pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
JOHANN GEORG de HAMILTON – MALÍŘ ZVÍŘAT A LIDÍrecenzeUvažujeme-li o nejvýznamnějších malířích věnujících svůj životní potencionál, tvůrčí um a uměleckou erudici zpodobňování koní teplokrevných plemen, naše úvahy směřují bez diskuse ke jménům Adam, Stubbs a Hamilton. Než obrátím svou pozornost na recenzované dílo uvedené v anotaci, autorky L. Ourodové-Hronkové z r. 2015 v edici Monumenta Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích, považuji za vhodné umístit uměleckou tvorbu malíře Hamiltona do tématických, ev. dobových souvislostí. Píšeme-li o Adamovi, je vhodné připomenout, že pod tímto příjmením se skrývá celý zástup stejně nadaných malířů umělecké dynastie věnujících se zobrazování koní. Zakladatelem se stal Albrecht Adam (1786 – 1862). Vzděláním samouk již v 18. letech umělecky zpodobnil prince Oettingen-Wallerstein (zmíněný německý knížecí rod dosud vlastní věhlasnou a úspěšnou dostihovou stáj – pozn. autora). Obecně známým obrazem Albrechta Adama je mj. bitevní výjev, nazvaný „Napoleon před Regensburgem“ z r. 1840. V současné době je k vidění v muzejním fondu tohoto krásného bavorského města. Syn Albrechta Adama Franz Adam (1815 - 1886) se stal rodovým malířem hrabat Thurn-Taxis a dokumentaristou jejich věhlasných koní. Pro město Pardubice je nejzajímavější historie vzniku slavného obrazu „Pardubická honební společnost pod Kunětickou horou“, společného díla Benna Rafaela Adama (nar. 1812) a jeho syna Emila (1843 - 1926). V lednu r. 1867 Emil naskicoval studie 57 osob a 40 koní, jeho otec pak 30 psů. Koncem roku 1868 byl obraz dohotoven. V té době bylo Emilovi 25 let. Pro velký úspěch tohoto díla byla v r. 1873 zhotovena replika tohoto obrazu pro knížete Maxe Fürstenberga v Mnichově. V současnosti je originál obrazu umístěn ve Slatiňanech. Emil Adam pracoval také v Anglii pro prince Waleského. Syn Emila Adama Benno (nar. 1873) také kráčel ve šlépějích své rodiny. V roce 1899 namaloval mj. „Budapešťskou honební společnost“. Dalším z věhlasné trojice malířů světového významu, věnujících se celoživotně zobrazování koní, je bezpochyby Georg Stubbs (1724 – 1806). Tento nejvýznamnější malíř konce 18. století se vyznačoval naprostým respektem k věrnému znázornění tělesných proporcí, detailů, a to díky důkladné znalosti anatomie koní. Kromě idylických pohledů na pasoucí se koně v romantické krajině anglického venkova se stal zajatcem fluida, které je součástí dostihového sportu, především pak toho překážkového, orámovaného kamennými zídkami, hlubokými příkopy, vodními toky, živými ploty a jinými překážkami v podobě jejich kombinací. Studiem těchto výjevů nás opanuje dojem, že malíře uchvacoval pohled na celou paletu dramatických okamžiků provázejících tento sport, nepostrádající jak úspěch, tak ve velké míře také tragédie. Neopomenutelné se stávají jeho obrazy štvanic na pozadí anglické krajiny, resp. čím dál oblíbenější steeple-chase a point-to-points. Nebýt mistrovského štětce Georga Stubbse svět by nepoznal ani věrnou podobu takového plnokrevného plemeníka světového významu, jakým byl bezesporu nikdy neporažený ryzák ECLIPSE. Říká se, že je to nejhezčí a také nejkvalitnější obraz zázračného hřebce vůbec. George Stubbs se narodil v Liverpoolu 25. srpna 1724 v rodině koželuha a obchodníka s kůžemi. Po smrti otce v roce 1741 byl krátce v učení u nejmenovaného malíře a mědirytce. Jeho práce spočívala především v kopírování děl jiných autorů. Zde jako autodidakt získal své základní znalosti. Ve 40. letech pracoval jako portrétní malíř a v letech 1745 až 1751 studoval anatomii v York County Hospital. V roce 1756 si pronajal statek v Horkstow v Lincolnshire a strávil dlouhý čas studiem a pitváním koní. Roku 1759 přesídlil do Londýna a pracoval na svém díle The Anatomy of the Horse, který zveřejnil v roce 1766. Již před vydáním tohoto díla se věnoval vědecky přesným vyobrazením koní. Od první zakázky pro vévodu z Richmondu měl Stubbs zajištěny příjmy. Rychle totiž vešlo ve známost, že jeho vyobrazení jsou mnohem preciznější, než práce předchozích malířů koní: Jamese Seymoura, Petera Tillemanse, ev. Johna Woottona. Za jeho nejvýznamnější dílo je považován obraz Whistlejacket, zobrazující koně na přehlídce, který si objednal dvojnásobný premiér Charles Watson-Wentworrth vévoda z Rickinghamu (v současnosti vystaven v londýnské Národní galerii – pozn. autora). Přibližně od roku 1760 vytvořil sérii individuálních nebo skupinových portrétů koní, někdy doprovázených psy. Často maloval koně s jejich štolby. V letech 1761 až 1766 vystavoval v Society of Artists, od r. 1775 pak v prestižnější Royal Academy. Od roku 1770 se intenzivněji věnoval portrétování psů, ev. malování lovců s jejich psími smečkami. V souvislosti s patronací waleského prince v roce 1791 vytvořil jeho jezdecký portrét. Jeho poslední projekt zahájený v r. 1795, a to srovnávací anatomické pojednání o struktuře lidského těla v porovnání s tělem tygra a kura zachované v podobě patnácti mědirytin však zůstalo nedokončené v důsledku skonu autora 10. června 1806 v Londýně. Johann Georg de Hamilton (1672 – 1737) pocházel z umělecky založeného skotského rodu Hamiltonů. Jeho příslušníci patřili mezi tzv. „putující malíře“, kteří se stěhovali z místa na místo a tvořili především na knížecích, německo-jazyčních dvorech. Poté, co v Mnichově opustil svého otce, přesídlil v r. 1690 do Vídně, kde se záhy oženil a v r. 1709 se stal členem vídeňské Akademie. Od r. 1706 cestoval mezi Vídní a zámkem Hluboká, kde pracoval pro knížete ze Schwarzenbergu. Jak uvádí autorka recenzované monografie: „Zaměstnávat malíře koní, psů a lovů bylo v logice barokního šlechtice velice rozumným způsobem vynakládání financí“. Aristokratické rodiny v habsburgské monarchii zpravidla měli své dvorní malíře. Umělci bývali většinou zaměstnáni kvůli splnění konkrétního úkolu. Takovým způsobem se dostal také Johann do služeb knížete Karla Eusebiuse z Liechtensteinu (r. 1700 – 1704) k portrétování významných koní (v životní velikosti! – pozn. autora) v Lednickém hřebčíně. Nejproslulejším se stává jeho obraz z roku 1702 „Císařská jezdecká škola“. Umělecká práce pro rod Schwarzenbergů pokračovala od r. 1705 ve Vídni, a to po dobu celého desetiletí. Jejich hlavním motivem se stávaly lovecké výjevy, včetně ulovených zvířat. Portréty koní (hřebců) si kníže Adam František objednal v r. 1705. Všechny tyto obrazy představují konkrétní zvířata. Jejich jména uváděl Hamilton tmavší barvou na světlém podkladu v podobě pískovcové nebo žulové tabule. Další Hamiltonova umělecká etapa se realizovala v reáliích letního sídla císaře Leopolda I. v Laxenburgu u Vídně. Hamilton zde tvoří na základě objednávky místních vysokých dvorních úředníků a dvora, portréty koní a pohledy na hřebčíny mocnářství právě tak, jako oblíbená lovecká zátiší a tzv. živá zátiší. Množství objednávek vyžaduje od Mistra součinnost v podobě najímání pomocníků při malování, z nichž si připomenutí zaslouží především Ludwig de Witte, jehož obraz „Jezdecká škola“ se stala součástí uměleckých sbírek tamní obrazárny v Budapešti. Významným sběratelem obrazů J. Hamiltona se stává posléze také císař Karel VI. V jeho službách pokračuje v tvorbě jedinečných obrazů koní, až do svého skonu v r. 1737. Z dobových dokumentů plyne, že Hamilton pobíral roční plat 1 200 zlatých. To znamená, že na tu dobu byl placen víc než štědře. Uvádí se, že zřejmě posledním obrazem J. Hamiltona se stalo rozměrné plátno znázorňující císařský hřebčín v Lipici (nebyl zcela dokončen) po roce 1731 v důsledku tragického skonu zadavatele obrazu Františka Adama počas lovu. Naše zevrubná rešerše obrazové části monografie se soustředila, přirozeně, na plemennou podstatu zobrazovaných koní. Z datace života a tvorby tohoto umělce vrcholícího baroka je zřejmé, že reprezentují produkty, které se v dané éře těšili největší popularitě, obecně řazené mezi těžké teplokrevníky německé, nizozemské a belgické provenience, využívané jako karosierů s nepřehlédnutelnými znaky zušlechťující anglické krve, resp. španělské a obecně orientální krve (pocházející z Blízkého Východu). Někteří majitelé se vzhlédli v chladnokrevnících norického typu. Pozorný čtenář se zřejmě pozastaví při anglickém pojmenování strakatosti zvláštního-, a v oné době vyhledávaného povrchu tělesného pokryvu koní, a který zřejmě nebyl nalezen překladatelem, ev. znám korektorům odborného textu hipologického charakteru, tj. ekvivalent k pojmům „piebaldy“ a „skewbaldy“. V obou případech se jedná o varianty téže strakatosti, kdy se na černém podkladu nacházejí bílé skvrny. Pestrost dobové nabídky plemen koní potvrzuje naprostá nevyrovnanost jejich exteriéru a z výše zmíněných důvodů také absence tvarové homogenity ruka v ruce s předpokládanou různorodostí výkonnostního aspektu zobrazovaných zvířat. Hamiltonova tvorba spadá do období, kdy nabývají na významu koně plemena lipicán a také kladrubský kůň. Inovovaný styl jeho malby opouští dřívější idealizované zpodobňování koní v podobě extrémně malé hlavy, nepřirozeně protáhlé šíje, ev. trupu včetně realitě odporujících tenkých končetin. Tento extrém v Hamiltonově podání nahradila/vystřídala snaha o uměleckou interpretaci stavby těla těchto zvířat cestou znázornění i nejmenších podrobností a detailů jejich exteriérů. Je zřejmé, že Hamilton se – ne bez úspěchu – snažil zaznamenat také charakterovou stránku portrétovaných koní, jejich vnitřní svět, morálně-volné vlastnosti. Aniž to tušil, znalost etologie koní mu nebyla cizí. Líbivost, pečlivost, barevná kulturnost a kultivovanost, včetně vytříbenosti techniky malby, resp. zpracování předloh, skloubené s dokonalým obeznámením se všemi nuancemi lokomočního pohybu koní, včetně jednotlivých prvků vysoké školy jezdecké, dotvářejí důvěryhodnost a přesvědčivost jednotlivých zobrazení, aniž by se sklouzlo do kýčovitosti, strojenosti, formálnosti či expresi finálního výsledku této tvorby! Jak uvádí dvojice autorů, „byť obrazy Johanna Georga de Hamilton postrádají typickou barokní dynamiku, pohyb, energii, vášeň a ani nejsou prodchnuty žádnými velkými myšlenkami, neztrácejí trvalou uměleckou a dokumentační hodnotu“. Z hlediska hipologa a pohledu estéta vnímám Hamiltonovu tvorbu jako nezastupitelný zdroj informací o jedné definovatelné etapě ve vývoji chovu koní v oblasti Střední a Západní Evropy. A jako jedinečnou možnost konfrontace předchůdců stejné profese se současným stavem, především s důrazem na zachování rámce a kalibru konkrétních plemen koní. Recenzovaná monografie obsahuje téměř tři stovky kvalitních reprodukcí Hamiltonových obrazů, resp. jeho současníků, které lze shrnout do několika samostatných námětových skupin. Takovými jsou jezdecké portréty, lovecké výjevy a parforsní hony, portréty koní, stáda a hřebčíny, portréty psů, štvanice, lovecká a venkovská zátiší a v neposlední řadě divoká zvířata v neloveckých scénách. Knižní dílo o rozměrech 300 x 220 x 20 mm vytištěné na křídovém papíře a s hmotností 1 640gr. má 320 stran. Kolektiv autorů se kromě vlastní badatelské práce opírá o příslušné zdroje kvalitní, dostupné odborné literatury v počtu 198 zdrojů, přičemž datace jejich vzniku překlenuje časové údobí od r. 1768 do r. 2015. Recenzovanou monografii doporučuji do pozornosti jak odborníkům, tak milovníkům těchto ušlechtilých zvířat.
© M. Duruttya |
|
