pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
DOVOLTE, ABYCH SE PŘEDSTAVIL : TINKERŘíká se, že rozhodující okamžik každého navazování vztahu je determinován prvním dojmem. V případě koní plemena tinker v doprovodu mého pochopitelného zvolání: zjevení! Vše se totiž odehrávalo v místě, kde k podobným setkáním zpravidla nedochází a ani se nepředpokládá. Jmenovitě v oblasti, zv. Großer Tiergarten Berlin, konkrétně v její východní části, vymezené prostorem Platz des 18. Marz - Branderburger Tor – Pariser Platz – Denkmal für ermordeten Juden Europas a ulicí Eberstraße, na kterou vzhlížejí okna, funkcionalistické budovy velvyslanectví Spojených států amerických, místo předpokládaných odlehlých, mlhou zahalených, vytrvalým deštěm skrápěných a ligustrem lemovaných úzkých silniček Severního Irska. Plemeno označované jako tinker je v odborné literatuře uváděné v širokém spektru svého pojmenování. Zcela ve shodě s životným stylem jeho dominantních/výhradních uživatelů. Nejfrekventovaněji v podobě tinker-pony, potter, töpferwaren-handler-pferd (kůň obchodníků – hrnčířů), kesselflicker-pferd (kůň potulných, podomových kotlářů, případně darebáků). Další pojmenování odkazuje na jejich tradiční, resp. původní vlastníky – Cikány: Gypsy cob, ev. Gypsy Vanner (USA), resp. Irisch tinker, Irisch cob nebo drotářský kůň. Původní domovinou koní plemena tinker je území Indického subkontinentu, odkud je do Europy dovezlo, v rámci putování národů etnikum Cikánů z nejnižší vrstvy tamní společnosti, v letech 1000 až 1200. Migrace zmíněného etnika vedla přes Persii a byla ukončena příchodem na Britské ostrovy. Na indický prapůvod tinkerů se usuzuje na základě dobových výtvarných děl. Tato umělecká tvorba, označována jako mogulské malířství znázorňuje /zobrazuje mj. strakaté koně. Stopu kočovníků v oblasti bývalé Persie uchovávají pozůstatky dvou místních kmenů – Ben a Phen. Také vliv zmíněných kmenů tvoří prapůvodní evropské Cikánství. Uvedené etnikum Sinti se objevuje v oblasti Střední Evropy na počátku 15. století se svými charakteristickými strakoši a vozy opatřené plachtovinou. Jejich první výskyt na území Anglie je datován do roku 1430. V témže roce ve Skotsku a o dva roky později v Irsku. Tinker vzbudil pozornost již svou strakatostí. Žádné plemeno koní pocházející z britských ostrovů nemělo na svém trupu bílé znaky (kromě hlavy a končetin, přirozeně). Pozorný pohled na další vnější znaky tinkerů odhalují nepopiratelnou skutečnost, že ji ovlivnila celá řada nedefinovaných chladnokrevných plemen Evropy oné doby. Lze vyslovit názor, podle kterého současné plemeno tinkerů bylo formované chladnokrevníky až v období po příchodu na britské ostrovy. V souvislosti se skvrnitostí se soudí, že se jedná o důsledek jejich křížení s dobře známým místním plemenem, definovaným, jako „Great War Horse“, předchůdcem současných plemen shire a clydesdale, připouštěných na drobné klisny plemena tinker. Nezabránila tomu ani hrozba vysokého trestu ze strany výhradních majitelů zmíněných hřebců, z řad místní šlechty. Přesto soustavně docházelo k nelegální, černé plemenitbě, většinou v podmínkách noční pastvy nebo za ranního rozbřesku. Popsaná „plemenářská praxe“ zůstala, mimochodem, zachovaná až do současnosti, byť bez hrozby hrdelních trestů, neboť již zcela legálně. Popsané, soustavné přilévání krve těžkých chladnokrevníků upevňuje v populaci tinker její chladnokrevný ráz a charakter. Pro „travellern“ bylo nejdůležitějším hlediskem získání živého, rámcového koně, disponujícího výkonností v tahu, s dobrým charakterem. Je zřejmé, že způsob pracovního využití těchto koní neumožňoval – od historických dob do současnosti – přesné definování jejich plemenné podstaty. Podílela se na tom diskriminace permanentně kočujícího etnika. Termín „tinker“ nebo „kůň plemena tinker“ pochází z jazyka Irů a Angličanů, která je dala také oněm kočovníkům/jejich chovatelům. Proč se uplatnilo zmíněné pojmenování také na Evropském kontinentu (Nizozemí, Německo) nebylo dosud vysvětlené. Je pravděpodobné, že výkupem strakatých koní (mj. z anglických jatek!), došlo také k importu jejich ostrovního pojmenování. V této souvislosti nesmíme opomenout ani vliv dalších místních pony-plemen, především fell-, dales a highland-, které etnikum Cikánů zpoznává již na britských ostrovech z pozice kočujících řemeslníků. Možnost k získání solidního přehledu o stavu a vývoji koní plemena tinker poskytují v současné době tzv. výroční trhy, jakými jsou Appleby Country Fair nebo Brough Hill Fair ve Westmorlandu případě na Ballinasloc Country Fair v hrabství Galway. EXTERIÉR Při prvním pohledu na příslušníka koní plemena tinker je zřejmé, že máme do činění s výkonným pracovním koněm. Tento dojem umocňuje jeho zavalitá, svalnatá a kostnatá stavba těla. Celkový dojem evokuje nepřehlédnutelnou kompaktnost, kterou umocňuje mohutnost hřívy a přítomnost rousů na všech končetinách, přinášející optický dojem jakési ukotvenosti, srostlosti posuzovaného jedince s terénem, na kterém stojí. Dobrá proporcionalita koně čtvercového formátu tělesného rámce napomáhá k celkovému dojmu jeho impozantnosti. Hlava koní plemena tinker je doslova obyčejná, těžká, postrádající ušlechtilost, s konvexním profilem, v některých případech výskytu tzv. „beraní hlavy“, která diskriminuje takové jedince v možnosti chovného využití. Dobrácký pohled očí, úzký tvar nozder a pohyblivé, přiměřeně velké ušnice jsou charakteristickým znakem všech pony-plemen. Šíje je relativně dlouhá, současně hrubá, dobře osvalená, lopatka osvalená a strmě uhlovaná, kohoutek vysoký, avšak krátký. Zjevně měkký hřbet (horní linie) prochází přes relativně dlouhé slabiny do silné, srázné, svalnaté zádě s hluboce vsazeným kořenem oháňky. Ne zcela korektně postavené končetiny (především frekventovaný francouzský/kravský postoj pánevních končetin) jsou silné s relativně dlouhým záprstím (metakarpem), výrazným spěnkovým kloubem, který přechází do velkého, kulatého a plochého kopyta. Nepřehlédnutelným exteriérovým prvkem popisovaného plemena je nevšední bohatost hmatových chlupů v okolí nozder. Pro upřesnění: dominantní a také požadovanou barvou srsti koní zkoumaného plemena jsou vraní strakoši (piebald) a ryzí – nebo hnědý strakáč všech myslitelných/představitelných odstínů zmíněné základní barvy (skewbald), příležitostně i tzv. tříbarevný strakáč. Strakatost obvykle zasahuje /přechází také břišní partií (tobiano partern). Požadovaná tmavá barva hlavy má zpravidla průběžnou lysinu různé šíře, často také s možností omezené na hvězdu a šňupku. Končetiny jsou často zcela bílé s kopyty světlé barvy. Vlas dlouhé a bohaté hřívy je pokaždé silný a hrubý, většinou s nepřehlédnutelným melírem. Samostatnou odbornou problematikou exteriéru koní plemena tinker tvoří barva osrstění jejich těl. Jejich typickou barvou jsou vraníci, méně často hnědáci, ryzáci, palomino, šedý plaváci právě tak, jako různobarevní strakoši v kombinaci s bílou nejrůznějšího podílu. Irský cob, jehož bílé znaky se vyskytují na končetinách a na spodní straně břicha, jsou označovány, jako „coloured“. Ojedinělé bílé znaky v břišní oblasti jsou popisované/identifikované, jako „splashed“ nebo „blagdon“. Na základě plemenného standartu jsou koně plemena tinker zatříděné do tří sekcí: Podle chovatelského svazu koní plemena tinker (FN) se nachází chovný cíl tohoto plemena v limitních hodnotách hůlkové výšky kohoutku od 135 cm do 160 cm. Vyšší jedinci se řadí mezi tzv. irisch cob. Irský cob může být zařazen do chovu ve všech barevných variacích a velikostech. Musí však disponovat 30% podílem genetické přítomnosti irish-cob nebo 60 % podílu zjevných plemenných znaků tohoto plemena. ZPŮSOB ODCHOVU Plemeno koní tinker bylo od nepaměti součástí života kočovníků žijících na britských ostrovech. Tato skutečnost determinovala způsob a kvalitu jejich odchovu, a to do všech detailů. Hříbata se líhla v průběhu putování etnika za obživou. Novorozené pokolení vzápětí následovalo své matky-klisny, a to doslova od prvního dne své existence. Tato skutečnost zásadním způsobem ovlivnila tzv. technologii odchovu, která je tradiční v případě kulturních plemen koní. Kromě jiného jejich volný pobyt na pastvě. Náhradou se stalo spásání zelené hmoty, která rostla v příkopech cest, tudíž v podmínkách neustálého přemísťování, kočování, putování. Úroveň ovladatelnosti tinkerů, hraničící téměř s ideálem, pramení právě z nutnosti osvojení pravidel a vycizelovaného způsobu života těchto zvířat, jehož jediným smyslem a cílem se stalo hledisko úspěšného přežití všech možných nástrah, které jejich putování zákonitě provázelo. Za schopnost tinkerů k přizpůsobení se, podřízení se, bezproblémovému zacházení, ovladatelnosti a lehkosti, kterými vykonávají tyto koně všechny povely, signály, je také trpělivé zacházení ze strany jejich zkušených vlastníků. NÁROKY NA ODCHOVNÉ PODMÍNKY Tinkeři jsou lehce krmitelní, nenároční na kvalitu ošetřovatelských prací. V kontaktu se svým okolím projevují svůj vyrovnaný, ustálený charakter, inteligenci, zvědavost právě tak, jako svou občasnou tvrdohlavost. Výskyt projevu agresivního chování není v populaci tinker-pony tolerovaný. Samotné etnikum uživatelů koní analyzovaného plemena uplatňovalo pro pojmenování těchto koní různorodé označení, např. cob, coloured cob, traveller horse, vanner nebo gypsyhorse. Jeden z nejznámějších irských obchodníků s koňmi, konkrétně dědek Dan Connors, provozující největší obrat s těmito zvířaty a stojící na čele kočovníků prohlásil, že v r. 1900 se poprvé uplatnilo/vzniklo pojmenování pro tyto výrazně strakaté koně, termín „magpies“, tj. strakáč nebo strakatý. Nárůstem oblíbenosti tinkerů v irské společnosti se v r. 1990 kladou základy pro evidenci a kategorizaci koní tohoto plemena. V r. 1998 vzniká společnost chovatelů, pod názvem: Irisch Cob Society Ireland Ltd., evidující 4000 jedinců s definovaným původem a dalších 9000 koní v typu, avšak bez ověřeného původu. Do evidence ICS Ireland chovných zvířat jsou zapisováni následující příslušníci odpovídající kvasi-standardu tohoto plemena: irish cob part bred, irish sport crossbred, iris piebald and skewbald, skewbald and piebald, irish sport horse, gypsy cob, coloured horse a tinker, právě tak, jako shire-, clydesdale klisny a welsh cob s KVP pod 170 cm. Po roce 2005 existuje pro koně pl. tinker v Německu jednotné hodnocení, k čemu napomohl vznik dokumentu, zv. „Ursprungszuchtbuch“ koní plemene tinker. VÝKONNOST Tinker byl prapůvodně tažným, případně pracovním koněm – soumarem lidí z nejnižších pater tehdejší společnosti. Tinker-pony není pouze plemenem s dominantním lokomočním projeven v kroku, resp. v tahu. Disponuje také schopností ke klusu a korektně provedeného cvalu. Optimálnímu jezdeckému využití tohoto plemena brání slabší osvalenost hřbetu v sedlové oblasti, tudíž tzv. měkký hřbet. Je zdokumentované, že v případě hmotnosti jezdce od 50 do 60 kg, jezdeckému využití se nekladou překážky, pokud před takovým zatížením absolvují tyto koně dostatečně dlouhou dobu tréningu k dané činnosti. Podle názoru jejich majitelů, tinker disponuje vydatným a prostorným projevem ve všech druzích chodů a nepostrádá, ani vlohu pro skok. Protože je tinker vnímán, jako dostatečně spolehlivý, trpělivý a neúnavný kůň, je vhodný také k hipoterapii. CHOVNÝ CÍL Chovným cílem představovaného plemena koní je postupné dosažení jeho všeobecného uplatnění, tj. všestrannost.
DURUTTYA, M. |
|
