pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
NA NÁVŠTEVĚ V NEJPROSLULEJŠÍM HŘEBČINCI FRANCIE: HARAS DU PINNeopomenutelnou povinností každého ortodoxního hipologa je absolvování alespoň jedné exkurze do Francouzského národního hřebčince, s oficiálním názvem: Haras du Pin. Zvolíme-li si za výchozí stanici Deauville, náš rychlík prodeje nádražími Pont d´Eveque, Grand Jardin, Lisieux, Mezidob a Caen aby nás po třech hodinách vyklopil na Gare Argentin. V tom okamžiku je náš cíl cesty vzdálen ještě stále 17 km. Naší volbou bylo taxi. V čem je ona, tolik akcentovaná jedinečnost navštíveného hřebčince? Odpověď se nachází ve zpětném pohledu do jeho historie: dlouhé, dramatické a také nevšední. A pokaždé spojené s osudy osobností s rozhodujícím, určujícím vlivem na chod dějin Francie, a skrze ní prakticky celé Evropy. Tato krajina měla již v polovině 9. století dvě centra vznikajícího, cíleného chovu koní. Na jihu, v oblasti ústí Rhôny byl určujícím faktorem vliv Maurů přivážejících orientální koně ze severní Afriky. Jejich výrazná stopa je v oblasti patrná ostatně dodnes. Historicky druhé centrum vzniklo v téže době na severu země, v Normandii. Bylo dílem Vikingů a jejich obliby pro středně těžká až těžká plemen koní. Normanský vliv na nově osídlených územích se záhy promítl do zakládání celé řady dodnes činných hřebčínů, z nich vzpomeňme alespoň chovy u měst Rouen, Caen a Bayeux. Datace pořádání stále oblíbenějších koňských dostihů také spadá do zmíněného období. O rozšíření chovu a využití koní ke sportovním účelům se velkou mírou zasloužil i mnišský řád, sídlící v pevnosti kláštera Mont-Saint-Michel. Je nutné zdůraznit, že organizace chovu koní na tomto území podléhala Normanům a tudíž ne Frankům, jak je někdy mylně interpretováno v literárních pramenech. Období konce 11. až počátku 13. století bylo ve znamení společenské kultury, jejíž součást tvořil fenomén rytířských soubojů. Společenskou objednávkou se tudíž stal chov těžkých teplokrevných plemen koní, schopných unést dospělého muže v brnění právě tak, jako kovovou ochranu (pancíř) samotného bojového oře. Protože se takový souboj s výhledem na vítězství nemohl obejít bez předcházející specielní přípravy, vznikla celá řada center výcviku/jezdeckých škol, jejichž některé tréninkové prvky existují dodnes. Na území vymezeném Seinou a Loirou dokonce vzniklo nové, specifické plemeno, zv. armorikánské, určené k zmíněným účelům soubojů/turnajů/klání rytířů. Jednalo se o předchůdce současného, anglonormanského plemene, resp. o percherony. Vynálezem střelného prachu, resp. ručných palných zbraní se dostává chov koní a jezdecké umění na významné, historické rozcestí. Nastává soumrak těžkých, nemotorných koní, charakterizovaných mohutnou hřívou a hustými rousy. Budoucnost již měla natrvalo patřit ušlechtilejším, rychlým, obratným koním živého temperamentu, zcela v souladu se změnou způsobu taktiky vedení boje. Zhruba od poloviny 16. století se stává italská Neapol evropským centrem školního jezdeckého umění. Metodu tamější výuky se rozhodl přenést do vznikajících tréninkových zařízení své vlasti francouzský král Ludvík XIII. Tím byl položen základ tzv. francouzské školy jezdectví. „Nakažlivost“ nového jezdeckého stylu a určitý exhibicionismus nositelů zmíněné kultury vyvolal doslova lavinovité zřizování/budování velkého množství hřebčínů. Prakticky každý vysokopostavený hodnostář té doby vlastnil svůj chov koní. Zmíněný módní trend neobešel ani panovnický dvůr: osobním školitelem krále se stal nejuznávanější Mistr výcviku, v osobě Antoine de Pluvinela. Kromě dalších zásluh je mu připisován „vynález“ pilárů. Metodika výuky jezdeckého umění se ve Francii opírala m.j. o dílo Salamona La Brone, s názvem: La Cavalerie Francoys z r. 1593, která přispěla k pozvednutí kvality škol klasického ježdění v tomto království. Rozkvět chovu a výcviku koní trval i za vlády Ludvíka XIV. a XV., kdy dění v této oblasti významnou měrou ovlivňoval (dnes by se psalo, že „metodicky vedl“) Francois Robichon de la Guériniére (1730-1751), který v podstatě položil základy výcviku koní na úrovni, srovnatelné se současnou kvalitou drezúry. Popularita a rozvoj tohoto odvětví bylo tak bouřlivé, že Francouzské království bylo nuceno dovážet koně z okolitých krajin. Samotný král Ludvík XIV. upřednostňoval ve své armádě vrané holsteinské plemeno a meklenburské hnědáky. Někdy v té době skrsla poprvé myšlenka/idea, vyslovená královským ministrem financí, reprezentovaná osobou Jeana Baptiste Colberta, markýze de Seignelaye (1619-1683) k vybudování státem vlastněné a řízené centrály pro chov a výcvik koní. Zde se měl soustředit také nejkvalitnější chovný materiál (především plemenní hřebci) pocházející z Německa, Dánska (Holstein), Belgie, Španělska, z Itálie (Neapol) a také z Turecka. V roce 1662 na návrh ministra financí podepsal Ludvík XIV. dekret o vybudování hlavního státního hřebčince království v oblasti le Pin. Z důvodu chronického nedostatku financí a téměř současného skonu obou hlavních nositelů návrhu tak došlo k realizaci a dokončení zmíněného záměru až po patnácti letech. V roce 1730 byl umístěn historicky první plemeník v prostorách hřebčince, který ne náhodou byl od počátku označován/pojmenován díky své kráse, jako „Malý Versailles“. V době vlády Ludvíka XV. dochází k útlumu jak soukromých chovů, tak činností jezdeckých škol. Ten, kdo se stal podněcovatelem rozmachu chovu koní a opět oživil „koňský provoz“ tvořil společenskou třídu, zv. „zlatá mládež“ oné doby. Ta totiž objevila kouzlo jízdy dostavníkem. Ten se objevil v Paříži kolem r. 1650. „Zlatá mládež“ vedle využívání – na svou dobu nového dopravního prostředku (doplněného kočáry a fiakry) se pro vylepšení svého image také houfně přihlašovala za členy různých jezdeckých spolků. Plemennou skladbu francouzského stavu koní však v nejvyšší míře ovlivňoval permanentní válečný stav království, resp. potřeby/požadavky francouzské armády. Vzniká armádní jezdecká škola Cadre Noir. V hřebčinci du Pin se v té době a zvláště pak za vlády Ludvíka XVI (1754-1793) ze zmíněných důvodu střídají plemena koní rychlostí svatých na pražském orloji. Těžká plemena jsou nahrazována, na radu vrchního štolby v osobě prince von Lambese kvalitními a současně mohutnými zástupci anglické krve (anglickými plno- a polokrevníky, ev. užitkovými kříženci na zmíněném genetickém podkladu). Tyto plemena sebou přinášela větší tělesný rámec, víc energie, obratnosti a hlavně rychlosti. Část těchto importů se v té době uplatňuje v nověvznikajícím způsobu prožívání volného času vyšší společenskou třídou. Tím fenoménem se stal turf. Státní moc, počínaje r. 1790 podporuje rozvoj chovu koní a směřuje jeho chovný cíl k odkazu antické kultury v podobě dostihů, ev. k rozvoji vozatajství. Na zmíněném trendu nic zásadního nezměnil ani Národní konvent, řídící krajinu po nastolení republiky. Velká zásluha na neustálém rozmachu a zkvalitňování chovu koní právem patří genialitě a prozíravosti Napoleona. Stále větší význam získávají v plánech budoucího císaře hřebčíny v Pau, Pin, Longounet a Pompadour (založený v r. 1745) v kraji Limousin. Se stejným cílem jsou položeny základy vysokého učení zvěrolékařského, resp. tří desítek center, určených chovu tažných/užitkových koní. Položil se také základ armádní jezdecké akademii v r. 1806. Krize, válka, rekvizice a revoluce nejsou právě tou nejoptimálnější živnou půdou ani pro chov koní. Jeho význam ve Francii však zkrátil dobu dočasného poklesu, aby nakonec došlo k jejímu novému rozmachu. Období po restauraci království, za vlády Ludvíka XVIII a Karla X (1814-1830) je ve znamení zvýšeného dovozu plnokrevných koní z Anglie a jejich uplatnění v rozmáhajícím se klusáckém sportu. Zmíněná desetiletí postavila francouzský chov koní, jízdu pod sedlem a obecně sport opět na pevné základy. Vývoj na hipologické scéně Francie nabírá od těch dob na obrátkách. V r. 1862 je jmenován generál Emile Felix Fleury (1815-1884), Prvním stájníkem koruny. Svým velkým citem pro realitu prosadí vnímání a podporu dostihů plnokrevníků za všelidovou zábavu. Tato skutečnost vzápětí podnítí chuť bohatých investorů vkládat vysoké částky do nákupů dalších ušlechtilých koní a do jejich chovu. Období vlády Napoleona III. přináší také podnět k vybudování řídící struktury chovu koní s celostátní působností, do jejíž čela je jmenován ředitel, podléhající ministerstvu. K úkolům tohoto úřadu vybaveného velkými a vlivnými kompetencemi se stalo např. zajištění přísunu koní pro armádu! Do zmíněné éry spadá také čím dál hlasitější požadavek sedláků vlastnit koně chladnokrevných plemen. K rozvoji chovu chladnokrevných koní totiž dochází – kromě Francie – také v sousedních státech. Spomíná se v této souvislosti především Prusko. Sporným se stává v tomto období otázka vlastnictví hřebčinců, jejich právní subjektivita. V protikladu se soukromou držbou hřebců jsou totiž státem řízené hřebčince podle dobového veřejného mínění nepružné, neefektivní a nereflektující potřeby praxe (tento argument, napodiv, nepostrádá aktuálnosti ani v současné době, t.j. odstupem cca dvou století, že?). Přelom 19. a 20. století přináší obraz, na kterém lze spatřit chovy, produkující lehké, rychlé a výkonné teplokrevné jezdecké koně, jejichž plemennou podstatu tvoří anglo-arab, resp. trvalou expanzi chladnokrevníka. Doprovodním efektem I. i II. světové války se stalo zničení významné části stavů koní Francie. K největším škodám v průběhu první světové války došlo v oblastech, sousedících s Belgií, a to v Trait du Nord, Ardennách a v Buloňsku. Druhá světová válka neušetřila chovy koní v oblasti Normandie (v souvislosti s vyloděním spojenců). Škody zde způsobila také americká armáda, a to bombardováním těchto území (např. město Argentan, odkud je jen na skok do Haras du Pin, bylo zcela srovnané ze zemí!). Nejpostiženějším se stal hřebčinec St. Lô v srdci Normandie, po dlouhá desetiletí provozující chov a šlechtění anglo-normanského plemena, resp. chov percheronů. Obnovovat se musel na tomto území také chov anglických plnokrevníků, neboť podstatná část místních chovů a tréninkových center zmíněného plemena se nacházela právě v okolí Deauville, resp. v Normandii. Konec druhé světové války znamenal masivní rozvoj motorismu, osobní i nákladní přepravy, s čím souviselo nahrazování tažné síly koní traktory. Výrazně v tomto období klesá počet chladnokrevníků, a to ardenského, buloňského, bretonského plemene, resp. plemen comtois, poitevin, percheron, auxois právě tak, jako chovu plemena Cob Normand, Postier Breton a také chov mulů a mezků. Podpora z centrálních zdrojů alespoň zachránila chovy, produkující hříbata těžkých plemen k jatečným účelům. Na bývalou, vysokou úroveň se dostává francouzský chov koní až po několika desetiletích, po skončení poslední světové války. V roce 1958 se deklaruje uznání nového/obnoveného plemene sportovně-jezdeckého typu, označeného termínem „Demi-Sang“ (t.j. polokrevník) spolu s plemenem pojmenovaným, jako „Cheval de Selle Francais“, ve zkráceném tvaru „Selle francais“. Prapůvod tohoto nového plemene hledejme v koních normandských, burgunských, v plemenu vendée, charolais, a pod. Hlavní chovatelská oblast plemena Selle Francais leží v severní polovině Francie. Zde se nachází 40 % celkového počtu/množství stavu koní státu. Podstatný krok k mezinárodním úspěchům Francie v sportovním ježdění za posledních 30 let se dosáhl díky práci soukromých majitelů plemenných hřebců. Paralelně s rozkvětem chovu anglických plnokrevníků v období po II. světové válce došlo také k rozvoji chovu francouzských klusáků na podkladu normanského plemene, s podstatným vlivem plnokrevníka, resp. jednorázového importu/vnosu amerického klusáka. Jihozápadní část Francie se stala chovnou oblastí anglo-arabů. Ta početně převyšuje populaci Selle francais. Je zajímavé, že anglo-arabští hřebci jsou v současnosti využívány k zlepšení některých znaků a vlastností Selle francais. Připomenutí si zaslouží historické plemeno od Rhônské delty, jmenovitě camargue. Z hlediska kohoutkové výšky na hranici zařazení mezi pony-plemena. Ještě v minulém století opakovaně docházelo ke křížení camargue s příbuznými plemeny s cílem zvětšení tělesného rámce. Dnes svaz chovatelů koní tohoto plemena prosazuje jejich čistokrevný chov. Populace běloušů má sloužit pastýřům u stád hovězího dobytka, po vzoru amerických koní „Cow Sense“. Na jihu Francie v současnosti probíhá chov tří autochtonních pony-plemen, řízený z Národního hřebčince Pau-Gelos. Jedná se o plemeno agiégois nebo méreuské pony z oblasti náhorních plošin Pyrenejského pohoří, o plemeno pottok-pony neboli baskické pony, žijící v západní části Pyrenejí (pozn. větší část žije na španělské straně tohoto hraničního pohoří) a landais-pony, označované také jako barthais, ev. pony z Dax, se kterým se lze setkat na západ od stejnojmenného města. U všech tří pony – plemen probíhá pozvolné „zušlechťovací křížení“ se současnou snahou o zachování čistokrevnosti. To samé nelze, žel, konstatovat v případě korsického pony, označované také termínem „korsický anglo-arab“. V důsledku toho plemeno z Korsiky ztratilo původní podobu, charakter a rámec. Napoleon by jej zřejmě již nepoznal... Vedle zmíněných tradičních, původních plemen pony se ve Francii chovají další plemena malých koní, importovaná z Velké Británie, Nizozemska a Německa. Nejvýznamnější podíl těchto novodobých importů tvoří connemara-pony z britských ostrovů. Vraťme se však ještě jednou do nedávné minulosti, resp. současnosti Haras du Pin, tohoto nejstaršího z přibližně dvou desítek národních hřebčínů Francie. Do jeho působnosti řízení chovu koní dnes patří region Orne, Calvados, Seine-Maritime a Eure. Pozitivní vliv na dotváření francouzského polokrevníka (jezdeckého koně) měl v Haras du Pin působící plemenník Furioso (1960 – 1970), jehož potomkům patřila světová špička parkurových koní. Lehčí kategorie jezdeckého koně se v současnosti využívá v dostizích polokrevníků „vysoko v krvi“ (Autre que pur-sang Anglais), resp. v soutěžích všestranné způsobilosti. Dodejme, že hlavním chovným zařízením pro normanské klisny je Národní hřebčinec Du Pin a Saint Lô. Vše další o navštíveném Haras du Pin by měla naznačit sada obrázků.
M. Duruttya |
|
