Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

DESÁTÉ VÝROČÍ ŠLECHTITELSKÉHO CHOVU NORIKŮ V HŘEBČÍNĚ MURÁŇ

Koncem června r. 1995 byl chov norika muráňského rázu, realizovaný ve stejnojmenném hřebčíně Muráň, uznán za šlechtitelský chov. V té době se ve stájích tohoto tradičního chovatele nacházelo asi 70 chladnokrevných plemenných klisen. O době, která předcházela tomuto aktu a jejímž vyústěním bylo toto uznání, resp. o efektu, který zmíněné jmenování přinesl, informujeme čtenáře naší webové stránky nasledujícím kritickým hodnocením.

Chov norika v čistokrevné podobě byl na Muráni zahájen počátkem 60. let minulého století, a to nákupem 36 chovných klisen různých chladnokrevných plemen v regionu PP Tlumačov (český, moravský a slezský chladnokrevník s genetickým podílem norických a belgických plemen). Z uvedeného zdroje pocházel i samčí chovný materiál, t.j. hřebci, působící v první etapě v hřebčíně Muráň. Výrazným přínosem pro chladnokrevný, resp. celý chov pak bylo získání dvou importovaných norických hřebců z Rakouska: 301 KRIM NERO VIII (vran., 1959, po 1734 Funder Nero VII z 755 Hallo Vulkan IX) a 304 BACHBAUER VULKAN X (ryz., 1959, po 55 Bichl Vulkan IX z 460 Falz Vulkan VIII), zařazených do muráňského chovu v r. 1963.

Připomínáme, že od r. 1950 do začátku 60. let dodával hřebčín Muráň pro potřeby lesního hospodářství výhradně tažné koně huculského plemena. V době zahájení chovu chladnokrevníků se souběžně započalo křížení huculů s cílem získání mohutnějších koní, vhodných k práci v těžbě dřevní hmoty z míst těžko přístupných mechanizací oné doby, při zachování všech pozitivních charakteristik koní plemena hucul (otužilosti, jistoty pohybu v členitém horském terénu, železného zdraví, dobré kvality kopytní rohoviny, obratnosti a pracovní dlouhověkosti; v případě chovných zvířat pak přirozeně také vysoké plodnosti).

To znamená, že od oněch „květinových“ šedesátých let probíhalo souběžně:
1/ navykání chladnokrevníků na netypické, nehostinné, drsné a na živiny skoupé horské prostředí;
2/ křížení huculských klisen hřebci různých plemen žijících v menší nebo větší míře v horském prostředí (haflingy, fjordy, event. s noriky).

Ukázalo se, že:
1/ v případě chladnokrevníků s dědičným podkladem belgické krve tento nemá na Muráni perspektivu;
2/ popsaná přirozená selekce zasáhla také některé mateřské linie noriků;
3/ produkce tzv. převodného, plemenotvorného křížení se od počátku jevila jako perspektivní, splňující očekávání tak samotného chovatele, jak pracovníků lesního hospodářství, kterým byl tento produkt především určen.

Koncem 70. let, t.j. po cca dvou desetiletích byl zmíněný šlechtitelský program ukončen a finální produkt, který hipologický svět registruje pod jménem „slovenský horský kůň“ (v německé odborné literatuře je označován termínem „slowakische gebirgspferderasse“) byl prakticky i fakticky uznán za nové čs. plemeno. Poznamenávám, že vzniklo transparentní metodou tzv. trojplemenného, převodného křížení, kdy finálním produktem je obecně kříženec s 6,25 %, resp. 3,12 %-ním podílem výchozího/původního-, t.j. méně ušlechtilého, ev. zmohutňovaného plemena (v daném případě populace huculů). Dalším úkolem muráňského chovatele bylo udržovat, zachovat, t.j. nezeslabovat podíl dědičného základu v populaci nově vzniklého plemena, a to udržovacím křížením v populaci slovenského horského koně (a to odchovem, výběrem a následným angažováním hřebců s 6,25 %-ním podílem huculské krve), chov slovenského horského koně ustrnul a posléze zcela zanikl.

Důsledkem neosvojení chovatelské filozofie svých předchůdců, nezvládnutím „řemesla“, ev. absencí dispozic k uplatnění progresivních metod chovatelsko-managerské práce tento chovatel základní stádo nového plemena postupně rozprodal, tuto plemenitbu ukončil a přikročil k chovu chladnokrevníků v tzv. čistokrevné podobě. Zvolená, vágní cesta, však záhy odhalila svá všechna úskalí, ukázala se jako krátkozraká, neperspektivní a jen zdánlivě jednodušší, než selekce realizovaná v populaci slovenského horského koně.

Jako bezprostřední důsledek zmíněné zásadní změny chovného cíle v hřebčíně Muráň (zahájený, kromně likvidace ideálního typu plemena koní pro práci v lesním hospodářství, také rozprodáním celého, 27. členného omlazeného stáda huculů!) dochází k výraznému poklesu reprodukčních charakteristik a tudíž – rentabilitu chovu zajišťujících ukazatelů přebudovaného základního stáda. Snížila se plodnost, porodnost, zhoršil se zdravotní stav za souběžného zvýšení průměrného věku odprodávaných koní, a to v důsledku prodloužení doby jejich odchovu a výcviku. Exteriér koní pozbývá své dřívější kompaktnosti, robustnosti a souladnosti, t.j. harmoničnosti. Ta je vystřídaná málo ušlechtilou, lymfatickou konstitucí, charakteristickou pro zástupce plemena norik. Někteří plemenní hřebci navíc vnášejí do populace noriků dříve nemyslitelnou nevyrovnanost ve zbarvení. Zvlášť neestetickým se pak jeví strakatost, především její nejednotnost, ztěžující sestavení souladného páru zápřeže, t.j. znaku, který je v případě domácích a zahraničních chovatelů koní jedním z rozhodujících estetických hledisek při komerčním uplatnění těchto zvířat. To je však jen ten menší problém. Významným deficitem finálních produktů tohoto chovu se závažnými důsledky se stává výrazně zlá kvalita kopytní rohoviny, celková lymfatičnost konstituce, ev. absence tvarové homogenity populace chladnokrevníků. Ta je způsobena m.j. zvýšenými nároky noriků na kvalitativní, event. kvantitativní stránku krmiv, předkládaných těmto zvířatům.

Protože chov, který není schopen z vlastních zdrojů zajistit vlastní rentabilitu (když jedním z podstatných předpokladů je právě dosažení optimální fertility a natality! a minimálně 10-leté životnosti produktů v pracovním procesu) stal se muráňský chovatel závislým na dotacích, resp. na nákupech ze zemského chovu od různých subjektů (koní heterogenní kvality a neznámého původu). Nejschůdnější cestou k získání pramene financí pro tohoto chovatele se tak začátkem 90. let minulého století jevilo přisouzení muráňského chovu koní statut tzv. „šlechtitelského chovu“. Platná právní legislativa Slovenské republiky předepisuje v takovém případě „zvláštní zacházení“ s takovým chovem. Plemenný materiál je např. jedním tahem pera převeden do „genové rezervy“ státu. Od této chvíle již nemůže nastat situace, umožňující věcné a kritické hodnocení míry rentability hospodaření, ani poukazování na podprůměrné chovatelské výsledky tohoto chovatelského subjektu. Takový chov se paradoxně naopak těší zvýšené a především nekritické pozornosti médií, kdy i ten sebenepatrnější „úspěch“ se přijímá s nevšedním nadšením a ohlasem (namátkou článek: „Lesnický speciál“ z pera P. Kubínyiho, uveřejněný v týdenníku Plus 7 dní z 19. května 2003, s. 60 – 66 !, na který v závěru tohoto bilancování také zareaguji). Výše uvedeným delším úvodem, sloužícím k lepší orientaci čtenáře těchto řádků se tak dostáváme k samotnému meritu našeho článku, konkrétně k vyhodnocení desetiletí šlechtitelského chovu chladnokrevníků v hřebčíně Muráň. V souvislosti s pověřením agentury HIPO-DUR na finanční ocenění tažných koní působících v lesních závodech východního a středního Slovenska v r. 2005 se realizovalo také jejich biometrické zkoumání. Údaje o základních tělesných parametrech doplnilo definování tělesné hmotnosti těchto zvířat. Součástí tohoto šetření byl také odhad jejich věku, popis barev, ev. vrozených a získaných znaků, resp. vyhodnocení aktuálního zdravotního stavu jednotlivých tažných koní. Podklad k ocenění tvořilo také definování původů, t.j. určení chovatele těchto zvířat.

Vzorku 109 tažných koní tvořilo 56 valachů (51,4 %), 52 klisen (47,7 %) a jeden hřebec (0,9 %). Dominantní barvou zkoumaných koní byla ryzá (51,4 %) a hnědá (44,0 %). Plaváci tvoří 2,8 %-ní podíl, bělouši a vraníci pak shodně 0,9 %. Poznamenávám, že z celkového množství zkoumaných koní cca 1/3 jsou strakáči s různým, nesourodým výskytem zmíněného zbarvení. Prvním výsledkem biometrického šetření koní byl poznatek o dominanci tělesných parametrů a živé hmotnosti jedinců, získaných hřebčínem Muráň a to jejich výkupem ze zemského chovu (v dalších ozn. „ZCH“)! Průměrná kohoutková výška pásková (KVP) muráňských produktů je totiž o 0,8 cm nižší, než nakoupených jedinců (Muráň: 169,6 cm; ZCH: 170,4 cm). V případě obvodu hrudníka (OH) reprezentuje rozdíl tohoto znaku 0,1 cm (Muráň: 202,3 cm; ZCH: 202,4 cm). U obvodu záprstí (OZ), t.j. metakarpu tvoří rozdíl 0,4 cm (Muráň: 24,6 cm; ZCH: 25,0 cm). Průměrná živá hmotnost tažných koní z chovu hřebčína Muráň je o 5,8 kg nižší, než jedinců pocházejících ze zemského chovu (Muráň: 571,8 kg; ZCH: 577,6 kg).

Z dostupných literárních pramenů (např. monografie autorů Duruttya – Pernica „Kone od Muráňa“ z r. 2000, ev. diplomové práce J. Švihru z VŠP v Nitře z r. 1978) jsme m.j. informováni o průměrných základních parametrech tělesné stavby čtyřletých noriků muránského rázu z konce 70. let minulého století (KVP: 167,1 cm; OH: 193,1 cm; OZ: 23,3 cm a živá hmotnost: 570,9 kg). Dlouhodobý výzkum, resp. empirické poznatky potvrzují, že růst a vývoj, resp. zvyšování tělesné hmotnosti reprezentantů norického plemena se ukončuje zpravidla až kolem pátého roku jejich života. Tento jev se projevoval v průběhu celé historie chovu chladnokrevných koní v hřebčíně Muráň. Vysvětlením jsou především specifické podmínky, ve kterých se jejich chov realizoval, především drsné, t.j. méně vhodné klimatické podmínky, primitivní ustájení (spíše vhodné pro huculské plemeno) a obecně nižší kvalita poskytovaných krmiv. Na pozdějším růstu tělesných parametrů a zvýšení hmotnosti má lví podíl především intenzivní výživa jedinců po jejich zařazení do přibližování, které dominují jadrná krmiva, jejich individuální ustájení a v neposlední řadě také zvýšená fyzická námaha, t.j. tréning.

V případě průměrné živé hmotnosti se obecně konstatuje její 10 %-ní nárůst. To pak znamená, že konečná/finální živá hmotnost pětiletých a starších noriků před 25 lety dosahovala přibližně 628 kg (570,9 kg + 57,1 kg). Lze proto vyslovit střízlivý předpoklad, podle kterého produkty tzv. šlechtitelského chovu noriků, zahájeného před deseti lety jsou dnes „lehčí“ o více než půl metráku (56,2 kg!), než produkty pouhého „rozmnožovacího chovu“ zpřed 25 let... Procentuální hmotnostní rozdíl obou typů chovu noriků je v každém případě významný, řádově desetiprocentní (9,1 %).

Podrobná statistická analýza také potvrzuje existenci výrazně větší variability zkoumaných tělesných parametrů současných muránských produktů norického plemena ve srovnání s produkty z konce 70. let. To ukazuje m.j. na absenci důrazu hřebčína Muráň na tvarovou (a výkonnostní) homogenizaci svých produktů. Uvedený aspekt by měl být přitom logickým vyústěním, t.j. výsledkem proklamovaného šlechtitelského chovu zmíněného plemena. Pokud tomu tak není, je nepochybné, že záměr nesplnil svůj primární účel. V konečném důsledku pak naznačuje zcela vágní/zcestní efekt zřízení šlechtitelského chovu koní norického (chladnokrevného) plemena v hřebčíně Muráň, t.j. na její naprostou samoúčelnost. A také nedostatečnou odbornou způsobilost tohoto chovatele k řešení úkolu v podobě vyvážené produkce kvalitních tažných koní pro potřeby lesního hospodářství. Z výsledků je zřejmé, že na takový úkol současný management a jeho poradní orgán profesně není kvalifikován! Naprostou, zhoubnou nekompetentnost činnosti současného chovatele neomlouvá ani fakt, že jej do řídícího křesla dosadil před 20 lety ještě bývalý totalitní režim a jeho slouhové!

Již zmíněnou heterogennost tělesné stavby muránských noriků vzešlých v období tzv. šlechtitelského chovu ilustrují – pro čtenáře srozumitelnější údaje o minimálních, ev. maximálních biometrických parametrech těchto produktů. V případě KVP tvoří mezní hodnotu 163 cm (min.) a 182 cm (max.), t.j. diference 19 cm; u OH jsou hraničními hodnotami 185 cm (min.) a 228 cm (max.), diference: 43 cm; u OZ tvoří údaj, kterým také vyjadřujeme sílu kostry ve svém minimu 19,5 cm, resp. 28,2 cm v případě maxima (diference tvoří 8,7 cm!). V případě živé hmotnosti byla zjištěna jako minimální hodnota (odpovídající spíš křížencům huculo-norik v první filiální generaci) 470 kg. Nejtěžší kůň měl hmotnost 720 kg. Diference představuje přesně čtvrt tuny, t.j. 250 kg! Úplnou, matematicko-statistickou analýzu, konfrontující výsledky šlechtění norického plemena v hřebčíně Muráň s produkty zemského chovu prezentujeme jinde v původní vědecké práci.

S vědomím rizika paušalizace si nad rámec toho, co již bylo řečeno a co souvisí spíš se společensko-politickým kontextem příčin úpadku chovu koní na Muráni si dovoluji tvrdit, že představa, podle které hledání cest k pozvednutí, ne-li záchrany chovu noriků na Muráni spočívá např. ve zdvojnásobení finanční pomoci, ev. jeho oddlužení, prostě „přes peníze“ je zcela zcestné! Muráň potřebuje:
1/ zbavit se neschopného managementu;
2/ postavit se na vlastní nohy, sám.

Ominosní finance si tedy musí vydělat sám, zaplatit dluhy, získat sebevědomí, místo požadování „sociálních dávek“ od státu (jak tomu bylo za totality). Tato otázka je totiž již desetiletí klíčovým momentem jakékoliv diskuse o Muráni. Ovšem skutečností je, že pokud někdo není na takovou výměnu názorů, t.j. odbornou a věcnou diskusi zvědavý, je to v současnosti nepochybně dnešní muránský chovatel koní.

Úpadek muránského chovu koní nezpůsobila – paradoxně – situace nedostatku finanční pomoci. Z – nám neznámých důvodů – štědrý stát od Muráně nikdy důsledně nežádal, aby vystavil účty, jak s těmito penězi naložil. I když se v minulosti opakovaně poukazovalo na neefektivní nakládání s těmito prostředky, muránský chovatel dál volal po oddlužení a žádal větší finanční pomoc. Hřebčín Muráň přitom není beznadějným případem. S každou generací se objevují schopní, mladí, entusiasmem prodchnutí zootechnici a manageři, se zdravým sebevědomím pro toto povolání. Jenže mnohostranně skorumpovatelný státní systém jim nedovolí uplatnit/rozvinout své vědomosti, t.j. v tomto výrazně paternalistickém ovzduší pracovat. Proto tyto subjekty hledají místo svého uplatnění za hranicemi své domoviny. A morálně opotřebený, přesluhující současný muránský chovatel, který celou situaci vyvolal, nikým nerušený dál pokračuje ve své (ne)činnosti!

Ad: „Lesnícky špeciál“ V 20. čísle časopisu PLUS 7 DNÍ - rok 2003, bol uverejnený rozsiahly článok s názvom „Lesnícky špeciál“ redaktora P. Kubínyiho. Vzhľadom na skutočnosť, že som v 70. rokoch bol vedúcim chovu Žrebčína Muráň, som autorom reprezentatívnej monografie, zv. „Kone od Muráňa“ vydanej pri príležitosti polstoročnice tohto chovu koní, resp. ďalšej stovky vedeckých prác, knižných statí a odborných článkov popularizačného charakteru uverejnených doma a v zahraničí o problematike muránskeho žrebčína, pričom vediem pl. knihu huculských koní tohto chovu, som preto odborne spôsobilý posúdiť mieru deformovania historických skutočností, ktorých sa redaktor Kubínyi vo svojej reportáži dopustil. Omluvou mu nemôžu byť ani citácie siláckych vyjadrení súčasných, rýchlokvasných pseudo-odborníkov menovaných v ominóznom článku. Konštatujem, že dikcia článku aj z toho dôvodu výrazne znevažuje prácu generácie chovateľov z obdobia rokov 1950 až 1980 /a to napriek tomu, že práve uvedené tri desaťročia a 70. roky zvlášť sú z chovateľského hľadiska považované bez eufemizmu za „zlatý vek žrebčína Muráň“/, ktorých vystriedali súčasní, v článku menovaní „cowboi“. Tí sú totiž v menšej alebo v podstatnej miere zodpovední za súčasný kritický stav tohto chovu koní! Snaha reportáže P. Kubínyiho u p ú t a ť pozornosť časti verejnosti bola zrejme splnená. To však neoprávňuje autora k z a v á d z a n i u čitateľov nepravdivými informáciami alebo polopravdami.

Súčasné vedenie chovu koní na Muráni má dobré dôvody zamlčovať príčiny rapídneho poklesu stavov koní z pôvodných cca 550 ks na jednu tretinu súčasného stavu. Pripomínam, že v 70. rokoch tvorilo základné stádo matiek 120 jedincov, pričom ročne sa odchovávalo až 95 žriebät.

Nezvládnutie kardinálneho problému súvisiaceho s reprodukciou /realizovaného spôsobom ilustrovaným v reportáži.../ pri súbežnej snahe aj naďalej napĺňať požiadavky lesných závodov z hľadiska početnosti a kvality ťažných koní viedla počiatkom 80. rokov k rozpredaju toho najcennejšieho, čo tvorí každý kvalitný chov koní: základného stáda! Ako prvé sa obetovalo 27 hlavové omladené stádo huculského plemena. Cez palubu sa hodilo aj menšie, perspektívne, importované stádo maďarského chladnokrvníka. Napokon – z dôvodov vlastnej odbornej nespôsobilosti politických nominantov z dôb bývalého režimu usadených vo vedení žrebčína Muráň – aj stádo vyšľachteného slovenského horského koňa. Práve táto krátkozraká chovateľská politika viedla k zníženiu produkcie na úroveň 30 žriebät ročne. Tento volumen prirodzene nepostačoval k uspokojeniu potreby št. lesov.

Ak dnes vidíme v lesnom poraste ťažného koňa, vo väčšine prípadov sa nenarodil na Muráni, ale na inom mieste Slovenska, hoci je evidovaný a označovaný výpalom žrebčína Muráň. Miesto serióznej chovateľskej práce sa totiž dobšinský management už dve desaťročia venuje nakupovaniu koní z tzv. slov. zemského chovu /rozumej: kde sa dá/.

Pýtam sa: kde je ten toľko pertraktovaný efekt šľachtiteľskej práce, keď súčasné produkty z tohto chovu sú heterogénneho exteriéru, naviac menšie, ľahšie a teda menej výkonné, ako ich predchodcovia zo 70. rokov?

P.S.
Jeden z frekventantov hipoterapeutického kurzu z r. 2008 v Hronovciach sa u mňa prihlásil, ako vďačný majiteľ ťažného koňa, odchovaného v žrebčíne Muráň. Jeho 30 (!) ročný kôň je totiž dodnes permanentne a bez obmedzenia využívaný. Niet sa čo čudovať, keďže jeho plemenná príslušnosť je slovenský horský kôň...

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.