Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

CELÝ ŽIVOT S KOŇMA: MURÁŇ – HUCUL

 

(Ukázky z autobiografie známého chovatele koní)

Má-li člověk ve svém původu vypátraném ze strany matky do roku 1526 mimo jiné majitele povoznictví, žokeje, obchodníka s koňmi, pronajímatele drožek, handlíře, úspěšného léčitele koní nebo dostihového trenéra, nějak to ovlivní pozdější vztah k těmto zvířatům. Odvozuje-li otec své kořeny od kočujících Hunů v sedle rychlých a lehce ovladatelných koní, pak je životní osud jejich budoucího potomka zpečetěn ještě před narozením. Má suita sudiček dojela k mé kolébce zřejmě stylově, tudíž v sedle.

Marná byla snaha rodičů, tetiček, strýčků a dalšího příbuzenstva s naprostou převahou pedagogů servírujících fakta o výhodách pokračovat v rodinné tradici učitelování, když celá má bytost tíhla ke koním! Než nakonec skutečně došlo k naplnění tohoto snu, uplynula dlouhá doba. Nesla se ve znamení dobře míněných rad, proseb, vyhrůžek, racionálních argumentací, sporů a dilemat rodičů. Nedbaje názorů dospělých čas svého mládí jsem prohýřil návštěvami zákulisí a manéží cirkusů plnou koní, soutěží v parkurovém skákání nebo místních dostihů. Pocity blaha jsem prožíval i v přítmí vojenské jízdárny nebo pozorováním bídných uhlířských koní umně zdolávajících záludnosti ulic rodného města. Pokud mi docházely příležitosti, chodil jsem alespoň do kina Čas na filmové žurnály, byť s okleštěným průběhem Derby z pražské Chuchle. Někdy jsem se vypravil na periferii města, na prostranství místních jatek. Každý pátek tam postávalo, smířených se svým osudem několik přestárlých, opotřebovaných koní různých plemen. Spíš než podoby a situace si vzpomínky na koně mého mládí uchovávám a připomínám vůní jejich vyhřátých těl... Je to, jako v dobrém partnerském vztahu dvou lidí: musí si především vonět!

Také mé první setkání s huculským koněm se odehrálo v období poválečných let. Bylo zprostředkované albem rodinných fotografií. Musím předeslat, že otec ve snaze vyhnout se uvěznění z důvodu údajného veřejného pobuřování, na radu svého advokáta se přihlásil na frontu. Uniformu poddůstojníka navlékl v Kežmarku, u 202. pluku horského dělostřelectva. Ten k přepravě jednotlivých dílů kanonů s poetickým pojmenováním „Malá Berta“ a dělostřeleckých granátů využíval jako soumary výhradně koně huculského plemene, garantující zdolání horského terénu za každého počasí. Jedna z dobových fotografií uchovala podobu mého budoucího otce s rukou svírající uzdu služebního koně.

Na dlouhá léta pak hucul zmizel z mého života. Mou pozornost vzbudil až nález z hlubin rodinné knihovny s poutavým popisem života obyvatel a všudypřítomných huculů na Podkarpatské Rusi v románu Ivana Olbrachta „Golet v údolí“.

Po letech se mi hucul nečekaně připomněl ve třetím ročníku Vysoké školy zemědělské v Nitře, kde disciplínu chovu koní přednášel Prof. Ing. Vladimír Hučko, CSc. Erbovním předmětem zájmu pana profesora bylo huculské plemeno. Tradovalo se, že všechny vědecké i akademické hodnosti a tituly získal na základě výzkumu zmíněného plemena. Když se dozvěděl, že po absolutoriu odcházím na Muráň, při našem loučení mi důrazně připomněl: „Doufám, že nikdy nezapomenete, jakou hodnotu reprezentuje hucul. Pro Muráň jej musíte zachovat. Za každou cenu!“ Mé souhlasné a lehkovážné přikývnutí bylo záhy konfrontované způsobem, jaký bych nečekal ani v nejhorším snu.

10. října r. 1972 jsem spolu s menovacím dekretem hlavního zootechnika pro chov koní převzal 550 koní Hřebčína Muráň, včetně avizovaných huculů. A právě o ty se rozehrála dlouhá, dobře utajená válka. Na jedné straně pomyslných zákopů jsem se nacházel sám, na té druhé pak dobře organizovaná přesila státního podniku, která v témže roce delimitovala Hřebčín Muráň (založený v r. 1950) pod Lesní závod Revúca. Bylo mi nařízené bezodkladně zlikvidovat všechny huculské koně tohoto chovu, s poukazem na ekonomické důvody. Považuji za nutné – pro pochopení nastalé situace a politického klimatu 70. let uvést, že řízením nově vzniklé Správy chovu koní byl pověřen – náhradou za bývalého ředitele hřebčína v osobě Ing. Z. Toperczera jeho osobní řidič a zásobovač podniku. Jeho vzdělání sotva stačilo na osmiletku. Resty ve vzdělání však nahrazovalo členství v Komunistické straně, Revolučním odborovém hnutí, Svazu Československo-Sovětského přátelství a Lidových milicích. To vysvětlovalo jeho nekritickou, slepou poslušnost, prorežimní loajalitu a lokajskou servilnost k nadřízeným.

Prvním krokem po převzetí chovu koní se stala zevrubná prohlídka koňstva. Jejím smyslem je ověření četnosti zvířat a jejich účetní hodnoty, zdravotního stavu, věku, podílu březích chovných klisen základního stáda, kontrola kondičního stavu a definování podílu jednotlivých plemen (pozn. základní stádo tvořilo huculské, norické a nově vzniklé plemeno slovenského horského koně). Ukázalo se, že v říjnu r. 1972 Hřebčín Muráň ještě vlastnil cca osm desítek huculů všech věkových kategorií, pohlaví, kmenů a linií, t.j. asi 14,5 % z celkového stavu koňstva. Návrh státních lesů bylo všechny tyto koně neprodleně naložit do železničních vagonů a tento transport odeslat do Itálie, k jatečním účelům. Dokáži se vžít do způsobu uvažování aktérů oné doby: než se náš nový inženýr stačí obeznámit se situací, zbavíme se jednou provždy našeho „huculského problému“! Byť odjakživa odmítám býti spojován s různými ochranářskými spolky, „Zelenými“ a kluby přátel čehokoliv, něco se ve mně vzbouřilo. Nezapomeňme na čerstvý diplom zootechnika a povědomí o autochtonnosti huculů na území Slovenska, resp. Československa. A také na slib daný profesoru Hučkovy. Do mé nezáviděníhodné situace nečekaně zasáhl oběžník prezidenta republiky, armádního generála Ludvíka Svobodu. Nařizoval soupis všech huculů Československa. Předpokládám, že příkaz souvisel s jeho osobní zkušeností s neocenitelnou službou těchto koní při vojenské operaci v průsmyku Dukla a obecně na frontách druhé světové války. Medializace plánu a způsobu likvidace huculů a zmíněný prezidentský edikt podnítil zájem občanského sdružení, zv. TIS Hucul club iniciovaný JUDr. Václavem Hrabánkem z Prahy. U státních lesů převládlo mínění, že bude lepší, když koně plemena hucul budou zachraňovat „bratři Češi“, než aby ostudně skončila jejich chovná podstata v konzervách, coby potrava psů a koček...

Začátkem listopadu téhož roku přijel na Muráň Dr. Otakar Leiský a naložil první čtyři staré huculské klisny a plemenného hřebce 636 Gurgul Edo, kus za 6 000,- Kčs. Historicky první nakládka koní se uskutečnila na rampě nádraží Dobšinská Ľadová Jaskyňa v sousedství stejnojmenného dvoru Hřebčína Muráň, a to za osobní asistence býv. ředitele a autora těchto vzpomínek. Letos si tak odborná, chovatelská veřejnost připomene 40.-letou existenci huculských koní na území ČR (zájemce o podrobnosti odkazuji na jedinečnou monografii „Koně od Muráňa“ z r. 2008 autorů Duruttya – Pernica).

Události poté nabraly spád. Na jaře roku 1973 se doslavila na Muráň reprezentace Vysoké školy veterinární z Košic v osobě Prof. J. Gábriše a akademika P. Popesca. Jejich zájem se soustředil na odkoupení deseti mladých chovných klisen a jednoho plemenného hřebce. Díky možnosti výběru z dosud prakticky netknutého muránského stáda se jednalo objektivně o nejkvalitnější chovný materiál. Hřebec 636-II Gurgul Stano byl synem legendárního Eda. Žel, VŠV neměla podmínky, vědomosti ani statut na chov koní. Záhy se také ukázalo, že o koně měl eminentní zájem především místní JO rekreačních jezdců z řad zaměstnanců vysoké školy a jejich rodinných příslušníků. Dvanáct let ( ! ) nebyla připuštěna jediná klisna (pomineme-li nesmyslné pokusy křížení s araby, resp. snahy o „vyšlechtění“ huculského koně barvy hermelín...). K nápravě popsané situace došlo až přesunem celého stáda do novězaložené ZOO Košice v gesci Magistrátu tohoto města a nástupem autora tohoto textu do zaměstnaneckého poměru v ZOO s jediným úkolem: konsolidovat poměry a uvedení chovu do standardního rámce. Díky tomu tvoří chov huculů v Košicích druhé nejkvalitnější stádo na území Slovenska (vedle chovu v Národním hřebčíně Topolčianky).

Vzápětí podruhé přijel na Muráň Dr. O. Leiský. Jeho zájmem byl odkup dalších deseti klisen a hřebce – ročka kmene Oušor (Eso). Při té příležitosti si odvezl do Řeporyj také kompletní vojenskou výbavu soumarů, sloužících z nařízení čs. branné moci k výcviku huculů (vojenské sedla, dřevěná krosna, plátěné vaky na vodu, koše, postroje a další prvky výbavy vojenských koní).

Několik mladých valachů bylo prodáno cestou PZO Koospol Praha, údajně k jatečním účelům, do Itálie. Jaké bylo mé překvapení, když se po dvou letech na Správu chovu koní obrátila řada vlastníků těchto koní, a to ze Západního Německa, se žádostí o vystavení jejich původu...

V červnu r. 1973 přijel na Muráň také JUDr. Václav Hrabánek. Dlužno uvést, že byl osobností, která plně pochopila nedozírnou morální a chovnou hodnotu huculských koní a spolu s Dr. Otakarem Leiským stál při zrodu záměru záchrany těchto koní přesunem do České republiky. Osobně měl zájem získat čtyři chovné klisny a hřebce. Tím se stal 636 Gurgul II-1 Artur. Podmínky pro jejich chov měl doslova optimální: vlastní, 300-letý mlýn se stájemi, výběhy, přístřešky, neomezenými pastevními plochami a nevysychajícím zdrojem pitné vody protékajícím údolím, chráněném ze všech stran horstvem Šumavy. Nejbližší civilizaci reprezentovalo 7 km vzdálené městečko Hartmanice u Sušice.

Problém s prodejem koní pro Dr. Hrabánka souvisel s přežívajícím úzusem státostrany, který zakazoval soukromé vlastnictví koní, se snahou režimu dokončit socializaci zemědělství. Za cenu nesmírných těžkostí byla naše snaha korunována úspěchem. Časem se ukázalo, že námaha nebyla zbytečná! Dr. Hrabánek dosahoval skvělých chovatelských úspěchů. Řízením osudu produkoval téměř výhradně hřebečky. Řada Gurgulů Šumavských putovala z tohoto chovu do všech zemských chovů ČR. A také do sousedního Německa a Národního hřebčína v Topolčiankách. Spolupráce autora vzpomínek s Dr. Hrabánkem trvala od prvopočátku chovu huculů na Šumavě celá tři desetiletí.

Pohled na přestárlé huculské klisny a neméně „věkovitého“ plemenného hřebce ve stájích Hřebčína Muráň byl doslova tristní. Tlak Lesního závodu Revúca na dokončení likvidace kdysi tak slavné a současně kvalitní chovné základny huculského plemene nepolevil ani po výšeuvedeném totálním rozprodeji. Uvědomil jsem si, že ztrátou posledních jedinců definitivně ukončím historii chovu, který byl pro hucula optimálním a navíc se neblaze zapíši do historie československé, případně evropské hipologie.

Přinucen nastalou situací rozhodl jsem se k radikálnímu řešení v podobě věcného jednání. Požádal jsem ředitelství Lesů, aby mi příkaz k likvidaci posledních čtyř (pěti) chovných klisen a jediného plemenného hřebce byl dán písemně: „Stačí mi to sdělit bez komentáře, stručně, dvěma řádky!“ Světe, div se: nikdo z úřadu na sebe nevzal zodpovědnost podepsat se pod tento příkaz. Pro mne to znamenalo jediné: když neexistuje písemní zákaz, mohu v chovu huculů pokračovat. Byť spíš v záchraně, než v čemkoliv jiném. Na konci mého sedmiletého působení na Muráni jsem zde zanechal 27 exemplářů kvalitních, mladých klisen s oboustranným, excelentním původem. Víc se vykonat prakticky nedalo.

Ohlédnu-li se dnes za celou kauzou huculů na Muráni ze sedmdesátých let minulého století, mohu konstatovat následovní. Především se povedlo zachránit před transportem na porážku téměř všechny huculské koně muránského chovu. Díky tomu dnes u nás, v Čechách, existuje chovný materiál s oboustranným původem, bez příměsí fjordů, haflingů, koní Przewalského a norického (o kterých psát je plýtváním času a prostoru), ale naopak s definovatelnou kmenovou příslušností, diferencovatelných z hlediska otcovských linií, a pod.

Nikdo tuto naši soukromou iniciativu, ani dodatečně neocenil. Byť naše jednání nemotivoval finanční prospěch, ale výhradně profesionální čest, odborné povědomí, etika, čisté svědomí, riskujíce naší angažovaností vlastní postavení a také existenci, resp. represi totalitního režimu a také perspektivu vlastní kariéry. Vystavoval jsem tím v nebezpečí mou rodinu a její budoucnost. Konat tak mohl jen čestný člověk a idealista. Mám právo se domnívat, že většina současných vlastníků huculů ani jen netuší, kdo je pro ně zachránil...

Z našeho vzpomínání je také zřejmé, jak málo stačí k tomu, aby dlouholetá tradice chovu huculů byla zničena z moci nezodpovědného, neznalého, bezejmenného, bezvýznamného a arogantního úředníka! Toto konstatování má, přirozeně, i obecnou platnost. Dějiny lidstva měnily většinou zdánlivé maličkosti. Nezapomínejme na to nikdy! V chovu koní proto konejme vždy s rozmyslem a pokorou k dílu svých předchůdců.

Překvapující, neplánované a současně nefalšované illusion de déja – vu jsem měl možnost prožít po téměř 15. letech v rámci setkání s potomky původních muráňských huculů v chovu TJ Aster Hucul club Praha – Řeporyje, v červnu roku 2006. A také se setkat, po dlouhých letech se st. a ml. Leiským. K účelům zpracování odborného znaleckého posudku mi bylo předvedeno 18 koní: dva plemenní hřebci, jedenáct chovných klisen, jeden mladý kůň a čtveřice valachů. Bylo mi potěšením vyslovit závěrečné hodnocení o nadprůměrné kvalitě všech koní, reprezentujících chovnou podstatu tohoto chovu. Vysvětluji si to čistokrevností a prošlechtěností právě tak, jako odborností a dlouholetou zkušeností majitelů, respektujících specifičnost huculského plemena.

 

M. Duruttya

 

 

Obrazová příloha: černobílé fotografie Oldřicha Pernici z monografie KONE OD MURÁŇA ilustrující stavy, kvalitu a odchovné podmínky koní hřebčína Muráň v sedmdesátých letech minulého století. Vnímavému oku neuniknou ani huculské koně.

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.