Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

Johann Elias Ridinger

vorstellung der pferde nach ihren hauptfarben und derselben verschiedenen abtheilungen, complexion, und der daraus entspringenden beschaffenheit
(recenze)

Knihu (vhodnějším je v tomto případě označení „umělecké dílo“) s neobvykle dlouhým titulem (ve volném překladu: Představení koní z hlediska jednotlivých základních barev a z toho plynoucího rozdělení jejich konstituce a charakteru), kterou dnes představujeme naší hipologické veřejnosti napsal a svými charakteristickými obrazy v r. 1770 post mortem vydal bezpochyby nejuznávanější Mistr v zobrazování koní – Johann Elias Ridinger.

Tento znamenitý malíř koní a obecně zvířat, zhotovující svá světoznámá díla technikou mědirytin a leptu se narodil 16. února 1698 v německém Ulmu, jako syn místního písaře. Bilancování jeho košatého a mnohotvárného díla uzavřené skonem umělce 10. dubna 1767 v Augsburgu, eviduje přibližně 1200 artefaktů. Podstatnou část tvoří lovecké výjevy, bojové projevy zvířat, obrazy koní a také jednotlivé prvky vysoké školy jezdecké. Ve zmíněných hranicích se Ridinger pohyboval s nevšední bravurou, jistotou, prozrazujíce neuvěřitelnou odbornou znalost. Jeho obrazy zvířat a lovecké výjevy se stávají interesantnějšími a zřejmějšími také díky připojeným textům, které v kombinaci obou tvoří harmonickou jednotu uměleckého díla tohoto autora.

K životnému úspěchu, t.j. světové proslulosti mu cestu vydláždila mimořádná, až detailní znalost zvířat a intuice, která ohromovala již jeho současníky z řad profesionálních jezdců, případně lovců. Podle nejmenovaného Ridingerova žáka, Mistr své znalosti čerpal – kromě studia literatury – také aktivní účastí na honech, štvanicích, nebo návštěvami menažerií (zvěřinců) a v neposlední řadě také jezdeckých škol.

Již ve svých mladých letech vykonával Ridinger pozorování různých druhů zvířat, přičemž dokázal pojmenovat, t.j. definovat jejich zvláštnosti. Otec, rozpoznaje nesmírný talent svého syna pro výtvarné umění tuto jeho zálibu naštěstí všemi prostředky podporoval a svého potomka v tomto směru povzbuzoval. Prvním pokusem o umělecký projev mladého Ridingera bylo zhotovování modelů různých živočichů. Ve svých 14. letech se talentovaný mladík zařazuje mezi žáky ulmského malíře Christopha Resche. Od něj získává budoucí génius základy malířské techniky. V r. 1716 se tento učenídychtivý mladík stěhuje do nedalekého, pestrým kulturním životem pulzujícího Augsburgu. Zde se seznamuje s malířem zvířat a květin – Johannem Falchem, který tvořil většinou na objednávku místního biskupského dvora. Ridinger je v tomto období pověřován zhotovováním kopií obrazů starých mistrů. A do této éry jsou datovány jeho první obrazy různých zvířat a také koní.

Na doporučení augsburského malíře Gabriela Spitzela odjíždí Ridinger do Regensburgu, na dvůr brandenburského říšského vyslance, hraběte Metternicha. Zmíněný politik provozoval vlastní zvěřinec, díky čemu se Ridinger dostával do bezprostředního kontaktu s množstvím exotických zvířat. V tomto městě prožil tři roky. Jak se později sám vyjádřil, jednalo se o zkušenost, která v rozhodující míře ovlivnila jeho další umělecký vývoj. Aktivní účast na bezpočtu honů a dlouhodobá pozorování konaná v jízdárnách znamenala pro jeho tvorbu nevyčerpatelný zdroj informací.

Po návratu z Augsburku se stává Ridinger žákem Georga Philippa Rugendase na místní Akademii. Zde si mladý Johann osvojil především techniku rytectví a leptu. Po absolvování studia se v r. 1723 oženil. Za svou manželku pojal vdovu svého mrtvého přítele, Johanna Seutera. Krátce nato založil vydavatelství uměleckých děl, zaměřené výhradně na reprodukci vlastní tvorby rytin.

Dílo, které Ridinger v průběhu své, přibližně padesátileté činnosti umělce vytvořil je rozsáhlé a úctyhodné současně. Připisuje se to jeho pověstné pracovitosti, posedlosti, až horečnatému tempu tvorby. Lovecké výjevy a obecně zvířat stojí z hlediska kvality, originality a nápaditosti s velkým odstupem na vrcholu celého jeho díla. Studie psů zpracovaná v rozsahu 12 listů tvoří část rozsáhlejšího díla, vydaného pod názvem „Neues Thier Reis-Büchl“ (Nové vydání souboru zvířat) z r. 1728. V r. 1733 vydává další knihu s přiléhavým názvem „Gruendliche Beschreibung und Vorstellung der wilden Thiere nach ihrer Natur, Geschlecht, Alter und Spur“ (Základní popis a představení divokých zvířat z hlediska jejich přirozenosti, pohlaví, věku a stop). Další svazky na sebe nenechávají dlouho čekat. V r. 1736 vydává soubor čtyřiceti listů s názvem „Betrachtung der wilden Thiere“ (Pozorování divokých zvířat), kterou doprovodil text, hodnocený veřejností, jako „mit beygefügter vortrefflichen Poesie des hochberühmten Herrn Barthold Heinrich Broches“ (s připojenou znamenitou poesií vysoce veleslavným/proslulým panem B.H.B.).

V sedmi dílech dalšího svazku obsahujících 126 listů je mezi lety 1738 a 1755 vydaná „Entwurf einiger Thiere... nach ihren unterschiedenen Arten etc. ... samt ... Anmerkungen“ (Nástin/náčrt jednotlivých zvířat... podle jejich rozdílných druhů atd. ... vesměs ... opatřených poznámkami). Dalším dílem se stává „Genau und richtige Vorstellung der wundersamten Hirschen sowohl als anderer besonderlicher Thiere“ (Přesné a správné představení těch neobyčejných/podivuhodných jelenů právě tak, jako dalších jedinečných zvířat) v rozsahu úctyhodných 100 listů mědirytin. Připomínám, že jej Ridinger zpracoval ve čtyřicátých letech XVIII. století, avšak knižního vydání se dočkalo až po smrti autora. Zajímavé, málo vídané druhy lovné zvěře prezentuje Ridinger v r. 1729 ve „Forstellung der vortrefflichen Fürsten-Lust oder der edlen Jagdbarkeit“ (Představení znamenité knížecí rozkoše/slasti, aneb šlechtická příprava na štvanici) v rozsahu 36 listů, nebo známé a populární dílo „Ruhe der Jäger und Jägerinen“ (Odpočinek lovce a lovkyně), „Das Paradies“ (Ráj) právě tak, jako Fürstliche Personen zu Roβ“ (Knížecí osobnosti a koně). Jako jedno z nejzdařilejších děl této specifické literatury byl vnímán návrat autora k tématice honů a lovů „Die Par Force Jagd Eines Hirschen und Wie Er Erlegt wird“ (Parforsní hon na jelena a jeho skolení), resp. „Wie das Wild-Schwein gehaezt und Ihm der Fang gegeben wird“ (Jak jít na divočáka a jeho lovení). Zanechme však oblast a atmosféru aktuálních podzimních honů a věnujme naši pozornost již výhradně tematice, která nás zajímá nejvíc, jímž jsou bezesporu koně!

Již v roce 1722 se objevilo takové dílo v rozsahu 23 listů s názvem „Neue Reit-Kunst“ (Nové jezdecké umění). V r. 1734 vydává Ridinger svazek v rozsahu 18 listů pod názvem „Neue Reit Schul“ (Nová jezdecká škola). Ta se stává v průběhu let předlohou pro „Die groβe Reitschule“ (Velká škola jezdectví), která byla poprvé vydána v r. 1744 (a později, ve druhém vydání, v letech 1774/76). Připomínám, že obrazy pocházejíci z tohoto svazku jsou od doby svého vzniku oblíbenou dekorací příbytků příznivců koní, a to z důvodů skvostného/mistrovského spodobnění těchto ušlechtilých zvířat.

Konírny, ve kterých se Ridinger pohyboval, a ze kterých čerpal náměty pro své obrazy, nebyly jen nutnými zařízeními pro potřeby jezdeckého a kočárového provozu, ale plnily také významnou, reprezentativní část společenských povinností vlastníků. Ty se uplatňovali, kromě slavnostních událostí přirozeně také v každodenním provozu. Interní stanovy vydané pro usměrnění činnosti koníren hraběte Thurn und Taxis, plnící kromě jiného smluvní závazky vůči císařskému stálému říšskému sněmu jsou obsahem dokumentu, zv. „Vorführung sämlicher Pferde, der Voirzeigung der Staatswägen, Geschirre usw.“ (Předvedení veškerých koní, ukázka dvorních a reprezentativních kočárů panovníka, postrojů atd.) uplatňovaná pří návštěvách vysokopostavených hostů. Nelze se pak divit výšce nákladů, které ve středověku vynakládaly jednotlivé panovnické rody Evropy na výbavu koníren, pořízení koňského materiálu, vozového parku, postrojů, v neposlední řadě na mzdy školeného personálu, jejich stylového odění a pod. Podrobnosti v této souvislosti uvedla osoba z nejpovolanějších, a to hlavní účetní dvora Thurn und Taxis – Carl Anseln. Při příležitosti svátku císaře Josefa bylo společenskou povinností dopravit se na slavnostní mši do Dómu. Přirozeně v kočáru, určenému právě k těmto účelům (pozn.: dnes by tomu odpovídal automobil, zn. Rolls-Royce, ročník 1932). Otevřený kočár byl údajně vyzdoben flanderským damaškem, kočího a jeho pomocníka v slavnostním krojovaném oděvu halil – vzhledem k roční době – bohatě zvrásnělý plášť černohnědé barvy doplněný zlatými sponami, agrafy a knoflíky s brilianty. Sedadla kočáru potažená karmínově červeným, bohatě zlatem prošívaným brokátem s motivy růží vhodně doplňoval neméně zdobný postroj pro šestispřeží dokonale sestaveného zápřahu koní, v souhrnné ceně 80 000 zlatých...

Na koně – karusely – kladna ona doba XVIII. století mimořádné nároky. Muselo se jednat o sestavu zápřahu v jednotné barvě srsti. Tato tažná zvířata měla býti, cit. „silná, dobře vyvinutá, mohutná v nohou, dobrého charakteru, s hezkou hlavou, dobře stavěná, bez zjevných exteriérových vad, s dlouhou a bohatou oháňkou. Každý z koní tohoto slavnostního zápřahu vyzařující ušlechtilost.“

A jakými stavy koňstva disponoval dům knížete Thurn und Taxis v Regensburgu? Podle vyjádření přímých svědků jej tvořilo deset mladých hřebců, ryzáků, přahaných do ceremonielního/slavnostního kočáru. Dále osm vraných hřebců, osm černých běloušů s černými hlavami, osm hřebců v barvě pálených ryzáků, osm cargol (tažných) valachů, devět poštovních koní, čtvero plavých hřebců, tři hnědáci a tři vraníci do lehkého kočárového spřežení, 21 jezdeckých koní, 11 starých koní (z nichž dva sedlala pážata, další dva podsedné koně pacholci a jeden ryzák menšího vzrůstu byl sedlán mladým pážetem). Optimální četnost koní dvora knížete Thurn und Taxis nepřesahovala 104 zvířat, avšak ani neklesala pod 96 koní.

Z předcházejícího textu je nám zcela zřejmé, jaké možnosti nabízel tento knížecí dvůr pro rozvoj tvorby malíře Ridingera z hlediska koncentrace a kvality koňského materiálu. Přihlédneme-li také k ohromnému knižnímu fondu knížecí bibliotéky, bez obtíží nalezneme odpověď ohledně pramene informací pro jeho tvorbu, oslovující i současníky. Ridingerovo souborné dílo překonalo, do té doby nedostižnou knihu, zv. „Von der Gestüterey“ (O hřebčínech), vydanou v r. 1584 ve Frankfurtu nad Mohanem, v tiskárně Sigmunda Feyrabenda, jejímž autorem byl Jost Amman.

V r. 1760 odevzdal Ridinger zástupcům místní Akademie k uveřejnění své dílo zásadního významu pod názvem „Vorstellung und Beschreibung derer Schul und Campagne Pferden nach ihrer Sectionen, in was vor gelegenheiten solche können gebracht werden“ (Příprava a popis školních a tažných koní z hlediska jednotlivých druhů, a možností jejich využití). Odborná veřejnost jej eviduje pod kratším – praktičtějším názvem: „Kleine Reitschule“ a to přesto, že jeho rozsah má 46 listů a je navíc doplněn 35 stranami komentářů. Dodatkem „Malé jezdecké školy“ se v průběhu dalšího roku stal „Das Carousel“ (Jezdecká slavnost) v rozsahu šestnácti listů s osmi stran textu. „Die Kleine Reitschule“ je vnímána, jako nejkvalitnější soubor obrazů z Ridingerova ateliéru. Uvedený názor umocňuje dvoujazyčný – německý a francouzský doprovodní text. Tato bilingvistická praxe se pak stává ustálenou formou všech dalších knih tohoto autora. Koncepce této knihy právě tak, jako zasvěcený sloh textu prozrazuje, že Ridinger své zkušenosti nabyté dlouholetým pozorováním koní konfrontoval ve velké míře s výsledky podrobného studia velkého množství kvalitní odborné literatury. Toto Ridingerovo dílo („Kleine Reitschule“) právě tak, jako pozdější „Groβe Reitschule“ se nachází v samém centru literatury o jezdeckém umění všech dob.

Stejně vysoké hodnocení pak právem patří i jeho další-, a také poslední knize, s názvem „Vorstellung der Pferde, nach ihren Hauptfarben, und derselben verschiedenen Abteilungen, Complexion, und der daraus entspringenden Beschaffenheit“ (Představení koní z hlediska jednotlivých základních barev a z toho plynoucího rozdělení jejich konstituce a charakteru). Kniha, kterou se dnes podrobněji zabýváme, resp. představujeme odborné veřejnosti, obsahuje přes 50 listů barevně kolorovaných mědirytin doplněných 39 stranami doprovodního textu ve dvou jazykových mutacích, se řadí mezi odborně ale také výtvarně nejzdařilejší a současně nejvýpravnější díla tohoto umělce. Jak již bylo zmíněno, jedná se o knihu, kterou Ridinger dokončil před svou smrtí v r. 1770. Do knižní podoby se dostalo zmíněné „Dílko“ (Werklein) díky jeho synům – Martina Eliase a Johanna Jacoba. Podle jejich vyjádření, toto dílo bylo věnované „um den Freuden der Kunst ihres sell. Vaters sich geffälig zu erweise“ (pro přátele umění a památku ducha jejich otce).

Úvodní dvě ilustrace recenzovaného díla věnoval Ridinger „Die Benennung der äuβeren Teile des Pferdes“ (pojmenování vnějších části koní). Tyto rytiny opět potvrzují hloubku a šíři znalostí autora díla o nuancích exteriéru koní, včetně fenoménu „korektního postoje“ těchto zvířat. Předpokladem byla Mistrova dokonalá znalost anatomie, fysiologie a charakteru zobrazovaných koní. Také díky těmto znalostem vytvořil Ridinger modelový obraz koně k demonstraci všech, teoreticky možných exteriérových nedostatků, ev. nekorektních postojů. Autorova tendence definovat protikladné prvky v případě koní byla ním přenášena také do osobního života. Jak píše Ridinger - kde vládne na straně jedné dobro, je na druhé straně nevrlost, mrzutost nebo zlo. Jako protiklady vnímal Mistr přátelskost, resp. bázlivost/bojácnost či plachost, srdečnost a malomyslnost/sklíčenost, věrnost/oddanost, resp. faleš/pletichářství, rozumnost/moudrost a hloupost... (není Vám to povědomé? A to uplynulo od těch dob téměř 250 let! Co se v lidské společnosti vlastně změnilo? Jsme v té, zv. moderní současnosti alespoň o ten příslovečný chlup lepšími?).

Zobecníme-li názory, které vyslovuje Ridinger na souvislost barvy koní a jejich charakter dozvídáme se, že je zcela podružné, jakou barvou disponuje kůň, neboť náš přístup k němu by měl být pokaždé stejný. Mistr však připouští, že dlouholetá zkušenost chovatelů/majitelů na charakter koní té-které barvy má v sobě i určité, racionální jádro. Tak například ryzákům se prý ne bez důvodu připisuje určitý sklon k potměšilosti až poťouchlosti. S obdobným povahovým rysem se v případě běloušů nesetkáme téměř nikdy. Hnědáci se vyznačují noblesí, rozumností (inteligencí) právě tak, jako větší mírou vloh pro hbitost, čilost, rychlost, „ohnivost“, než je tomu např. v případě vraníků.

Ridinger rozeznává/definuje ve svém díle (zcela ve shodě s dnešním, moderním zootechnickým pojetím diferenciace koní podle barvy srsti) hnědáky, vraníky, bělouše, ryzáky, plaváky, strakáče a tygrované. V nejpočetnější skupině hnědáků rozeznává tento malíř variety světlých. zlatých, červených, tmavých (třešňových nebo višňových), kaštanových, černých, srnčích (šedohnědých) a grošovaných (zrcadlových, hvězdicovitých) zvířat. Tzv. uhlové hnědáky považoval Ridinger za zvlášť vhodné/výkonné kočárové koně, a to díky jejich vytrvalosti v zápřahu.

Vraníky diferencuje na letní a černé. Ve své knize však namaloval také vraníka myšího, uhlového a tmavohnědého.

Velkou variabilitou se vyznačují podle něj také bělouši, z nichž znázornil tzv. „zcela bílého“ bělouše, jablečného b., zrcadlového b., tmavě šedého b., pískově bílého b., kouřového b., světle červeného b., červeného b. s bílými fleky, železného b. a konečně zrcadlového bělouše. Podle Ridingerova osobního mínění, šimlové mají „ein recht schönes und angenehmes Aussehen“ (skutečně krásný a příjemný vzhled).

Přes částečnou kritiku charakteru ryzáků se jim věnuje neméně zaujatě, jak o tom svědčí výčet variet základní barvy těchto koní. Mistr definuje světlé-, zlaté-, uhlové-, ohnivé-, sobolí a pálené. Neopomenul ani hnědé-, hlinité-, černé-, červené-, jablečné-, žemlové a bronzové ryzáky. K nim přiřazuje klasickou nepravou izabelu.

Dekorativní barvu plaváků diferencuje Ridinger na světlé-, pravé-, tmavé-, šedé-, ev. tmavošedé. Zmiňuje však také zlaté-, žemlové-, srnčí, resp. vlčí plaváky.

Strakáči se vyskytují podle Ridingerova mínění ve varietě barvy červené, černé, světlehnědé, kaštanovohnědé, černohnědé právě tak, jako sokolí a ryze strakaté.

Neopomenutelnou skupinu koní z hlediska barvy jejich srsti tvoří prokvetlí a grošovaní jedinci. Varieta jejich barev je snad nekonečná: Blendinger prezentuje ve svém díle prokvetlé vraníky, hnědáky, ryzáky a plaváky všech možných odstínů.

Předlohou pro vydání faksimile Ridingerova díla, zv. „Vorstellung der Pferde...“ se stal mimořádně kvalitně kolorovaný exemplář původního vydání, který se zachoval do současnosti ve fondu dvorní knihovny knížat Thurn und Taxis, se sídlem v Regensburgu. Původně tvořila tato kniha součást věhlasné a slavné knihovny s hipologickou literaturou bavorského vrchního štolby, zosobněného v Carlu, Freiherr von Keslingu (1763 – 1848). Vydavatel vyjadřuje tímto domu Thurn und Taxis, za jejich velkorysé zapůjčení této vzácné knihy k vyhotovení předmětné faksimile, své poděkování.

Recenzované faksimile Johanna Eliase Ridingera je vázané v kůži, v barvě olivově zelené, se zlatým „R“ na přebalu. Kniha je opatřena kartónovým pouzdrem, doplněným ukázkou jednoho z obrazů, které čtenář nalezne vně tohoto díla. Obsahuje 51 kolorovaných, celostranových mědirytin, doplněných 39 stranami doprovodního textu v němčině a francouzštině. Bylo vytištěno v r. 1971 v omezeném (číslovaném) nákladu 99 exemplářů, ve vydavatelství Hirmer Verlag München. Grafickou úpravou se znamenitě zhostil K. G. Lohse Graphischer Groβbetrieb ve Frankfurtu nad Mohanem. Kniha nese pořadové číslo: 22.


Rozměry  : 205 mm /š/ x 260 mm /v/
Hmotnost : 960 g
ISBN     : 3 7774 2460 9
Cena     : 299 E

M. Duruttya

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.