Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

KDYŽ SELHÁVÁ KONTROLNÍ SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ

(podruhé: odezvy)

Od zveřejnění anoncované polemiky na naší webové stránce (www. duruttya.com), resp. rozeslání jejího textu na CD vybraným institucím, organizacím, podnikatelským subjektům a relevantním osobnostem působícím na Slovensku a v Čechách již uplynulo více, než devět měsíců. Jednalo se vesměs o adresáty se vztahem ke vzdělání, k výzkumu, k zemědělství, ev. s určitou vazbou na oblast chovu koní.

Připomínáme pro neinformované, že naše polemika byla věnována kritice nebývale se rozmáhajícího nešvaru v podobě plagiátorství, vulgo krádeži duševního vlastnictví. Toto téma bylo demonstrováno na konkrétním, bezprecedentním příkladu ze Slovenska, neboť v souběhu s primitivním vědeckým podvodem. Reakce oslovených na zmíněný problém potvrdilo naše dřívější přesvědčení, podle kterého prostor k tomuto osobnostnímu a systémovému selhání vytvářejí přežívající resudia bývalé totalitní éry.

Odezvy došlé na naši polemiku současně vyjadřují souhlas s veřejným pranýřováním tohoto nešvaru a vyslovují podporu naší proklamované snaze o morální a odbornou očistu také zmíněného segmentu veřejného života. Někteří oslovení upozorňují na zhoubnost vlivu pedagogicky činných zprofanovaných učitelů na mladou generaci. „Komunistům se v období let 1948 až 1989 podařilo zničit téměř vše: široké spektrum institucí, škol, politických stran, spolků, řádů právě tak, jako vrstvu drobných a středních podnikatelů a soukromých zemědělců (...). Kromě fyzické likvidace významných jednotlivců došlo v místech jejich vlád pokaždé k násilnému narušení kontinuity vývoje společnosti a ke ztrátě tradic“, uvádí ve svém článku » Rudé časy – pro někoho zlaté časy « komentátor MFDnes Jan Jandourek.

Praxe uplynulých dvaceti let obnovování demokratických principů veřejného života současně ukázala, že motivace učinit cokoli zásadního v ekonomice, v legislativě, ve školství včetně debolševizace, t.j. reforem společnosti obecně neroste, ale naopak, s uplývajícím časem pozvolna klesá... Přesto jsme přesvědčeni, že na nápravu nikdy není pozdě!

Podle výsledků průzkumu, který vykonala agentura Median v listopadu loňského roku 76,2 % lidí v ČR si nepřeje návrat do doby socialismu. Připomínáme, že jej charakterizovalo vzájemné udávání spolupracovníků, přátel, kolegů, rodinných příslušníků, t.j. žití pod dohledem a v režii Stb. A také omezování možnosti cestovat do zahraničí. A nevyhnutné fronty na širokou paletu základních životních potřeb. Neopomenutelnou se stala cenzura. A také existence privilegovaných (rozuměj členů komunistické strany) a pak těch ostatních, druhořadých občanů. Téměř 90 % vysokoškoláků se jednoznačně postavilo proti tomu, aby se vrátily poměry před Listopad 1989. 38 % vysokoškolsky vzdělaných dotázaných by dnešní komunistickou stranu zakázalo. Zůstává poslední nezodpovězená otázka, a to: Proč tato významná skupina lidí, disponující rozhodujícím vlivem na veškeré dění v naší společnosti nevyžaduje důrazněji odchod pedagogů – bývalých, ev. současných straníků (včetně oněch „převlékačů kabátů“, „zakuklenců“, pohotově a především účelově reagujících na každou změnu režimu...), tudíž subjektů zkorumpovatelných, vydíratelných a většinou pochybné odborné a morální kvality?

Začíná rok, v němž slavíme 20. výročí svobody. Jubileum pádu nenáviděného totalitního režimu se stává vhodnou příležitostí k zamyšlení o vlivu čtyřiceti let budování „světlých zítřků“ na charakter lidí. A úvah, do jaké míry se komunistické dědictví projevuje v našem chování, v míře naší tolerance k různým společenským excesům dnes. Kde hledat jeho počátky?

Neblahým efektem „Vítězného února“ se stala – kromě jiného – záměrná likvidace předválečné generace naší inteligence. Dělo se tak zpochybněním její tradiční a současně nezastupitelné role ve společnosti a to její degradací, vězněním nebo přinucením jejich příslušníků k emigraci. Vzniklou absenci této společenské třídy byl režim nucen řešit nahrazováním z vlastních řad. Jednalo se ve významné míře o kolaboranty a kariéristy, ochotné přisluhovat nové státo-straně, nekriticky plnit sebenesmyslnější příkazy, nařízení, rozhodnutí a usnesení. Týkalo se to také cílené „tvorby“ novodobé zemědělské inteligence právě tak, jako její nadstavby v podobě nositelů akademických titulů, ev. vědeckých hodností, která probíhala ještě i v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století (Jisté indicie ukazují, že zmíněný proces se sobě vlastní setrvačností probíhá do dnešních dnů !).

Vzpomeňte v této souvislosti na obtloustlé strejdy, navenek dobromyslného vzevření (ve skutečnosti kované komunisty v pozicích předsedů družstev, ředitelů zemědělských podniků, a pod.) vegetujících v oné době mezi řádnými posluchači na internátech, studovnách a posluchárnách, studentským slangem označované za „tšifšáře“, t.j. budoucí absolventy tříletého studia. Tempo „produkce“ nové, po všech stránkách režimu loajální rudé zemědělské inteligence bylo vskutku dechberoucí: Během jednoho roku absolvoval takový člen komunistické strany celou – tříletou střední školu, včetně maturitní zkoušky. A během dalších dvou let pak některou z fakult Vysoké školy zemědělské v Nitře. Režim mu navíc poskytl internátní ubytování a stipendium, jako zaměstnanému: 2800,- Kč netto ! „Produkce“ rychlokvašených inženýrů probíhala zcela po vzoru krajiny Sovětů, na jehož teritoriu byla v oné době nejvyšší koncentrace akademiků ve světových relacích na jeden čtverečný kilometr. Setkáváme se s nimi na každém kroku, dnes a denně! Jsou to ti rádoby-odborníci, přesvědčeni o své vlastní učenosti, nenahraditelnosti, neomylnosti. To je odlišuje od skutečných odborníků, profesionálů, učených, t.j. inteligentů, kteří touto suverenitou neoplývají, neboť pochybují moudře, tak, po Sokratovsky...

Pokud máme býti stylově, tudíž školometsky konsekventní, také v nahlížení na provádění tzv. „interní aspirantury“ lze konstatovat, že se zmíněný druh studia pohybuje na samé hranici legitimnosti ! A také se zjevnými znaky, námi již dříve kritizovaného systému, umožňujícího zrychlený proces „výroby vědeckých kádrů“, rozuměj: za každou cenu a zpravidla vágní kvality...

Postatu nelegitimnosti „interní aspirantury“ (díky které získal vědeckou hodnost také náš lži-docent) spatřujeme v uplatňování výjimek z pravidel. Žádost k přijímací zkoušce na řádné, pětileté studium vědecké aspirantury totiž vyžadovala předložení:

1/ potvrzení o ukončení vysokoškolského studia (VŠ diplom);
2/ potvrzení o absolvované praxi;
3/ seznam publikovaných prací;
4/ bezúhonnost (čistý trestní rejstřík) a do r. 1990 také
5/ potvrzení o členství v komunistické straně.

Nelegitimnost tzv. „interní aspirantury“ spatřujeme v porušení všech podmínek, požadovaných po uchazečích o studium v „normálním režimu“ pěti let, neboť:

1/ budoucí „interní aspirant“ podával svou žádost o studium a konal přijímací zkoušku ještě před ( !!! ) ukončením vlastního vysokoškolského studia, tudíž nemohl předložit VŠ diplom, neboť jím zkrátka nedisponoval !
2/ Potvrzení o absolvované praxi v případě zájemců o „interní aspiranturu“ se stalo další opomíjenou požadavkou ze strany školitele.
3/ Otázka požadovaného seznamu publikovaných prací pak tvořila další nesplnitelnou zákonnou podmínku uchazeče o studium vědecké aspirantury. Připisování jména zájemce o „interní aspiranturu“ coby „spoluautora“ pod práci jeho budoucího školitele byl zpravidla účelovým podvodem na účet přijímací komise ze strany jak aspiranta, tak jeho školitele !

Fakt, že „interní aspirantura“ je vymezena dobou tří ( !!! ) let prakticky eliminuje možnost získání potřebných dat, adekvátní studium relevantní domácí a zahraniční literatury a provedení biologického pokusu, včetně ověření (testování) jeho výsledků. Nezapomínejme, že ve studijním programu „interního aspiranta“ je také příprava k úspěšnému absolvování několika státnic ! A to vše v rámci plného pracovního úvazku, obvykle jako pomocné vědecké síly na školící katedře. Výsledný dojem ze způsobu realizace „interní aspirantury“ a okolnosti, které ji doprovázejí neodbytně evokují oprávněnou pochybnost o možném/očekávaném efektu v podobě kvality vědeckého přínosu tohoto studia. Proto nelze vnímat „interní aspiranturu“ jinak, než onu neblahou podobu přežívajících resudií totalitní éry, především v důsledku absence jasných pravidel a jejich dodržování při přípravě vědeckých kádrů.

Námi naznačený nástin povinností „interního aspiranta“ zákonitě ústí do volby cesty lehčího odporu, rozuměj ke plagiátorství, kompilaci a vědeckému podvodu. Nemůže mu to však býti omluvou ! Chyba je tak na straně vzdělávacího systému, jak v osobnostním selhání tzv. „interního aspiranta“. A teď již k avizovaným reakcím na naši polemiku !

Proděkan jedné nejmenované univerzity v reakci na naše zamyšlení kromě jiného napsal, cituji:“... při čtení Vašeho textu mi doslova běhal mráz po zádech. Chci věřit, že případ ze Slovenska, který je popisován, je ojedinělý. Bohužel, dnešní doba internetových technologií plagiátorským praktikám přeje, neboť na internetu, jak víme, lze najít téměř vše a vystopovat zdroje je namáhavá a nároční práce. Mrzí mne, že se setkáváme i s názorem, podle kterého zveřejnění případu plagiátorství je ostudou pro fakultu a pro univerzitu – něčím, co by univerzita měla držet »pod pokličkou«. Já osobně se s tímto názorem neztotožňují, neboť se domnívám, že pokud se má někdo stydět, pak je to spíš plagiátor samotný. To, že univerzita takovou informaci zveřejní, by mělo být spíš oceněno jako důkaz, že není k podobným praktikám lhostejná !“

Z jiného pramene se dozvídáme, že jeden „taky-vědec“ výsledky výzkumu užitkovosti, růstu, vývoje a životních projevů jistého, konkrétního druhu živočichů ukradl a zcela bezostižně přisoudil jinému druhu zvířat. Pro ilustraci, odpovídala by tomu např. transformace údajů o angorské koze na koně pl. percheron, nebo charakteristika psa – vlkodava na uherský stepní dobytek, či životní projev mořské vydry na gallowayský skot. I když se to zdá neuvěřitelné, je to, žel, realita !

Na jiné univerzitě technického směru měla jedna její katedra na druhém konci Slovenska „svého“ zasloužilého profesora na důchodu, který schválil/vystavil dobrozdání doslova na každý vědecký výstup, případně disertační práci, vzešlou na její půdě. Byl jakousi „jistotou potřebného hlasu“ při libovolném oponentském řízení...

Vzácně otevřený a zasvěcený názor na problematiku plagiátorství nám zaslal univerzitní profesor, důvěrně obeznámený se slovenskými reáliemi. Svůj komentář uvedl konstatováním, podle kterého krádež duševního vlastnictví není výhradně slovenské specifikum, avšak zde dosáhlo nebývalých rozměrů! Je to obdoba kleptomanie: cizí vlastnictví se krade, avšak pohříchu ne z důvodu životní nouze nebo nevyhnutnosti, nýbrž z lenosti, z neochoty soustavně pracovat, t.j. z pohodlnosti pachatele. V neposlední řadě je motivem tohoto trestuhodného skutku zloděje chorobný kariérizmus a posedlost, zv. titulomanie.

Plagiátorství se tudíž na Slovensku věnuje určitý typ lidí, posluchačů nebo absolventů, vychovaných např. ve specifických podmínkách původní Vysoké školy poľnohospodárské (zemědělské), dnes SPU, ale i na Univerzitě Komenského, VŠT a také na dalších školách. Těmto provinilcům nápad krádeže vnukl příklad rychlé úspěšnosti ve vědecké tvorbě některých bývalých komunistických (dodnes činných !) vysokoškolských pedagogů, které strana v minulosti „tlačila do funkcí“ a dávala jim k tomu zelenou. Proto jim nic nepřekáželo v dosahování okamžitých výsledků. Takový člověk buď opisoval nebo překládal a především – pokaždé lhal ! Nikdo si jej nedovolil v té době pranýřovat. Byla to doba „nedotknutelných“ lidí a tato skupina pedagogicky činných lidí si to jaksepatří také uvědomovala.

Takovým byl i jeden věhlasný, nejmenovaný profesor. Každý jeho podřízený měl nepsanou povinnost uvádět jej ve své studii, jako spoluautora. A to pouze z toho důvodu, že byl vedoucím katedry, děkanem, prorektorem, vedoucím vědecké rady univerzity, posléze také poslancem Federálního shromáždění a dalších společensko-politických funkcí ! Nakonec již pro něj nestačilo „spoluautorství“, vynucoval si uvádění svého jména na prvním místě, jako hlavního tvůrce (tzv. vedoucího autorského kolektivu) a to přesto, že se na té-které studii/vědeckém bádání vůbec nepodílel. Není se pak co divit, že přes množství svých akademických funkcí, resp. politickou angažovanost, jeho vědecká bibliografie dnes obsahuje více, než půl tisícky (!!!) vědeckých prací... Každý zasvěcený, soudný člověk je dobře obeznámen s tím, kolik skutečně přínosných/objevných vědeckých prací je technicky, časově a fyzicky možné sepsat a následně publikovat za dobu aktivního vědeckého života. Morální pokleslost tohoto profesora dosáhla nakonec takových rozměrů, že cizí výsledek výzkumu jistého problémového okruhu „přetransformoval“ na svou zájmovou oblast a ještě jej vydával za vlastní práci. Dnes jsou tyto nepravdivé, lživé a především hrubě zavádějící odborné informace – pohříchu -obsahem celostátních učebnic.

Ve zmíněné době společenského a vědeckého temna se také tvořilo „metodou nůžek“, t.j. sestříháním množství statí z jednotlivých vědeckých článků. Sekretářka na katedře to následně přepsala. Pro zvýšení efektu pak většinou sama dopsala různé spojovací texty. Původní práce z pochopitelných důvodů citovaná vůbec nebyla...

Je zjevné, že plagiátorství bylo běžnou praxí v době komunistické totality. Frekvence výskytu tohoto nešvaru však neklesla pádem bývalého režimu. Zdá se, že pokud krádež duševního vlastnictví provozovala v minulosti beztrestně ona již zmíněná komunistická nomenklatura (protože – až na vzácné výnimky – ta si uzurpovala - kromě jiného - výhradní „patent“ k vědecké a akademické kariéře svých členů), v současnosti se plagiátorství stalo zcela běžnou praxí pohrobků komunistické éry. Zřejmě vlivem mylného přesvědčení, že „demokracie“ je to samé, co „anarchie“.

Kritizovanému způsobu vědecké a publikační činnosti svých nadřízených se mladší kolegové takových pracovišť přizpůsobují rychle a vnímají to, jako samozřejmý/přirozený způsob své „tvorby/práce“. V poslední době v souvislosti s kariérním postupem jdou tyto subjekty doslova „přes mrtvoly“:
opisují, podvádějí, kompilují a „kosmeticky upravují“ práce jiných autorů, vydávaje je za vlastní tvorbu, a to ve snaze vyhovět tzv. kritériím pro získání možnosti habilitace, inaugurace, ev. k fondům, grantům, t.j. k penězům...“

Popsaný fenomén se tak stal tragickým dědictvím po (ne)povedeném profesoru. Ten – ze svého vlastního, morálního selhání – vytvořil patent na podvod, jakýsi „systém nekalého kariérního postupu“. Opíraje se o premisy, podle které každého jedince formuje jeho prostředí, lidské individuum pak vlastní rodina, škola, pracoviště, společnost a její kultura, resp. osobnostní vzory s vysokým morálním kreditem, lze vyslovit domněnku o kvalitě té, ve které vyrůstal a následně žil námi pranýřovaný zloděj. Omluvou mu nemůže být ani fakt, že lidé se chovají tak, jak jim to jejich okolí umožní... A řešení ?

Školní instituce, ve které tento lži-docent posud působí se jej může jednou provždy zbavit (nahraditelný je – jak známo – každý !) zákonnou cestou, a to přesto, že čin plagiátorství není v zákonu explicitně pojmenován, jako trestní čin. V Zákoníku práce však je definována obecná povinnost zaměstnance chovat se tak, aby nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele. Citovaným „oprávněným zájmem“ nitrianské zemědělské univerzity je totiž – kromě odborné přípravy – také morální stránka výchovy studentů! Logicky z toho plyne otázka: jakou etickou výchovu tak může poskytnout svým svěřencům tento amorální také-pedagog (pomineme-li v daném případě prokázanou pofiderní hodnotu jeho odbornosti...). Nedovedeme si dost dobře představit, jak se vůbec může tento tzv. „docent“ postavit, po uveřejnění naší polemiky, před své posluchače, když jeho kredibilita je nicotná, prakticky žádná? A jak se s touto skutečností vyrovnává jeho zaměstnavatel?

Současným studentům Slovenské poľnohospodárské univerzity příslušného studijního směru předběžně doporučujeme bojkotování přednášek, praktik, ev. jinou fakultativní výuku vedenou tímto lži-docentem právě tak, jako zcela legitimní odmítnutí být jeho diplomantem, pomocnou vědeckou silou, apod.

Morálně – etické provinění, resp. lidské selhání tohoto nitrianského, přehnaně ambiciosního docentíka ukazuje/naznačuje také na morální úpadek části slovenské společnosti. O pokleslém kariérismu pachatele jsem nikdy neměl sebemenší pochybnost. Avšak skutečnost, že tato persóna (a zcela jistě není ojedinělým zjevem !) má v kompetenci formovat lidský charakter naší nastupující generace, tudíž budoucí odbornou elitu slovenské společnosti, je ze strany relevantních orgánů a institucí trestuhodným postojem. A také nepochopitelným z pohledu soudního, střízlivě uvažujícího člověka. Potvrzuje se, žel, že ani doba 20 let, která uplynula od pádu totalitního, komunistického režimu a návrat demokratických principů života nebyla doprovázena společenskou katarzí s očisťujícím efektem.

Být v kůži tohoto podvodníka, zcela jistě by mi stud bránil vůbec se objevit na veřejnosti. Avšak stejná hanba padá na hlavu všem těm institucím, ve kterých má tento označený lži-docent svou pozici, funkci, katedru, členství, profesní nebo redakční post, své nebetyčným podvodem získané křeslo. Absence sebereflexe části slovenské společnosti je proto až zarážející ! Zřejmě v ní absentují ty obranné mechanismy, které v tradičních, komunistickou totalitou nezasažených demokraciích podobná individua přirozeně a zákonitě izolují, ev. zcela poprávu vytěsní na periférii společnosti. Ukazuje se také v plné nahotě, že státní útvar, zv. Slovensko – ústy nejvyššího přestavitele – skutečně není právním státem. V opačném případě by dlouhodobé tolerování tak flagrantního porušení etických a morálních norem, společenských konvencí a právních pravidel nepřipustil !

Slovenská společnost by se přesto nebo právě proto měla s konečnou platností vyrovnat se svou komunistickou/totalitní minulostí. Ne však pouze v proklamativní rovině. Ale například tím, že přestane bagatelizovat, tolerovat, omlouvat, podceňovat, planě zdůvodňovat, či přehlížet morální selhání osoby „MH“, tohoto pohrobka rudé totality, provedené zvlášť zavrženíhodným, podlým způsobem protraktovaného plagiátorství, vykonaného jednoznačně ze zcela zištných, kariérních důvodů, poháněných nízkými pudy.

Jak nám vysvětlil jeden právník: Nemáme-li možnost chytit zloděje takřečeně za límec a následně jej po zásluze vytrestat, máme morální právo jej alespoň veřejně zostudit, postavit jej na pranýř ! Tímto tak i činíme. Subjekt označovaný v naší polemice iniciálkami „MH“ je ve skutečnosti Doc. Ing. Marko Halo, Ph.D. A jeho zaměstnavatelem je Katedra špeciálnej zootechniky Slovenské poľnohospodárskej univerzity v Nitře.

Řada čtenářů naší webové stránky si možná klade otázku ohledně motivace pisatele uveřejnit předmětnou kritiku plagiátorství právě v této době. Jsme přesvědčeni, že naše polemika, míněná spíše jako apel na svědomí a dosavadní nepochopitelnou pasivitu všech oslovených relevantních stran je velkým a současně aktuálním problémem dneška. „Nitrianská kauza“ se nám pouze jevila, jako vhodný, ilustrativní příklad s dostatečně velkou výpovědní hodnotou. Popisuje totiž téměř všechny prohřešky, kterých se může jeden bezcharakterní subjekt dopustit při své křečovité snaze o pochybný kariérní vzestup. Jak se trefně vyjádřil ve zcela jiné souvislosti Kníže Karel Schwarzenberg: „Jsem příliš stár na to, abych kalkuloval, zda si svými stanovisky zvýším, či snížím popularitu. Dopřávám si proto luxusu – říkat pravdu. Kam jsme se dostali, že k vyslovení prosté pravdy je potřeba odvahy? Jen doufám, že tak daleko ještě nejsme.“




M. Duruttya

P.S.
Portál studentů Univerzity Karlovy v Praze (UKáčko.cz) uvádí deset rad, jak začít (a také úspěšně ukončit) akademický život. Rada č. 7 říká, cit. „Co se opisování týče – tak na to jsou na UK obzvláště hákliví. Pokud ve tvé práci najde vyučující pasáž, která není z tvé hlavy, může se stát, že se s tebou slušně rozloučí a doporučí, ať se na další semestr už neobtěžuješ přijít.“

(Zdroj: Listy hlavního města Prahy, říjen 2008, s. 4)

D.M.

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.