pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
KDYŽ SELŽE LIDSKÝ FAKTORM. Duruttya
S fatálním vyústěním střetu lidí a jejich čtyřnohých svěřenců, jmenovitě koní, se v poslední době setkáváme častěji, než by nám to bylo příjemné. Před dvěma lety v Maďarsku zahynul mladý muž po pádu ze sedla staršího a navíc zkušeného školního koně. Podobný případ se odehrál i v Rakousku. O poslední události obšírně informoval na sklonku loňského roku český tisk, resp. veřejnoprávní i soukromá televize. Jen pro připomenutí: ošetřovatelku koní ušlapala chovná klisna, když ji vyváděla do výběhu. Žena smrtelným zraněním podlehla. Místo činu: Ostrava–Hrabůvka - chov anglických plnokrevníků. Co mají tyto tři zmíněné, náhodně zvolené smrtelné nehody společného? Odpověď nám nabízí etologie, konkrétně podrobná znalost životních projevů koní, v daném případě anglických plnokrevníků. Je zcela zřejmé, že příčinu ve všech zmiňovaných případech je nutné hledat v selhání lidského faktoru. Takové selhání je podloženo především nedostatečnou praktickou zkušeností při bezprostředním kontaktu s těmito zvířaty (v ostravském případě navíc s ušlechtilým, avšak výrazně sensibilním plemenem). Mezi další rizikové faktory v této souvislosti je nutné zařadit neadekvátní chování lidí, nerespektujících přirozené, tj. vrozené prvky chování (reakce) koní, z neznalosti nebo nezkušenosti pramenící dominanci strachu postižených lidí, který pokaždé předcházel tragédii, a také neodhalení blížící se konfliktní – kritické situace – poskytující lidským subjektům prostor a čas k „vycouvání“ z dějiště tragédie. Zopakujme si – z titulu závažnosti případu ještě jednou: Tragédiím pokaždé předcházela série chybných úkonů, činů, zásahů nebo rozhodnutí. Lidský subjekt se ve všech případech choval / projevoval vůči koním arogantně, když ignoroval jejich signály či jim nevěnoval dostatečnou pozornost, nebo nebyl predestinován k vzájemné nonverbální komunikaci. Projevoval se necitlivě, nepatřičně, nezkušeně a pohříchu až laicky, a to v důsledku své neznalosti elementárních zásad při práci s těmito zvířaty. Lze předpokládat, že svou neblahou roli sehrál také moment strachu, ústící v panické chování postižených lidí. V podrobně zdokumentovaném maďarském případě nastala paradoxní situace, kdy kůň správně reagoval na neadekvátní pokyny svého jezdce, v důsledku čehož se jezdec sám stal iniciátorem vlastního smrtelného zranění! Pokusme se nyní popsat a společně, krok za krokem chronologický, sledovat vývoj a sled událostí, včetně upozornění na všechny kritické momenty případu, které dospěly do neblahého, fatálního konce. Nezkušená ošetřovatelka (14 dnů v tomto zaměstnání znamená minimální, ne-li prakticky naprostou neznalost) má za úkol vyvést na pastvu, event. do výběhu (není relevantní kam) svěřenou klisnu. Žena vejde do boxu nebo stání zvířete a na uvazovací kroužek jeho ohlávky zapne karabinku vyváděcí lonže (v tom lepším případě), nebo pouze uchopí ohlávku klisny a vede jí chodbou stáje směrem k výběhu na požadované, obvyklé místo celodenního pobytu zvířete. Riziko, že se kůň vymkne kontrole ošetřovatele, mohlo být v daném okamžiku sníženo, pokud by mu žena nasadila ohlávku opatřenou udidlem. Tento úkon však člověk s minimální praxí, navíc menšího tělesného vzrůstu a v případě anglických plnokrevníků prostě není schopen zvládnout – ani technicky, ani fyzicky. Ošetřovatelka tedy vyvádí klisnu tzv. „na ruce“, bez možnosti tohoto koně „přibrzdit“ v pohybu jinými prostředky, než vlastní, avšak omezenou fyzickou silou. Prozatím obě kráčejí zvolna a souběžně, tj. ošetřovatelka se nachází v rovině hlavy klisny. Obvykle stačí pro zamezení či ovlivnění přirozené snahy koně směřující k zrychlení vlastního progresivního pohybu ohnutí hlavy a krku, ve smyslu jejich vychýlení směrem k pozici (postavě) lidského subjektu. Z rutinní praxe je známé, že pokud dokážeme vychýlit napřímenost krku těchto zvířat z přímého směru, tj. podélné osy těla (páteře), dosáhneme tím jejich zadržení, event. přibrzdění až zastavení pohybu. Když však kůň uvede hlavu s krkem do jedné osy analogické s osou páteře, není obvykle již možné takové zvíře zadržet a kůň nám zpravidla uteče. Lze konstatovat, že krk koně je v popsané souvislosti jakousi jeho Achillovou patou. Náš kůň, pohybující se zvolna, tj. volným krokem, s velkou pravděpodobností zaznamenal, že se jeho pohybu vpřed neklade žádná, eventuálně minimální překážka. Někde v kritickém místě mezi stájí a výběhem (tipuji zatáčku vně budovy) se u klisny vlivem probuzení přirozených, vrozených pudů, a také z touhy po co nejrychlejším dosažení očekávaného místa svého pobytu, klisna zrychluje svůj pohyb v kroku. Ošetřovatelka se sice snaží koně zadržet, avšak její fyzický fond a absence zmiňovaných technických pomůcek a praktických zkušeností ji výrazně limitují v prosazení její vůle. Krok ženy v tomto momentu již není v úplném souladu s krokem plnokrevníka. Ošetřovatelka se reflexivně a křečovitě věší do ohlávky, čímž se prakticky dostává do vleku zvířete. V tomto okamžiku se její nohy pohybují v těsné blízkosti hrudních končetin vedeného koně. Dochází k bezprostřednímu fyzickému kontaktu mezi těmito subjekty a zřejmě již i k vlečení ženy, křečovitě se držící/svírající ohlávku nebo lonž (a to z důvodu neschopnosti uvolnit křeč ruky) – jediného, relativně fixního místa v jejím okolí. Ošetřovatelka je v další fázi událostí doslova smýkána a vláčena splašeným koněm. Neděje se tak vlivem vnějších okolností (jak předpokládal vyšetřovatel), ale z nastalé, neobvyklé, nezvyklé situace. Východiskem z tohoto pro zvíře stresujícího stavu se přirozeně stává panický úprk. To je zcela ve shodě s atavismem těchto kopytníků. Útěk je totiž první, základní a současně nejsilnější vrozenou reakcí koní, zajišťující těmto stepním zvířatům přežití rodu, a to v celém průběhu jejich evoluce. Ošetřovatelka nedobrovolně pouští ohlávku nebo lonž koně a následně klesá k zemi. V této pozici ji zasahují i pánevní (zadní) končetiny klisny prchající z místa poznamenaného pro tohoto jedince stresujícími okolnostmi, a to co nejrychleji, směrem k volnosti, ke svobodě, především však mimo dosah neadekvátního projevu/chování člověka, zosobněného 36-letou, nezkušenou ošetřovatelkou. K tragédii mohlo dojít i v případě, kdyby se ošetřovatelka rozhodla vyvést současně dvě zvířata, jedno na levé, druhé na pravé ruce. Příčina úrazu by tentokrát mohla spočívat v nerespektovaní hierarchického postavení obou, náhodně vybraných jedinců, konkrétně jejich bezprostřední kontakt a následný konflikt, který ošetřovatelka nemohla fyzicky ovlivnit (popsanou, zcela reálnou situaci by nemusel zvládnout ani podstatně zkušenější, fyzicky disponovanější muž). Pouze v rovině hypotézy uvádím svůj osobní, spekulativní názor, podle kterého nebyla tato žena plně soustředěna na svůj úkol: na první pohled jednoduchý, prostý a rutinní, a to v míře, či vážnosti, jakou si to koně a angličtí plnokrevníci obzvláště zasluhují. Útěková reakce mohla tuto ženu, pohrouženou do vlastních problémů, prostě a jednoduše překvapit, lidsky zaskočit a jako osobu nezkušenou i patřičně vylekat. Tím se ztratil, doslova promrhal, onen nezbytný okamžik pro její adekvátní protiakci, který však současně poskytl prostor pro úspěšnou útěkovou reakci plnokrevné klisny… Plnokrevník, ani zástupce jiných teplokrevných plemen záměrně sice „nedupe“ po ležícím těle člověka, necíleně však k takovým situacím občas dochází. Z vlastní, pětatřicetileté praxe v chovu koní, resp. z prostředí dostihů, které dodnes pozorně sleduji, mohu vyslovit názor, podle něhož, pokud je kůň postaven do situace pro něj neřešitelné, řečeno lidově - je „zahnán do kouta“, reaguje z lidského, tradovaného pohledu vůči člověku překvapivě, nepřirozeně, nepřátelsky, event. vyloženě agresivně. Na obhajobu těchto ušlechtilých zvířat musím zdůraznit, že takové chování nepramení z bytostné povahy koní, protože ta je obecně dobrosrdečná a trpělivá. Příčinou těchto reakcí jsou vrozené dispozice projevující se při řešení neznámých, nezvyklých, krizových, event. konfliktních situacích. Z pohledu autora dvou monografií, věnovaných životním projevům koní mne ostravský případ mrzí o to víc, že největší čtenářský ohlas a zájem získala má Etológia koní (1993) i Velká etologie koní (2005) právě u hipologů žijících na severní Moravě, jimž na tomto místě vyslovuji svůj upřímný dík. Je svým způsobem ironií osudu, že se analyzovaná tragická nehoda ošetřovatelky stala právě na Ostravsku, které je obecně vnímané jako Mekka našeho chovu koní. Můj závěr proto zní: Nehledejme za úmrtím ošetřovatelky jiný vliv, subjekt či „vyšší moc“; příčina se nachází v konání samotné poškozené.
M. Duruttya |
|
