Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

ETIKA A MORÁLKA VE SFÉŘE TURFU

Polemika

Iniciací ke koncipování předložené polemiky se stalo několik článků uveřejněných v domácích a zahraničních tištěných médiích, a to:
- tisková zpráva o vývoji kauz překážkových koní (NIKAS a ČARIRAY) v předposlední edici Velké pardubické steeple-chase a snaze majitele, jezdce a trenéra o dosažení odškodnění, uveřejněná v deníku MF Dnes dne 29.11. 2016 (s.4): „Vyloučili je z dostihu, soudí se o miliony“;
- článek s anotací „Peitschen lohnt sich“ Ulricha Hartmanna, publikovaný v deníku Süddeutsche Zeitung č. 239 ze dne 15.10. 2016 (s.42), ve kterém autor polemizuje s úvahou německého Turfu clubu o opakovaném a nepřiměřeném užití bičíku v dostizích anglických plnokrevníků;
- referát prezidenta Jockey clubu Německa, Dr. Andrease Jacobse, přednesený na mezinárodním symposiu veterinárních lékařů v Baden-Badenu, pod názvem „Business and Racing and the Role of the Veterinarian“ v r. 2015, následně publikovaný v plném znění ve čtvrtletníku Vollblut č. 242 (s. 22-27) v r. 2016.

Společnou myšlenkou těchto článků v rovině úvah je prostá, praktická a odůvodněná otázka: Budou dostihy v 21. století z etického a morálního hlediska ještě obhájitelné?

Dr. Jacobs svůj referát uvedl následující řečnickou otázkou: „Co vlastně znamená pojem etická únosnost, ev. etická obhájitelnost způsobu lidské činnosti v provozu, zv. turf ?

Znamená to, že je-li tomu tak v současnosti, máme setrvat, resp. pokračovat v rámci současných pravidel chovu plnokrevníků, resp. jejich uplatnění v dostizích? Přirozeně, že ne! Současná doba vyžaduje tomu odpovídající povědomí, eticky a morálně obhájitelné chování, které se uplatňuje v dnešní realitě, cestou platných pravidel a předpisů, ev. zákonů. Je zřejmé, že dnešní ustálená pravidla se můžou v blízké či vzdálené době změnit a stát se zcela spornými. Všichni členové společenství podnikající pod hlavičkou turfu jsou zavázáni k dodržování platných pravidel a umožnit veřejnosti kontrolu jejich uplatnění. Takový stav otevřenosti je krédem organizací, jakými jsou mj. German Racing, Irish nebo UK Racing apod., které jsou také místy morálních strážců a dohlížitelů nad dodržováním pravidel, v souladu s dlouholetou tradicí tohoto sportu. V návaznosti na zmíněná historická pravidla považujeme za vhodné položit další otázku: Existuje předpis či norma týkající se způsobu etičnosti našeho kontaktu, a to jak bezprostředního tak zprostředkovaného se samotnými dostihovými koňmi? Je k dispozici analýza vývoje zkvalitňování podmínek vytvářených koním v podmínkách jejich chovu a uplatnění těchto zvířat v dostihovém sportu?

Po II. světové válce již disponovala obec chovatelů anglických plnokrevníků signifikantními informacemi o vztahu vynaložených nákladů na chov hříbat a ročků (a obecně utváření jejich optimálního životního prostředí) a vlivu na výkonnost/úspěšnost v pozdějším věku manifestovanou na dostihové dráze. Potvrdila se důležitost existence vlivu/vztahu kvalitního mikroklimatu v objektech ustájení mladých koní na stav respiračního aparátu, možnosti neomezeného pohybu koní ve volnosti, především na pastvě na vývoj srdcovo-cévního systému právě tak, jako aspektu výživy a krmení na celkový vývin, utváření jejich tělesného rámce. Součástí zkvalitnění podmínek chovu plnokrevníků se stala pravidelná, svědomitá a pečlivá check-ups zdravotního stavu těchto populací/stád. Počas prvních 18. měsíců života mladých koní se stávala frekvence návštěv veterinářů dvacetkrát častější, než u našich vlastních dětí. Lze tudíž konstatovat, že po stránce utváření životních podmínek hříbat a ročků se učinil obrovský pokrok!

V období dlouhé přípravy, která předchází dražbě ročků se k obvyklé starostlivosti chovatele přidruží zvýšený dohled nad jejich zdravotním stavem. Ten se realizuje také v podobě chirurgických zásahů, mj. korekcí postavení všech čtyř končetin včetně kopyt, vyhodnocením stavu OCD (osteochondrosis dissecans) kostry a návazným vykonáním zásahů k úpravě dalších možných nedostatků. V této souvislosti se vynáří další řada otázek. Z nich především jedna: není tato činnost motivována naší ziskuchtivostí, pouze za účelem dosažení profitu, prospěchu, na základě přesvědčení, že top-cenu můžeme docílit výhradně s „dokonalým“ produktem, rozuměj s kosmeticky upraveným ročkem?

Příslovečnou chybou lávky popsaných aktivit je nesporný fakt, že genetická hodnota, tj. plemenný přínos popsaným způsobem upraveného koně zůstává malý, nízký až mizivý, protože jeho skutečný problém zůstává zachován, byť v utajené podobě, aby se projevil později v plné nahotě v následujících generacích. Ve všech případech operací končetin koní nečiníme pražádný ušlechtilý skutek nebo laskavost. A vlastně ani trestný čin. Z dlouhodobého hlediska dosáhneme pouze toho, že před přirozeným procesem selekce dáváme možnost umělému přetváření končetin ročků.

Aukce, dražby

Věnujme svůj krátký, kritický pohled na dražby. A položme si v duchu otázku: Jaký počet z oněch statisíců plnokrevných ročků čekal na zvuk dražebního kladívka, který se stal současně mezníkem v jejich životě mezi hravým mládím a drsností života pod vlivem medikamentů a substancí, jakými jsou různé uklidňující preparáty nebo léčiva tlumící bolest, před vstupem do dražebního ringu? Je to (snad) z hlediska etiky průchozí, obhájitelné nebo přípustné? Mnozí mohou říct: Kůň je většinou vystaven tlaku vlastního stresu, kdy je přípravek minimalizující strach mladého koně v pořádku, je legitimní. Látka redukuje vlnu stresu a současně zabraňuje, aby si roček způsobil zranění, jak fyzické podstaty tak svého ega. Může se také říci: Našim koním podáváme antibiotika z obavy či strachu z množství virů, které na ně v místě dražby číhají…

Taková nebo podobná úvaha se jeví, jako racionální pouze na první, zběžný pohled. Podle našeho názoru je však na hony vzdálená realitě, skutečnosti, pravdě. Pacient – roček – ze své zvířecí podstaty nemůže odmítnout aplikaci drog. Majitel má navíc zcela volné ruce, neboť v souvislosti s dražbami ročků (a koní obecně) neexistuje legislativní norma, která by podávání medikamentů explicitně zakazovala. Dražby v současnosti jsou dějištěm významných hospodářských, ekonomických, finančních center, uzpůsobených a vytvořených zištním potřebám lidí, ne tak pro samotné koně.

Trpělivost se vyplácí

Věnujme nyní pozornost procesu/úkolu, zv. „přiježdění ročků“. Mnozí ani netuší, že již přes 25 let úzce spolupracujeme s Monty Robertsem. Od roku 1991 měl všechny ročky naší stáje ve své práci. Na základě vlastních zkušeností mohu jeho metodu/způsob přiježdění doporučit každému. Vím, jakým způsobem se realizuje přiježdění v jiných stájích: staromódním způsobem. Mé konstatování nemá být kritikou, vždyť ti všichni učinily v posledním období velký pokrok. Přesto: v momentu, kdy mladý kůň přichází poprvé do haly, stává se předmětem našeho zaměstnání, v podstatě číslem do počtu naší práce. Největší tréninková centra musí každoročně v listopadu a prosinci přijezdit přibližně stovku ročků, nezřídka za pomoci omezeně proškolených pracovníků. Víme, že ve světě plnokrevníků je zpravidla každý kůň individualitou, vyžadující zvláštní druh přístupu. Obecně platí, že každý výcvik ml. koně vyžaduje přiměřenou délku času, v průběhu kterého jej navykáme novým a dalším neznámým situacím a pořádkům či požadavkům nebo pravidlům. Od celodenního žití v omezeném prostoru boxového ustájení přes jeho umístění, včetně technologie zařízení sloužící ke krmení, po sedlo, ohlávku, uzdění, hmotnost jezdce a další řadu „rozčilujících“ prvků v jeho okolí, jakou je také startovací box. Náklady s tím spojené jsou, pochopitelně, nemalé. Také v důsledku času, který tomu všemu věnujeme. Ukazuje se však, že v případě dostatečnosti obou se to z dlouhodobého hlediska vyplácí.

Náš plnokrevný chov je typicky historického ražení, způsobu provádění. Co se týče životních podmínek plnokrevných koní, jak v zahraničí, tak ani v Německu se neinvestuje v dostatečné míře do oblasti infrastruktury tohoto specifického druhu podnikání, s důrazem na tréninkovou přípravu koní. V dostihové stáji Ballydoyle v Irsku má každý kůň svůj vyhrazený padok/výběh, ve kterém – zpravidla po tréninku – setrvává celou zbývající část dne. Téměř pět hodin má možnost pobývat, pohybovat se ve volnosti, na čerstvém vzduchu. V jednotlivých německých tréninkových centrech jsou koně v podobných podmínkách denně maximálně 50 minut, a to pouze 6x do týdne. 23 hodin denně zůstávají uzavřené ve svých tmavých, malých boxových stájích. Zatímco v chovu teplokrevníků jsou tendence k volné, resp. bezbariérové stáji, my, majitelé a chovatelé anglických plnokrevníků nemáme v ruce prostředky, abychom přestali držet koně v padesáti- až osmdesátiletých starých budovách, malých, tmavých a špatně větraných boxech. Také tato práce/činnost v dostihovém sportu je z etického hlediska otázná, sporná!

Také majitelé a provozovatelé dostihových drah musí přijmout svůj díl zodpovědnosti v souvislosti s etickou stránkou koňských dostihů. Například v Baden-Badenu sami musíme naléhavě investovat do stání dočasných boxů hostujících koní. Neodpovídají totiž moderním standardům. Kromě toho se souběžně s tím musí pokračovat se zkvalitňováním stavu samotné dostihové dráhy na úroveň, která minimalizuje v nejvyšší míře zranění koní. Náprava do tzv. top – stavu může eventualitu zlomenin a přetržení šlach snížit na minimum.

Otázky zásadního významu

Jako další bod k této citlivé tématice s potenciálem podnítit diskusi o etice je ta, pojednávající o užívání/práci s bičíkem, která by se mohla nazvat: „Je přípustné a morální nucení plnokrevníka k maximální rychlosti za užití takového nástroje?“ Byl by to idylický příběh, kdyby nám svůj názor mohl zdědit samotný kůň. O hypotetické odpovědi plnokrevníka v naznačené situaci lze usuzovat na základě reakce našich dětí, zeptáme-li se jich: „Chcete si jít radši zaběhat nebo koukat na oblíbený seriál?“ Na rozdíl od našich potomků stává se pokus vést diskuse s koněm marněním času. Lepší bude, pohlédneme-li na vrozené chování těchto zvířat z pohledu přírodovědce. Bylo zjištěno, že koně obecně jsou krom jiného také tzv. „útěková zvířata“. To v praxi znamená, že v případě konfliktních/kritických nebo nebezpečných, život ohrožujících situací se zachraňují spontánním úprkem, neboli útěkem, obvykle v tom nejrychlejším možném ruchu, jakého dokážou sami vyvinout (pozn. překladatele, etologa, zaměřeného na výzkum životních projevů anglických plnokrevníků). Efektivita úspěšnosti záchrany je přímo úměrná schopnosti/pohotovosti k tzv. „vyskočení“, „odskočení“, k vrozenému záchrannému sklonu ke skoku. V době evoluce těchto zvířat před lvi a divokými psi s následným cvalem-tryskem. Pračlověk v obdobné situaci vyhledával úkryt v jeskyních, místo aby pro svou záchranu zvolil útěk, úprk do bezpečí.

Obecně se argumentuje tím, že koně, a plnokrevníci zvlášť po dobu přesahující 30 generací svých předků byly chováni, šlechtěni a to cestou cílené selekce, díky čemu se jejich genetická podstata k těmto požadavkům postupně přizpůsobila, modifikovala. I zběžný pohled na stádo ročků ukazuje, že jednou z frekventovaných herních projevů je vzájemné pronásledování, variace lokomocí v mnohém připomínající „dostihy“, soupeření. Je proto zřejmé, že již v tomto věku kategorie mladých koní uplatňuje s vysokou mírou efektivity svou vrozenou schopnost k okamžité a současně maximální rychlosti. A pouze k tomu, aby pronásledovaný jedinec dosáhl pomyslné hranice, tzv. bezpečné vzdálenosti, která zpravidla není delší, než 400 metrů, tj. čtvrt anglické míle.

Užití biče k potrestání koní nebo na výstrahu

Je zřejmé, že v okolí současných kulturních plemen koní žádní dravci, přísloveční lvi, před kterými museli vyvinout maximální rychlost již neexistují. Jak již bylo zmíněno, tato jejich vloha se přenesla do roviny herního projevu, a realizace v podmínkách bezpečí, která těmto zvířatům vytvořil lidský subjekt. Základem koexistence se stala důvěra koní v člověka. Využití rychlosti koní ve službách člověku spočívá v naší schopnosti přinutit tato zvířata k – ne vždy dobrovolnému – pohybu. A ten nelze vynutit bez určité míry bolestivého podnětu. V realitě dostihového provozu k tomu dochází „postrčením“ mechanismem startovacího zařízení a ve finiši přehnaným uplatněním bičíku v posledních metrech dostihů. Vedle těchto extrémních situací však stresujícím může být i navenek nevinný průběh ošetřovatelských prací realizovaný v rámci úklidu stájí (nejčastěji u přecitlivělých jedinců), který vnímají tato zvířata jako nepohodlí, ztrátu pocitu komfortnosti až násilí. Pokud vyvoláme u koní popsaným způsobem ztrátu jejich důvěry vůči nám, v tom okamžiku se již jedná o jeden z neetických procesů, činů, konání vůči těmto zvířatům. V podmínkách ustájení právě tak, jako v průběhu dostihů, jak už bylo dříve uvedeno.

Tím se dostáváme k otázce (zne)užívání jezdeckého bičíku. Osobně se domnívám, že v daném případě se jedná o nástroj či nářadí, kterým lze nezvratným způsobem zničit důvěru koní vůči lidskému subjektu. Ironií je skutečnost, že se užívá ve smyslu pomůcky k dosažení úspěchu v dostizích. V obecné rovině uvažuji o přípustnosti bičíku v případě udělení mírného trestu, přičemž ani ve finiších nejvýznamnějších dostihů, dotovaných adekvátní finanční odměnou za vítězství, by užití bičíku nemělo být větší, než jaké chápeme přívlastkem „umírněné“.

Tak jako řidič autobusu ve Švýcarsku při překročení maximální povolené rychlosti přichází o svůj řidičský průkaz, použití bičíku v nadměrné a neúčelné či neodůvodněné míře, byť s milionovou dotací by nemělo korespondovat s touto skutečností. Podle obdobné zásady by se pak trestalo provinění v dostihu lokálního významu s dotací nedosahující 10.000,- Euro. Do budoucna bude nevyhnutné definovat jednotná pravidla týkající se maximální přípustnosti nasazení, využití, tj. uplatnění jezdeckého bičíku. Mělo by se jednat o mezinárodní standard. V pravomocí zemí s provozem turfu by zůstala zachována volba výše a délky trestu z titulu porušení pravidel. Je jen přirozené, že nástroj z kategorie kovových, jmenovitě k uplatnění elektrošoků má být trestáno okamžitým odnětím jezdecké licence, a to s doživotní platností! Jockey club příslušného státu má být oprávněn vyslovit okamžitý a doživotní zákaz činnosti subjektům provinivší se stáje.

Globální právní řád v kontrole dopingu

Poslední bod komplexu problematiky bezprostředně související s etickou a morální stránkou turfu se týká nelegální aplikace léčiv, medikamentů a dalších preparátů, a to paradoxně koním – nejméně zasaženým zvířatům tzv. civilizačními onemocněními. Dalším paradoxem nekorektní činnosti lidského subjektu je fakt, že má za cíl stimulovat přirozený lokomoční projev plnokrevníků, který je jejich bytostní vlastností, daností, charakteristikou. Anglický plnokrevník manifestuje svou – evolucí získanou vlohu k rychlosti, aniž by mu to způsobovalo utrpení nebo bolest. Američané mají co do činění s preparátem vyvolávajícím zvýšenou ztrátu vody z organismu, a to látkou, zv. Lasix, resp. s bolest tlumícím přípustným preparátem Bute. Říkají: pomáháme dostihovým koním překonávat jejich non-komfortní pocit a tím současně prodlužujeme jejich plnohodnotnou, aktivní dostihovou kariéru, produktivní život. Přetrvávající filozofie v USA umožňuje, aby dostihy plnokrevníků a soutěže dalších plemen koní se staly jediným druhem/odvětvím sportu, ve kterém jsou tyto dopingy povoleny. Ať se díváme na uvedený stav a jeho obhajobu z jakékoliv strany, docházíme ke skálopevnému přesvědčení, že tato situace není správná a vlastně ani spravedlivá, a to z jednoho prostého důvodu: Je z morálního i etického hlediska falešné, nepřístupné, chybné a odporující sportovním pravidlům fair-play, když dopomáháme díky medicíně zprostředkování, pomoc, vybranému koni dosáhnout na vítězství. Jakou hodnotu má libovolný sport pro sponzory a veřejnost, když se jich zúčastňují atleti/koně pod vlivem dopingu?

V úvodu zákona o sjednocení pravidel cvalového dostihového sportu, v původním znění „Thoroughbred Horseracing Integrity Act 2015“ (dokument č. H.R. 3084) uvádí renomovaný předkladatel činný v dostihové sféře potřebnost úzké spolupráce s Americkou antidopingovou agenturou (USADA) za účelem vytvoření zastřešujících antidopingové autority, kontrolující přítomnost zakázaných látek v organismu plnokrevníků (THADA). Stěžejním úkolem, jak již bylo naznačeno, je odhalovat a specifikovat z odebraných vzorků zakázané substance, a to celoročně. To znamená, že jak u koní v přípravném období, tak v průběhu dostihové sezony. Efektivitu práce zmíněné laboratoře zvyšuje volný přístup do všech prostorů souvisejících jakýmkoli způsobem s chovem, přípravou a exploatací anglických plnokrevníků v turfu, a to na celém území státu.

Výše uvedené pravomoci se budou vykonávat v součinnosti s rozhodujícími organizacemi, činnými v plnokrevném chovu a turfu, jakými jsou Breeders Cup Ltd., Humane Society of United States (odd. Ochrany zvířat USA), Humane Society of United States Veterinary Medical Associacion, Kentucky Thoroughbred Owners and Breeders Association, The US Jockey Club a mnohými dalšími, zde neuvedenými subjekty. Úkolem těchto subjektů je v časovém horizontu čtyř až pěti let zpracovat a předložit ke schválení princip činnosti nově vzniklé organizace, včetně vymezení jejího úkolu, v neposlední řadě specifikace povolených léčebních prostředků. Osobně v tom spatřujeme ono příslovečné světlo na konci amerického tunelu. Konečnou stanicí na této, nepochybně dlouhé a strastiplné cestě bude stav legislativou potvrzeného zákazu všech medikamentů dopingového typu či charakteru v dostihovém provozu, a jejich nahrazení preparáty, které splňují/naplňují normy etiky a morálky.

Neopomenutelnou součástí změn myšlení v souvislosti s našich vztahem k svěřeným koním se týká té fáze jejich života, která následuje po ukončení dostihové kariéry, tj. jejich přechod/přestup do období klidu. V souladu s etikou a morálkou je tudíž povinností vytvořit těmto koním důstojné dožití. Takovou starostlivost našim koním prostě dlužíme. Nejschůdnější cestou se v tomto ohledu jeví jejich využití v méně hektickém jezdeckém sportu, případně jako koně pro volný čas k nenáročným vyjížďkám, putováním či procházkám v okolí jejich ustájení.

Souhrn a závěr

Je nesporné, že dozrál čas k cílenému zkvalitnění etické a morální úrovně naší činnosti v dostihovém sportu a v turfu zvlášť. K naplnění těchto předsevzetí je nutné soustředit naši pozornost na následující oblasti.
1/ V období přípravy mladých koní, ročků na jejich prodej formou dražby zdržet se chirurgických zásahů v podobě korekce pohybového aparátu operativní cestou. Předvádění, nabízení produktů našich chovů se má realizovat, aniž by byl roček pod vlivem uklidňujících medikamentů.
2/ V období přiježdění a následném výcviku mladých koní se má jejich majitel vyzbrojit nevyhnutnou dávkou trpělivosti, ve shodě s filozofií uplatňovanou Monty Robertsem a jeho školou.
3/ Ve světě masově uplatňované užívání bičíku se musí v co největší míře omezit. Jednotlivé země můžou jejich používání povolovat, avšak pouze za jednoznačně definovaných, rigorozních pravidel, tj. výhradně na národní úrovni.
4/ V tréninkových centrech se musí přistoupit ke kontinuálně prováděným investicím do zlepšení jejich infrastruktury, a to vybavenosti boxových stání, výběhů, přepravníků, lonžovacích, ev. pohybových „kolotočů“ a obdobných zařízení, v neposlední řadě do velikosti a kvality pastevních ploch.
5/ S celosvětovou účinností uvést v platnost zákaz podávání všech zakázaných/nepovolených látek koním.
6/ Průběžně uvádět do života upřesňovaná globální pravidla v souvislosti s dopingovou kontrolou koní obecně a plnokrevníků zvlášť. Průběžně publikovat celosvětový seznam zakázaných látek a dalších medikamentů, ev. drog v souladu s aktuálními poznatky vědy.
7/ Zajistit zázemí koním po ukončení jejich aktivní dostihové aktivity, v souladu se zásadami etiky a morálky.“

Addendum

K polemice z pera prezidenta německého Jockey clubu v osobě Dr. Andrease Jacobse, publikovaného na stránkách časopisu Vollblut si dovoluji připojit dvě poznámky. Konstruktivně-kritickým obsahem svých vlastních názorů a nezkreslených poznatků autor především nastavil nepokřivené zrkadlo obci chovatelů anglických plnokrevníků právě tak, jako všem profesionálním pracovníkům v turfu, jako podnětů k vážnému zamyšlení. Domnívám se však, že se to netýká pouze toho německého! Tento text ve mně vyvolal vzpomínky na jaro roku 1990, v průběhu kterého jsem měl tu čest sedávat v pohodlí kluboven západoněmeckých závodišť tamního Jockey Clubu. Starý pan Jacobs se zaměstnával řešením stejných dilemat, jaké se pokouší v současnosti z postu své funkce pozvednout na eticky a morálně odpovídající niveau jeho následovník. Jasnozřivý, balastu prostý text návrhů prezidenta reflektuje dlouholetou rodovou filozofii, myšlenkový pochod a vnitřní přesvědčení rodiny Jacobsů a jejich neokázalý vztah k chovu plnokrevníků a jejich uplatnění v dostizích. Proto ta kompaktnost, stručnost, promyšlenost, výstižnost, logičnost, nesmlouvavost, přirozenost a pochopitelnost jeho textů.

Druhá poznámka se týká skutečného rozměru morálního a etického příkopu mezi čs. chovy anglických plnokrevníků, resp. turfu a tím, existujícím na západ od našich hranic. Zarážejícím je obecná neochota ke kritičnosti a sebereflexi. Jak na „Československý skandál století“ v podobě provinění bývalých samozvaných subjektů v podobě plošného znehodnocení několika generací domácí populace anglických plnokrevníků a její nadstavby – turfu, s bezprostřední škodou ve výši cca jedné miliardy korun, současně však několikanásobně vyšší, nevyčíslitelnou v podobě morálních a etických škod, tak na současné aféry: každý jeden z aktérů mlčí, nebo se temnou minulost snaží zamést pod koberec. Ještě máme v paměti ostrakizaci autora těchto řádků poté, co byl publikován výsledek jeho vědecké práce, potvrzující skutečnost o produkování falešných, „vylepšených“ plnokrevníků na našem území po dobu téměř čtyř desetiletí, podle mustru sovětských chovatelů (viz. Galopp Reporter!): po publikovaném ohlasu nekompetentního čtenáře bylo znemožněno (!) autoru studie na tyto invektivy reagovat; následně byla ukončena spolupráce s tímto čtvrtletníkem, poté i s Jezdectvím a vyloučení z redakční rady Galopp Reportéra. Korunu tomu všemu nasadilo mnohoznačné mlčení ze strany orgánu nejpovolanějšímu, jmenovitě Českého syndikátu novinářů…

Naděje na zásadní, kvalitativní obrodu společenského myšlení se v blízké době již netýká chovatelů mé generace. Soudím tak, když dnes a denně každé sporné, nemorální, nepoctivé či neetické chování vzápětí omlouváme, bagatelizujeme a vlastní selhání připisujeme na vrub „těch druhých“: stojíme jako pubescent před rozbitým oknem s prakem za zády a okolostojícím bez uzardění tvrdíme, že „to ne my!“. Úkolem budoucích bude především oprostit se od takového infantilního chování a k problémům se postavit čelem: jedinec právě tak, jako česká společnost. Pojmenovat věci pravým jménem! Od nedávného flexibilního ohýbání DŘ ve VP přes pokračující střet zájmů v kladrubském NH po úpadek oboru hipologie na pražské ZU. Nevyjímaje z toho ani sféru chovu plnokrevníků a turfu.

 

 

© M. Duruttya

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.