocím v kroku věnují 0,59 hod., tj. stejně dlouhou dobu, jako fragmentárnímu kroku, a to shodně 35 minut. V předmětném, základním chodu všech plemen koní absolvují exmoorští poníci 637,20 m průměrnou rychlostí 1,08 km/hod. Za předpokladu 24-hodinového cyklu to představuje cca 1 529 m absolvované trasy, 85 minut pohybu v kroku průměrnou rychlostí 1,08 km/hod. Z grafického vyjádření analyzovaného druhu lokomočního projevu je zřejmé, že jej charakterizuje vyrovnaná frekvence výskytu s minimem mezi 12. a 13. hodinou, resp. maximem mezi 14. a 15. hodinou.

Mezi dynamické formy/podoby lokomočního projevu koní se řadí klus. V jeho případě se jedná o vyhledávanou a často uplatňovanou lokomoci. Prostým vysvětlením je paradoxně menší namáhavost jeho provedení, ve srovnání s pohybem v klasickém kroku. Ve stádě exmoorských koní se klus prezentoval s 2,18 %-ním podílem doby trvání, co představuje 13,1 minut v rámci celodenního, desetihodinového pobytu na pastvě, při němž koně absolvují 471 metrů. Za předpokladu 24-hodinového pozorování koní na pastvě to představuje absolvování trasy v délce 1 130 m v čase 31,44 minut průměrnou rychlostí 2,14 km/hod. Výskyt klusu se v případě milovického stáda omezuje na dobu mezi 11. a 13. hodinou (kdy dosahuje své maximum) a později, s menší intenzitou mezi 14. a 16. hodinou.

Příslušný etogram koní plemena exmoor z doby pobytu na pastvě v lokalitě Milovice dokumentuje existenci také lokomočního projevu v podobě cvalu, tj. pohybu, který je prakticky nejrychlejším standardním pohybem těchto zvířat. K jeho zaznamenání došlo přes skutečnost, že podíl doby trvání za dobu etologického výzkumu tvořil pouze zlomek procenta (0,26 %). V časových jednotkách 94 sekund, tj. 1,57 minut. Za předpokladu rychlosti exmoorských pony ve cvalu (0,90 m/sec.) to představuje absolvování 84,60 m v tomto nejrychlejším ruchu. V případě 24-hodinového období ve volnosti, na pastvě to představuje absolvování trasy 204 metrů průměrnou rychlostí 3,27 km/hod. Grafické vyobrazení analyzovaného projevu potvrzuje konstatovaný charakter ojedinělosti výskytu cvalu, a to v době mezi 7. a 8. hodinou, resp. 11. a 12. hod.

Zhrneme-li dílčí výsledky lokomočního projevu koní plemena exmoor v uvedené lokalitě v průběhu 10-hodinové časové etapy, poskytuje to prostor k vyslovení následujícího zjištění. Příslušníci zkoumaného plemena se věnují některému z konstatovaných lokomočních projevů v souhrnu po dobu 80 minut (1,34 hod.). Absolvují při tom 1 622 m průměrnou rychlostí 1,13 km/hod. Předpokládaná charakteristika lokomočního projevu zkoumaného plemena by za 24-hodinové období reprezentovala 206,02 minut v pohybu, tj. 3 hodin a 43 minut, absolvování 3,8 kilometrů průměrnou rychlostí 1,13 km/hod.

Odpočinkové projevy

Třetím nejfrekventovanějším životním projevem koní plemena exmoor jsou projevy odpočinkové. Tvoří 11,53 %-ní podíl zkoumaného časového úseku. Jejich nejvýznamnější podobou je klidový postoj s 11,09 %-ním podílem, nabývajícím na svém funkčním významu cyklicky, a to ve dvouhodinových intervalech. Maximální frekvenci výskytu dosahuje klidový postoj mezi 8. a 9. hodinou a později v době od 15. do 16 hodiny. Další dva odpočinkové projevy zastoupené ve skladbě životních projevů zkoumaného plemena tvoří ležení (0,38 %), resp. spaní (0,06 %). Ojedinělost zmíněných projevů se omezuje na dopolední 9. až 10. hodinu.

Projevy alternativních postojů

Komplex projevů alternativních postojů je v obecné rovině odrazem fyzického a nebo psychického stavu organismu koní projevujícího se navenek. V některých případech jsou zdrojem informací o stupni podrážděnosti CNS těchto zvířat. Podíl projevů alternativních postojů v případě koní plemena exmoor tvoří z celkové doby pozorování 2,10 %-ní podíl. Podílí se na tom normální, bdělý postoj (1,15 %), postoj se zvýšenou pozorností (0,89 %), resp. postoj se zvýšenou nervozitou (0,06 %). Uvedené podíly doby trvání alternativních postojů jsou v souladu s poznatky získanými i prostým pohledem na hodnocené stádo. Charakterizuje jej nerušený klid, tj. absence emocí.

Eliminační projevy

Organismus se zbavuje odpadních produktů látkové výměny defekací (kalením), při které z trávicího traktu zvíře vylučuje pevné exkrementy, mikcí (močením, urinací), při které se organismus zbavuje tekutých odpadních produktů metabolismu a krepitací (flatulencí), tj. odchodem střevních plynů.

Podíl délky doby eliminačních projevů v průběhu denního období chovných klisen na pastvě tvoří 4,67 %. Z toho na defekaci připadá 2,82 %, na mikci 1,79 % a na flatulenci 0,06 %-ní podíl desetihodinového pobytu na pastvě. Projev eliminačního chování charakterizuje nevýrazná dvouvrcholová křivka frekvence výskytu. První mezi 7. a 9. hodinou; druhý vrchol kulminuje mezi 13. a 15. hodinou.

Počet skylabů z jedné defekace exmoorských koní o hmotnosti do jednoho kg se pohybuje od 18. do 28. kusů. Jejich forma je spíš protáhlého a částečně zploštěného tvaru o velikosti 3 x 5 cm, tj. méně kulatého, než v případě příslušníků teplo-, ev. chladnokrevných plemen standardního vzrůstu (od 450 do 650 kg živé hmotnosti).

Opakovaná defekace realizovaná ve vymezeném prostoru, resp. na hranicích areálu/teritoria dané populace koní má za následek akumulaci hmoty pevných exkrementů do velkých/vysokých útvarů (nezřídka až 50 cm), ozn. jako „ozdobné hromady“. Tyto se uplatňují především v případě hřebců. Popisované chování se také pojmenovává, jako „manifestace ozdobné hromady“. V případě hřebce milovického stáda exmoorských koní nebyla zaznamenána ani minimální snaha o vytvoření podobného útvaru.

Projevy komfortního chování

Všechny vysoce organizované živočišné druhy mají ve svém rejstříku také taková chování, která slouží k zajištění péče o povrch jejich těl. Uvedený soubor životních projevů nese označení komfortní projevy. Z etogramu koní plemena exmoor je zřejmé, že jejich komfortní projev se omezil v době pozorování na válení, okusování a především vzájemné komfortní projevy, kterému přisuzujeme znaky „sociálního charakteru“. Podstata vzájemného komfortního projevu spočívá ve vzájemném „vykousávání“ srsti, přičemž koně stojí při tomto procesu hlavami proti sobě. Vzájemné ošetření probíhá současně a vždy na stejných místech těla obou zvířat, což je dané anatomickou stavbou stejně vyspělých partnerů. Podíl doby trvání analyzovaného projevu v rámci diurnálního rytmu má hodnotu 1,54 %.

Akustické projevy

Koně obecně svůj sociální kontakt s okolím realizují také akustickými, tj. zvukovými dorozumívacími prostředky, pokud předcházející, mnohoznačná optická signalizace se ukázala jako neúčinná, ev. nebyla jejich okolím akceptovaná. Ve stádě exmoorských pony se akustický projev uplatňoval jen sporadicky, a to v podobě řehtání, kviknutí a frkání. Podíl zkoumaného životního projevu (0,89 %) potvrzuje ojedinělost jeho výskytu. Jednorázová maximální hodnota akustického projevu v podobě řehtání souvisela s návratem hřebce ke stádu.

Připojení, navázání partnerství

Člověk strávil ve vztahu s koňmi celé věky a vždy se je pokoušel ovládnout – v tom spočívá podstata možného nebezpečí ve vztahu mezi dominantním a slabším partnerem. Komunikace s koňmi proto musí vycházet z poznatku, že jsou to „útěková“ zvířata, která volí před nebezpečím únik, ne boj. Sám užívám jejich „koňský“ jazyk a postupuji pomalu, krok za krokem, přičemž respektuji přirozené vzorce jejich chování. Postupuji proto podle jejich vrozeného instinktu a vyjadřuji jim úctu, kterou od nich ale také očekávám. Na koni pak ponechávám dobrovolnou volbu, zda se ke mně připojí. Uplatnění zmíněných zásad ve stádě exmoorských pony v podobě navázání partnerství demonstruje minisérie fotografií.

Diskuse a závěr

Etologickému výzkumu koní plemena exmoor se dosud nevěnovala žádná studie. Námi předložená práce je tudíž první, základní, vstupní informací vykreslující kontury životních projevů tohoto nesporně pozoruhodného plemena koní importovaného z britských ostrovů do České kotliny. Zkoumanou kategorií koní bylo stádo plemenných klisen (n=13) pozorovaných ve volnosti, na pastvě, a to po dobu desetihodinového časového úseku. Zvolenou metodou sběru základních informací etologického charakteru se stal již dříve ověřený záznam okamžitých projevů vykonaný v pětiminutových intervalech.

Výzkum odhalil několik pozoruhodností. Především poznatek, podle kterého příslušníci zkoumaného plemena se svým způsobem života projevují, jako skutečná, nefalšovaná divoká zvířata. Tuto skutečnost potvrzuje skladba a podíly trvání jejich životních projevů. Zárukou/garancí jejich úspěšného přežití, a to od historických dob až po současnost, je jejich vrozený smysl racionálně hospodařit, tj. neplýtvat zdroji svého organismu: využívat své energetické zásoby co nejefektivněji a nejúčelněji. Vydávat jich pouze takové množství, kolik je k uchování jejich existence nezbytně nutné. Tato skutečnost je v příkrém rozporu s poznatky, konstatovanými v případech tzv. kulturních, domestikovaných plemen koní, žijících v podmínkách celoživotní péče, v chráněném prostředí stájí, v neposlední řadě se stálým a zpravidla neomezeným přístupem ke zdroji potravy.

Zaznamenáníhodným poznatkem v souvislosti s dominantním potravním projevem příjmu zelené hmoty je samotná technika získávání tohoto krmiva. Konstatujeme, že koně plemena exmoor uplatňují způsob, který je vlastní ovcím. Koně milovického stáda uždibují trávu oddělujíc svými řezáky stonky u země. Tato skutečnost je v rozporu s našimi dřívějšími poznatky z výzkumu dalších plemen koní, kdy se uplatňuje přednost okusování vegetačních vrcholů trav a bylin, případně stonků (v době před nebo po klasení) těmito zvířaty. Zimní období ukáže, zda zmíněné pravidlo dojde svého uplatnění.

Naše tvrzení opíráme o výsledky etologického testu zkoumaného plemena koní. Byla konstatována absence projevů vyhrocených emocí v podobě postoje se zvýšenou nervozitou, resp. minimální podíl postojů se zvýšenou pozorností, v obou případech naznačujících různé stupně podrážděnosti CNS těchto zvířat. Lokomoční projevy jsou omezeny na minimum, z nichž dominuje fragmentární krok, tj. přerušovaná chůze jako nevyhnutná součást projevu pasení, ev. na krátkodobý pohyb v kroku. Zcela zřídkavým je lokomoční projev v podobě klusu nebo ve cvalu. Trysk, jako standartní forma pohybu v případě dalších plemen koní zcela absentuje. Absence akustických projevů ve stádě exmoorských koní, přes svou nezastupitelnou roli v rámci dorozumívání jednotlivých členů tohoto společenství, má hned dvojí vysvětlení. Protože je průvodním, doprovodním projevem alternativních postojů se zvýšenou nervozitou, ev. zvýšenou pozorností, a jejichž výskyt se v případě zkoumaného plemena ve volnosti nezaznamenal, nebo zcela výjimečně, mj. z důvodu neexistence příčin k podobným reakcím, k těmto zvukovým signálům. Druhý možný důvod dáváme do souvislosti s chováním, které vygeneroval fenomén atavismu: ve volné přírodě žijící koně by svým frekventovaným a hlasitým akustickým projevem upozorňovali na svou přítomnost možné predátory. Uplatnění „tichého režimu“ způsobu života má tudíž hluboké kořeny z dob evoluce těchto kopytníků. Jako pozoruhodný poznatek také vnímáme absenci herních projevů právě tak, jako standardní souboje o hierarchické postavení ve stádě, existující v celém spektru tzv. kulturních plemen koní, a to bez ohledu na věkové nebo pohlavní složení těchto zvířat – koní, případně kopytníků.

Předcházející obraz životních projevů koní plemena exmoor potvrzuje podíl trvání, tj. významnost skupiny odpočinkových projevů ve skladbě dalších životních projevů těchto zvířat, s obligátní dominancí klidového postoje. Překvapujícím poznatkem se v této souvislosti stala existence projevu ležení a spánku, která je v případě dospělých koní v průběhu denního období a navíc ve volnosti, na pastvě jen zřídkavým projevem.

Klidový postoj koní je charakteristickým odpočinkovým projevem především dospělých koní. Odpočívající jedinec při této podobě relaxace stojí nehnutě, přičemž hlavu a šíji má v rovině zádě. Neklamným svědectvím stavu klidového postoje koní je poloha a orientace jeho ušních boltců. Ty jsou v takovém případě obrácené a současně sklopené do stran. V případě exmoorských pony je definování polohy ušnic obtížnější z důvodu jejich malých rozměrů, navíc ukrytých v husté hřívě. Druhým rozlišovacím znakem odpočívajících koní jsou jejich oční víčka, která jsou přimhouřená, ev. úplně zavřená. Doprovodním znakem dřímání těchto zvířat je pokleslý spodní pysk. Oddechující jedinec stojí obvykle s jednou pánevní končetinou pokrčenou a s hmotností přenesenou na druhou pánevní končetinu, přičemž po čase dochází k přenesení hmotnosti z jedné na druhou končetinu. Aktuálně odlehčená končetina se o půdní podklad opírá pouze přední hranou kopyta.

Klidový postoj exmoorských pony charakterizuje trojvrcholová křivka výskytu. Celkový podíl popsané formy/podoby/variace odpočinku tvoří 11,1 % sledovaného období, tj. 66,6 minut. K realizaci odpočinku formou klidového postoje dochází zpravidla tak, že jedna část stáda odpočívá vytvářeje náznak kompaktní skupiny a zbývající se pase a naopak. Ke střídání fáze aktivity a odpočinku dochází přibližně každé dvě hodiny.

Také k odpočinku formou ležení dochází cyklicky, ve dvou až tříhodinových intervalech. Výskyt spánku se omezil na případ jediné klisny, a to v době mezi 9. a 10. hodinou (0,06 %-ní podíl času).

Na lokomoční projev exmoorských koní lze pohlédnout také z hlediska tzv. putování za potravou polodivokými plemeny koní, ev. kopytníků žijících trvale ve volnosti a mezi které řadíme také příslušníky milovického stáda. Z množství studií, potvrzujících fenomén permanentního pohybu různých plemen koní za potravou s důrazem na délku absolvované trasy citujeme z výsledků cílených na předmětnou otázku. Zjistilo se, že stádo koní Przewalského v rámci svého putování za potravou absolvuje v jarních a podzimních měsících trasu v délce přes 1 000 kilometrů. Stáda putujících koní lze sledovat také v Evropě. Namátkou islandský pony, landays v Pyrenejích, pottok pony a korsický pony na stejnojmenném ostrově, apod. Analogické putování bylo konstatované v případě severoamerických mustangů nebo zeber Národního parku Serengety, které absolvují v období sucha až 500 km za potravou.

„Chodivost“, tj. vloha k permanentnímu pohybu byla v 70. letech minulého století zkoumána i v případě koní plemena exmoor. Britská část stáda byla vypuštěna do volné přírody na území Skotské vrchoviny. V průběhu následujícího období absolvovali tyto koně trasu v délce 1 000 mil, tj. cca 1 600 km jihozápadním směrem. Po přečkání zimy na jihu se stádo s příchodem jara vydalo na zpáteční cestu, na sever země.

Porovnáme-li výsledky předpokládaných lokomocí stáda koní plemena exmoor za 24-hodinové období a na základě toho za období jednoho roku (3,8 km x 365 dní) je zřejmé, že milovický exmoor pony také disponuje potenciálem k absolvování trasy 1 400 km. Tím se potvrzují naše závěry ve srovnání s výsledky, které konstatoval u totožného plemena Hafez et al. v r. 1970.

K typickým, vrozeným schopnostem koní obecně, tj. bez ohledu na plemennou příslušnost, pohlaví, věkovou kategorii, typ odchovného zařízení nebo specifičnost půdního podkladu je dbát, tj. chránit vlastní končetiny, s důrazem na kopyta. Tohoto cíle dosahují kopytníci pohybem ve formaci, označované jako „husí pochod“. Existují názory, podle kterých řazení jednotlivých zvířat je určované hlediskem hierarchického postavení jedince ve stádě. V milovickém areálu vytvořilo exmoorské stádo za krátkou dobu své zdejší existence celou síť těchto chodníčků, zpravidla ne širších, než 25 cm. Jeden hlavní chodník se vine podél vnějšího oplocení. Další křižují areál, kdy vzájemná vzdálenost těchto vysoce účelných chodníků není větší než 10 metrů. Protože míjejí markantní přírodní nebo uměle vytvořené útvary právě tak, jako neprůchodné houštiny, cesty umně vytvořené kopyty poníků tvoří ty nejschůdnější a nejméně namáhavé komunikační trasy jak zdejších zvířat, tak unaveného etologa a jeho jednočlennou suitu.

 

Klíčová slova: exmoor pony, historie, geneze, lokalizace, exteriér, výkonnost, plemenné osobitosti, etologie

 

 

Text a fotografie © M. Duruttya

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Vydání v roce 2020.
SÁGA RODU DURUTTYA NOVÉ
Životopisní kniha popředního chovatele koní vydaná k životnímu jubileu autora
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: webmatic s. r. o.