Agentura
pro znalectví a poradenství v chovu koní
logo HIPO-DUR

K OTÁZCE OSOBNÍHO PROSTORU A TERITORIALITY EXMOORSKÝCH KONÍ

Koně plemena exmoor jsou od historických dob do současnosti chované extenzivně, v konzervativních podmínkách původního biotopu, kterou charakterizuje volná, polostepní krajina slatinného typu. Je zřejmé, že v průběhu své evoluce se toto plemeno přizpůsobilo daným podmínkám a zůstalo bez zásadních vlivů v podobě pozitivní selekce realizované v této populaci, resp. trvalých snah o změnu původního typu a charakteru těchto koní. Stádo exmoorských koní, v nedávné době importované ze své pravlasti na Britských ostrovech do České republiky z důvodu své ojedinělosti a také vzácnosti se v současnosti dostává do zasloužené pozornosti veřejnosti právě tak, jako do koncentrovaného zájmu odborníků.

V závaznosti na naši úvodní studii z roku 2015, která si vytkla za cíl předložení základních informací v souvislosti s etologickou charakteristikou dosud komplexně nezkoumané populace exmoorských koní se aktuálně věnujeme dalšímu problémovému okruhu. S ohledem na klasický, celoroční tabunní způsob odchovu exmoorských koní nabývá na významnosti zodpovězení otázky teritoriality a možných specifik a pravidel, tj. mechanismů utváření osobního prostoru těchto zvířat.

Literární přehled

Život tzv. stádových zvířat se řídí určitými pravidly. Jedním z nejvýznamnějších je teritorialita. Jedná se o mechanismus, který stádo využívá ke tlumení dezorganizujících vlivů jedinců a pokrývá ty aktivity zvířat, pomocí kterých si sociální skupiny rozdělí životní (geografický, územní) prostor na několik menších oblastí a jejichž hranice si specificky označí a následně brání jako své vlastní území. Vymezené teritorium si tímto způsobem může obsadit několik zvířat, rodina složená z rodičů a mláďat, případně celá populace/stádo apod. U zvířat, která disponují teritoriálním chováním se výrazně projevuje uznání hranic, rozlišení vlastního a cizího teritoria. Z biologického hlediska význam teritoriality tkví v tom, že rozptyluje jedince nebo skupiny v prostoru, díky čemu snižuje možnost konfliktů a soupeření o potravní zdroje vně druhu. Významně ovlivňuje také hustotu populace daného druhu v lokalitě jeho výskytu.

Chování koní, které se vztahuje, případně je vázané k určitému území, je definované jako teritoriální chování. Samotné plošné parametry teritoria zajišťují mj. přirozenou a soustavnou obnovu spotřebované potravy (např. dorůstání vegetace). Pokud je teritorium dostatečně velké, koně se rozptylují rovnoměrně do širšího okolí. Bezprostředním efektem je – kromě jiných faktorů – snížení výskytu vzájemné, vnitrodruhové agrese. Tu iniciuje koncentrace enormního počtu jedinců na limitovaném, omezeném teritoriu z hlediska zatížení její plochy. Důsledkem popsané situace bývá tzv. sociální stres v řadách členů takové společenství/stáda (FRAŇKOVÁ, BIČÍK).

Tradiční hraniční kameny, kterými si vymezují koně svá teritoria, jsou především pevné exkrementy, ev. moč. Výzkum takového chování koní ukázal, že většina hromad pevných výkalů (ozn. tako jako ,,depozity faeces“) je lokalizovaná uvnitř, a ne na okraji biotopů těchto zvířat. Tyto hromady mají pro koně především funkci jakýchsi orientačních tabulí, které vymezují na jimi využívaném prostoru čichově známé prostředí a koním pomáhají, aby se vyhnuli oblastem obývaným jinými jedinci. Z toho důvodu se zřejmě koně právě tak, jako poníci vyhýbají oblastem s čerstvým faeces a vstupují pouze na území, kde jsou hromady trusu již staré. Díky tomu se mohou minimalizovat střety příslušníků jednotlivých stád (KEIPER).

Značení pomocí výkalů a moči by mohlo mít vizuální a olfaktorický význam ve vztazích dominance, nebo by se mohlo jednat o pozůstatek chování, zděděného po teritoriálních předcích. U koní v Pryor Mountains proběhlo pouze 4,3 % ze 186 kálení a 11,2 % ze 107 močení bez nějakého zřejmého stimulu. Dominantní role patří v tomto chování hřebcům, což potvrzuje hodnota 62 % podílu všech pozorovaných interakcí kálení, močení a očichávání mezi hřebci v oblasti Alberta (KEIPER).

Hledisko rozlohy teritorií a jejich změn v souvislosti se změnami ročního období v případě koní různých plemen ukázal, že jeho využívání, tj. nároky na rozlohu jsou v zimním období dramaticky menší, než té samé četnosti koní v letních měsících. Nestálost rozlohy teritorií využívaných kopytníky potvrzuje také výsledek výzkumu koní realizovaných v areálu poníků plemena exmoor, žijících ve volnosti na britských ostrovech (TYLER, GATES, POLLOCK a další). Nároky této populace se mění v závislosti na ročním období, v rozmezí od 2,8 km2 (zimní období) do 3,7 km2 v letním období. Výzkum teritoriálního chování populací zdivočelých koní se realizoval ve všech koutech světa. Pozornosti odborníků neunikla ani polodivoké stáda koní žijící v různých oblastech na obecné půdě Spojeného království, například v New Forestu, v Exmooru a v Dartmooru. Ve všech zmíněných případech se konstatovala existence uplatnění fenoménu teritoriality.

Má se zato, že optimální rozlohou pro domestikované koně (např. anglické plno-, ev. polokrevníky) je 1,5 ha pro jednu chovnou klisnu a její hříbě do odstavu (DURUTTYA).

Prostor, jehož poloměry tvoří individuální vzdálenost, můžeme pokládat za zcela malé, svým způsobem přenosné teritorium, neboť mechanismy chování, které zajišťují jeho dodržování, jsou v podstatě tytéž, jež výše popsaným způsobem zabezpečují hranice okrsku.

Protože každý kůň je osobnost s vlastním charakterem, disponuje také individuální hodnotou tzv. únikové vzdálenosti. Její uplatnění je transparentnější při kontaktu lidského subjektu a koní trvale žijících ve volnosti (HEDIGER).

Experimentální studie obecně potvrzují, že tzv. hranici osobního prostoru koní tvoří přibližně čtyřmetrový obvod, který má tvar oválu, odpovídající pomyslnému půdorysu těchto zvířat. Jedinci žijící trvale ve volnosti, omezují vstup na zmíněné psychologické území nanejvýš svým ,,přátelům“ nebo blízkým příbuzným (klisna svému hříběti a naopak), ev. klisna hřebci v době říje.

V uzavřené populaci koní žijících trvale ve volnosti nastává i taková situace, kdy se dominantní hřebec vypraví na ,,inspekční cestu“ s cílem navštívit své potomky. Pokud tento dominantní jedinec vstupuje do prostoru koní nacházejících se na nižších příčkách společenského žebříčku, uchylují se tito obvykle k ústupu, nebo svou nevůli, protest či nesouhlas vyjádří například sklopením ušnic a šviháním oháňky. Mimořádně subdominantní (podřízený) jedinec ani nečeká na okamžik přiblížení se výše postaveného jedince do svého prostoru, ale vzdálí se ihned, jakmile je zřejmé, že se dominantnější kůň přibližuje.

Zkušený chovatel, který je důvěrně obeznámen s povahovými rysy svých svěřenců, by neměl pouštět do společného výběhu nebo na pastvu koně, kteří se navzájem nesnášejí. Dominantní jedinci s oblibou ,,odřežou“ podřízeným koním přístup ke krmivu, k napajedlu a zvlášť zlomyslní také k jejich kamarádům, tj. k oblíbeným druhům.

Působení vnitrodruhové agrese, jež od sebe rozhání a distancuje zvířata téhož druhu, působí proti stádovému pudu; silná agrese a snaha po těsnější soudružnosti stáda se přirozeně vylučují. Přesto však méně extrémní podoby obou chování nejsou zcela neslučitelné. U mnoha druhů, jež tvoří velké skupiny, se jednotlivci také k sobě nepřibližují více, než na určitou vzdálenost; mezi dvěma zvířaty zůstává vždy konstantní meziprostor (LORENZ), resp. individuální vzdálenost (HEDIGER).

Podle PARELLIHO je osobní prostor každého koně vymezen pomyslným kruhem různého průměru. Minimální prostor těchto zvířat se nachází 40 cm před jeho hlavou, resp. za jeho zádí. Kritická vzdálenost osobního prostoru koní je na hranici 30; 15; 7,5 a 3 stop, tj. asi 10; 5; 2,5 a jednoho metru. Hranice přesahující desetimetrový ochranný kruh, resp. vzdálenost mezi jednotlivými kritickými distancemi nevyvolávají u těchto zvířat negativní emoce a konflikty (osobní informace).

V souvislosti se zkoumáním možných příčin projevů agrese v populaci volně žijících koní plemena assateague (Maryland, USA) se pozornost soustředila na jeden z mnoha faktorů, podmiňujících jeho vznik. Konkrétně na vzájemnou vzdálenost jednotlivých zvířat v době, která předchází projevu agrese, tj. z aspektu narušení osobního prostoru těchto jedinců (DURUTTYA). Vzájemná vzdálenost dvou koní byla diferencována ze tří hledisek: do jednoho metru, od jednoho do deseti metrů a nad deset metrů. Vyhodnocení doby setrvání vybraných kategorií koní, v určitých, vzájemných distancích poskytlo následující informace o interním životě tohoto společenství. Chovné klisny (n = 24) udržují distanc do 1 m: 70,1 % času; od 1 m do 10 m: 29,0 % a ve vzdálenosti nad 10 m je nacházíme pouze v průměru 0,9 % času sledovaného období. Hříbata do odstavu ve věku 6. měsíců vyžadují těsný kontakt s členy stáda, především pak se svými matkami (do 1 m: 78,5 % času). Pokusy o osamostatnění potvrzuje 20,9 % podíl doby pobytu ve vzdálenosti od 1 m do 10 metrů a silnou závislost na vlastním stádě hodnota 0,6 %-ního podílu setrvání ve vzdálenosti, přesahující 10 m.

Ukázalo se, že fyzická vzdálenost klisen – matek a jejich hříbat je větší v případech, kdy se klisny pasou, než když odpočívají. Uvedený poznatek se vysvětluje vrozenou schopností matek věnovat se současně různým aktivitám (lokomocím, potravnímu projevu pasení), doplněný efektivním dohledem nad permanentně se vzdalujícím potomkem.

Na základě 1 212 dat o vzájemné vzdálenosti jednotlivých koní, získaných metodou tzv. ,,okamžitých vzorců“, tj. projevů registrovaných ve dvouminutových intervalech (ALTMAN) se zjistilo, že průměrná vzdálenost klisen – matek a jejich hříbat je 3,4 m (± 0,16). Uvedená hodnota je ovlivněná několika faktory: věkem hříběte, fází denního období a životním projevem, vykonávaným v okamžiku záznamu. Faktor věku potomka se jeví jako nejvýznamnější. Byť ve studii nebyl kvantifikován, je však obecně známé, že s postupujícím věkem hříbat se zvětšuje vzdálenost mezi klisnou a jejím potomkem.

Na existenci možného vlivu některých činností na vývoj vzájemné vzdálenosti klisen – matek a jejich hříbat, zkoumaných ve dvou modifikovaných variantách, poukazují také následující výsledky etologického výzkumu (RIFÁ). V první variantě, kdy se klisna pase a hříbě vykonává analogickou činnost, je jejich vzájemná vzdálenost 4,0 m (± 0,3 m); při komfortním projevu hříbat je průměrná vzdálenost 4,9 m (± 0,7 m); při odpočinku v klidovém postoji 5,6 m (± 0,2 m); při odpočinku ležením 2,2 m (± 0,8 m) a při spánku 7,7 m (± 1,7 m).

Ve druhé variantě, kdy klisna – matka odpočívá v klidovém postoji (tj. ve stoji dřímá) je průměrná vzdálenost jejího rovněž odpočívajícího potomka v klidové postoji 0,2 m (± 0,0 m); při odpočinku hříběte vleže 0,2 m (± 0,1 m); při spánku 2,9 m (± 0,9 m); při pasení 1,2 m (± 0,2 m) a při komfortním chování 2,7 m (± 1,9 m).

Materiál a metodika

Řešená problematika je zpracována s cílem charakterizace osobního prostoru a teritoriality exmoorských koní, jako nezbytný podklad k správné interpretaci pozorovaných jevů. Metodou získávání specifických údajů etologického charakteru byl záznam okamžitých vzorců chování realizovaný v dvouminutových intervalech. To znamená, že v průběhu jedné hodiny bylo vykonaných 30 záznamů. V rámci 10-hodinového, kontinuálního zkoumání (od 8.00 do 18.00 hod.) to reprezentovalo 300 záznamů. Při četnosti zkoumaných dospělých koní (n = 14) to představovalo 4 200 údajů o chování koní plemena exmoor. V rámci výzkumu frekventovanosti jednotlivých osobních prostorů exmoorských koní ve volnosti, na pastvě se zkoumání soustředilo na následující vzájemné distance členů tohoto společenství:

od 0,0 m do jednoho metru;
od 1,0 m do 2,5 m;
od 2,5 m do 5,0 m;
od 5,0 m do 10,0 m, resp. případy koní se vzájemnou vzdáleností
10 metrů a víc.

Z takto získaných záznamů o osobním prostoru exmoorských koní se určil jejich podíl za sledované časové období vyjádřené procentuálně. Dospělé koně byly pozorovány v rámci kompletního stáda, ve volnosti, na pastvě vizuálním způsobem tak, aby byla eliminovaná eventualita ovlivnění jejich chování na minimum. Od dosažených výsledků také očekáváme možnost hodnocení faktoru dostatečnosti stávající plochy areálu vymezeného stádu exmoorských koní v Milovicích z aspektu jeho teritoriálního chování.

Podle hlášení Českého hydro-meteorologického ústavu bylo 17. března 2016 v oblasti Středních Čech (Milovic) jasno až polojasno. Nejnižší noční teploty od 0°C do -4°C. nejvyšší denní teploty od 7° do 11°C. Slabý proměnlivý vítr, 3 km/hod.

Výsledky a diskuse

Hodnocení osobního prostoru exmoorských koní

Součástí šířeji pojatého výzkumu etologie koní různých plemen se objektem našeho zájmu stalo také ojedinělé stádo exmoorských koní, umístěné ve středočeské lokalitě Milovice. Jedná se o populaci dlouhodobě žijící ve volném prostředí na britských ostrovech a jejichž novým životním prostředím na území ČR jsou obdobné podmínky chovu. Náš interes se ze zmíněného důvodu soustředil na zkoumání mechanismů, zabraňujících/blokujících eventualitě výskytu/propuknutí život ohrožujících situací v podobě agrese. Existuje obecně přijatý konsensus, podle kterého vzájemné respektování osobního prostoru přispívá ke snížení konfliktů, doprovázených rizikem fyzické újmy formou zranění.

Zkoumáním dospělých exmoorských koní ve volnosti (n = 14), na pastvě se dospělo k poznání, podle kterého 67,8 procent těchto zvířat zachovává desetimetrový a větší fyzický odstup od dalších členů svého společenství. Druhá nejčastější vzájemná distance ve stádě exmoorských koní má hodnotu od 2,5 do 5 metrů (11,3 %-ní podíl sledovaného období). Třetí nejfrektovanější je vzdálenost od jednoho do 2,5 metrů (10,1 %-ní podíl výskytu), kdy hustota takových případů je koncentrovanější u horní hranice zkoumaného rozpětí, tj.u 2,5 metrů. Čtvrtá nejčastější vzájemná vzdálenost exmoorských koní byla konstatované u limitních hodnot od pěti do deseti metrů (9,5%-ní podíl výskytu v rámci etogramu denního období). Nejmenší a současně zanedbatelný podíl tvoří vzdálenost od 0,0 m do 1,0 m s 1,3 %-ním podílem výskytu. Podle zápisů zkoumaných etologických charakteristik, k takovému vzájemnému, extrémnímu a krátkodobému přiblížení docházelo v případech koní, míjejících se, bez zjevného úmyslu setrvání v takové blízkosti, resp. při uplatňování komfortního projevu sociálního charakteru (vzájemné ošetřování povrchu svých těl). Existujícím, byť nehodnoceným projevem narušení osobního prostoru dvou koní je opakující se případ fyzického kontaktu klisny – matky a jejího hříběte, a to v rámci potravního projevu sání mléka.

Náš výzkum nás obohatil o poznatek, podle kterého desetimetrová vzájemná vzdálenost je obvyklou, tj. charakteristickou distancí exmoorských koní v podmínkách volné pastvy. Vzácnou vyrovnaností se prezentují další tři zkoumané vzdálenosti mezi členy stáda: 9,5%; 10,1% a 11,3%, v souhrnu s 30,9%-ním podílem. Názorně to potvrzuje jak výsečový graf 1, tak sumační křivka grafu 2 a také vývoj denní dynamiky zkoumaného osobního prostoru exmoorských koní promítnutého do grafu 3. Naše poznatky nekorespondují se závěry obdobného výzkumu polodivokých koní plemena assateague. Distance do 10 metrové vzdálenosti tvořila v případě hřebců 44,1%, resp. 16,2 % v případě vzdálenosti překračující desetimetrový hraniční limit. V případě chovných klisen se 29,0 %-ní podíl připisoval jedincům vzájemně vzdáleným do deseti metrů. Ve vzdálenosti větší než 10 m se nacházelo necelé procento klisen (0,9 %). V případě ročků lze uvažovat o těsném vzájemném vztahu této kategorie koní, když do jednoho metru tvořil jejich podíl 74,8 %, od jednoho metru do 10 m 24,1 % a osamělost vyhledával pouze jeden roček ze sta zkoumaných (1,1 %), konstatoval DURUTTYA. Zdůvodnění uvedených disproporcí vysvětluje citovaný autor rozdílností plemenných podstat obou, ve volnosti žijících stád. Exmoorský pony je reprezentantem/zástupcem ryzího prapůvodního divokého plemena, živoucím reliktem po svých prapředcích. Naopak, volně žijící populaci koní assateague ze stejnojmenného ostrova tvoří zdivočelé stádo kříženců kulturních, zušlechtěných plemen.

K nejpozoruhodnějšímu poznatku v souvislosti se zkoumáním osobního prostoru exmoorských pony se dospělo v desáté hodině našeho výzkumu, podle chronometru po 17. hodině a 20-té minutě, tj. před západem slunce, na počátku poklesu intenzity světelného režimu a nástupu reálného šera. Projevem přítomných koní na pastvě se stala aktivita, která snese označení shlukování. Jako na povel bylo zahájeno svérázné putování dvojic, trojic, i solitérních koní na jedno místo pastevní plochy, tvořené relativně rovným terénem, mírně převyšujícím všechny terénní útvary ve svém okolí; dostatečně velkým pro všechny (!) členy tohoto společenství, navíc bez jediného stromového nebo keřového porostu, bránícímu dokonalému výhledu na všechny světové strany a vzdálenému (odhadem na 300 metrů) od nejbližší umělé, fyzické hranice v podobě oplocení. Celý proces shlukování, seskupení proběhl bez předcházejících akustických nebo vizuálních signálů. Ostatně, výchozí pozice stáda koní v podobě naprosté roztroušenosti po celé ploše areálu by uplatnění zmíněných signálů ani v nejmenší míře neumožnilo. Uvedené chování připisujeme evolucí vytvořenému projevu, řízenému vnitřními biologickými hodinami těchto zvířat, tj. vrozenému smyslu pro plynutí času. Popsané chování stáda exmoorských koní není ani v tomto případě samoúčelné. Slouží vzájemné ochraně členů tohoto společenství před nebezpečím, které se v různé podobě pokaždé aktivuje příchodem tmy. Také na účelovém shromaždišti se uplatnilo ctění osobního prostoru členů stáda v relacích, uvedených v příslušné části naší studie.

Koně plemena exmoor se na svém shromaždišti v této fázi dne orientují hlavami směrem k zapadajícímu slunci, tj. na západ a setrvávají v normálním, bdělém postoji případně v klidovém postoji (odpočinkovém). Jedinou zaznamenanou aktivitou bylo paběrkování, tj. extenzivní příjem potravy formou uždibování jednotlivých stébel suché trávy nebo očichávání a rozhrabávání terénu.

Popsaný úkaz shlukování koní byl konstatován (ne však popsán) také ve stádě 80. huculských chovných klisen v hřebčíně Muráň. Shoda se týkala také spontální volby nočního odpočinku těchto horských koní, a to uprostřed padesáti hektarové Muráňské planiny, postrádající jakýkoli porost stromů nebo keřů. Jedinou diferencí ve srovnání s chováním stáda exmoorských koní byla těsnější fyzická blízkost huculských koní seřazených do podoby útvaru s účinností kruhové obrany husitských vojsk.

Hledáme-li paralely pro vysvětlení našeho poznatku v živočišné říši je shlukování ve smyslu pasivní ochrany před predátory vlastní všem volně žijícím, původním, divokým populacím. Jsou známé houfy drobných sardinek, shlukujících se do ohromných, zdánlivě kompaktních a flexibilně se pohybujících útvarů v okamžiku, kdy se blíží predátor. V říši ptactva je shlukování a kolektivní napadání dravců vlastní téměř všem, kromě samotných solitérních dravců. Společné noční hradování domácí drůbeže má také původ z dob života ve volné přírodě. Je tudíž projevem jejich atavismu.

Námi popsané chování exmoorských koní v poslední fázi denního období, před nástupem noci je dalším potvrzením našich dřívějších poznatků: hledíme-li na koně plemene exmoor, je nevyhnutné vnímat jejich populaci z aspektu divokých koní.

Hodnocení projevu teritoriality exmoorských koní

Podmiňujícím faktorem kvality, tj. úrovně životního prostředí jsou z obecného hlediska kvalitativní faktory a kvantitativní charakteristiky pojmu, zv. teritorium, kterým disponuje jedinec. Námi vykonané opakované pozorování exmoorských koní v prostředí Milovic potvrdila, že tato populace koní uplatňuje ucelený rejstřík, tj. kompletní spektrum teritoriálního chování. Tuto skutečnost je nutné opakovaně zdůrazňovat. Utváření parametrů teritoria je v případě zvířat dlouhodobě chovaných v umělých podmínkách úkolem samotného chovatele. V procesu ověřování jeho vhodnosti se již delší dobu uplatňují poznatky, které přináší vědný obor, zv. etologie. Pokud je tento výzkum realizovaný komplexně a vyhodnocen, aniž by došlo k nejednoznačnému výkladu dosažených výsledků, pak disponuje potenciálem definovat optimální prostředí ustájených zvířat, případně odhalit zjevné nebo skryté nedostatky vytvořené, v dobré víře, lidským subjektem. Jak se v této souvislosti vyjádřil Doc. Ing. Jaromír Dušek, Dr.Sc.: ,,Nejpodstatnějším přínosem pro práci etologa zaměřeno na chov koní by měla být dlouhodobější praxe přímo v chovu, díky čemu by byl takový odborník vyzbrojen širokým spektrem poznatků, které by se měli stát jakýmsi katalyzátorem závěrů vyvozovaných z napozorovaných jevů. A právě skutečná erudovanost v oboru chovu koní by byla tou přirozenou zábranou při přetváření významu pozorovaných jevů k obrazu svému !“

Meritorní informací pro vlastníka – chovatele exmoorských koní v oblasti Milovic je konstatace, podle které za současného stavu zatížení půdy o celkové výměře 40 hektarů přísluší každému dospělému jedinci (včetně jejich hříbatům) v průměru 2,7 ha plochy, co je téměř dvojnásobek teritoria vymezovaného v šlechtitelských chovech anglickým plnokrevníkům, např. v oblasti Normandie, vnímané za nejkvalitnější podmínky v celosvětových relacích !

Závěr

Za účelem průběžného prohlubování informací o etologické charakteristice exmoorských koní bylo přistoupeno ke kvantifikaci osobního prostoru těchto kopytníků a k otázce uplatnění teritoriálního chování. Vzhledem k rozloze areálu zkoumané populace exmoorských koní v Milovicích, manifestačnímu projevu teritoriality zabraňuje dostatečnost jeho výměry. V přepočtu na jednoho dospělého koně 2,66 ha. Uvedenou hodnotou lze také zdůvodnit absenci vzájemné potravní konkurence, včetně všech průvodních projevů ve stádě exmoorských koní.

Zkoumání osobního prostoru exmoorských koní ve volnosti, na pastvě ukázalo, že 67.8 % času se zdržují členové tohoto stáda ve vzájemné vzdálenosti překračující deset metrů. Od 2,5 do 5 metrů je optimální distance pro 11,3 % stáda; od jednoho do 2,5 metrů pro 10,1 % členů zkoumaného společenství koní; od 5 do 10 m je optimální distancí 9,5 % koní a těsný fyzický kontakt (daný vzdáleností 0,0 až 1 metrem) byl přijatelný pro 1,3 % koní exmoorského plemena. Z prezentovaných výsledků je zřejmé, že naprostá většina koní zkoumaného plemena si udržuje odstup od dalších členů stáda v míře, která zcela eliminuje možnost vzájemného, neželaného kontaktu s potenciálem poranění nebo úhynu.

Klíčová slova: kůň, exmoorský pony, etologie, hranice osobního prostoru, fenomén teritoriality

Appendix

Renesanční myslitel Wittgenstein je přesvědčen, že schopnost myslet, mluvit a psát je rozlišovacím znakem lidí od zvířat. Soudě podle vyjadřovací schopnosti hlavního etologa organizace Česká krajina patří tento subjekt mezi laiky. K tomuto přesvědčení jsem dospěl po vyhodnocení tiskové zprávy z hlediska užití odborného jazyka jejího textu s titulkem: ,,První letošní hříbě…“

Můj problém s touto zprávou má dvě roviny: jazykovou a obsahovou. Ten z prvního pomyslného koše tvoří poznatek, že autor textu si dosud neosvojil, tudíž neovládá tzv. terminus technicus vědného oboru hipologie a pohříchu ani etologie, tj. oblastí, ve kterých se rozhodl komunikovat s veřejností, publikovat své názory a poznatky.

Abych byl konkrétní: Ani emocionální okamžik zrodu nového života se nesmí stát omluvou následného popisu tohoto zážitku jazykem laiků. Namátkou ,,porod“, ,,matka“, ,,tety“, ,,první olýzání“, ,,čerstvé maminky“, ,,vykopávání“, situaci ,,zklidnil“ hřebec, odpočinek ,,proložený“ pastvou, klisna ,,odběhla z místa“, novorozený ,,syn“, ,,vynucování blízkého kontaktu“ apod. je pro několikařádkovou tiskovou zprávu v každém ohledu přespříliš, za hranou tolerovatelnosti. Jedná se o závažné odborné pochybení, kdy životní projevy jakýchkoli zvířat včetně koní a v daném případě exmoorským pony nepatřičně vysvětlujeme, popisujeme, připodobňujeme lidskému chování, v intencích klasického zoo-antropomorfismu !

Popis místa ohřebení klisny ,,pod velkým stromem“ v krajině, kde jich je bezpočet právě tak, jako uvádění (sáhodlouhých) nic neříkajících jmen v situaci, kdy všechny (!) koně v rezervaci jsou identifikovatelné na základě výžehů, není v hipologické praxi obvyklé, žádoucí. Pro veřejnost jsou tudíž bezcenné! Zmíněné informace patří do plemenné knihy exmoorských koní české provenience.

V souvislosti s osobní přítomností hlavního etologa u hřebení, a to cit.: ,,Od objevení se končetin hříběte v porodních cestách klisny“ se nabízela ojedinělá, vzácná možnost k zaznamenání všech relevantních fází jeho průběhu, a to jak z hipologického, tak etologického hlediska. O to víc, že jeho průběh byl nadevší pochybnost prvním v případě exmoorských koní na českém území, za přítomnosti lidského subjektu, ev. odborného personálu. Od přítomného etologa se požadovalo zaznamenání následujících standardních poznatků/faktů, jako výsledku kontinuálního pozorování průběhu hřebení a prvních životních projevů novorozeného hříběte (všechny níže popsaná fakta lze získat v době kratší, než 60 minut od okamžiku ukončení hřebení). Příslušní etogram obsahuje následující informace (jako podklad pro potvrzení životaschopnosti novorozeného hříběte):

  1. Doba od okamžiku ukončení hřebení, po kterém hříbě poprvé zvedne hlavu;
  2. Doba, po které se hříbě přemístí do fyziologicky přirozené polohy;
  3. Doba, po které dochází k prvnímu pokusu o postavení se;
  4. Frekvence neúspěšných pokusů o postavení se;
  5. Doba od okamžiku ukončení hřebení po první pokusy o progresivní pohyb, o první nejisté kroky;
  6. První zaržání hříběte;
  7. První kálení (defekace), tj. odchod smolky;
  8. První pokus o nalezení struků mléčné žlázy klisny;
  9. První úspěšné sání mléka;
  10. Doba do odchodu secundin (plodových obalů, placenty).

Přístup etologa s nadějí na úspěch svého snažení je podmíněn vědomím, že v případě exmoorských pony nehodnotíme jedno stádo z několika set plemen světové populace těchto zvířat (byť jejich exteriér k tomu svádí !), nýbrž chování koní, žijících ve volnosti od historických dob, s charakteristikou a způsobem života svých pra-předků, chceme-li – divokých koní. Na základě tiskové zprávy hlavního etologa prožívám rozčarování, ne-li pochybnosti ohledně jeho kompetentnosti k takovému pověření.

 

Klíčová slova: exmoor pony, historie, geneze, lokalizace, exteriér, výkonnost, plemenné osobitosti, etologie

 

 

Text a fotografie © M. Duruttya

Naše knihy:
HUCUL NOVÉ
První Česko-Slovenská monografie:H U C U L
Na její edici v r. 2017 se hledá generální sponzor
ETOLÓGIA KONÍ
Historicky první, komplexní, vědecky zpracované dílo o životních projevech koní z r. 1993.
KONE OD MURÁŇA
Podle editorky „vydání této knihy se ukázalo, jako zdařilý počin nakladatelství HIPO-DUR o životě koní ve volnosti. První vydání z r. 2000 a druhé rozšířené vydání z r. 2008.
VELKÁ ETOLOGIE KONÍ
Druhé rozšířené vydání stežejního díla tohoto vědného odboru z r. 2005.
MALOVANÝ SVĚT DR. V. HRABÁNKA
Monografie o osobnosti a díle malíře podmaleb na skle z r. 2008.
PLEMENNÁ KNIHA HUCULSKÝCH KONÍ 1950-2005
Komplex faktografických údajů o cca 650 jedincích, ulíhnutých v anotovaném časovém rozhraní.
MALOVANÝ SVĚT VÁCLAVA HRABÁNKA
Bibliofilní skvost, monografie dokumentující celoživotní tvorbu JUDr. Václava Hrabánka, malíře podmaleb na skle.
Web stránky: RED FLOWER s.r.o.