pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
ÚVAHY, MYŠLENKY, NÁZORY A HODNOCENÍ UPLYNULÝCH PADESÁTI LET JEDNOHO CHOVATELE KONÍBilance výsledků vlastního života nikdy není jednoduchá, vždyť kdo by byl ochoten přiznat svá selhání nebo omyly? Jsa renomovaným etologem, zkoumajícím životní projevy koní vím, že zásadní vliv na jejich utváření má jejich životní prostředí. V jakém jsem byl nucen žít já sám? Můj život se utvářel v prostředí, který byl odrazem duchovní a materiální úrovně slovenské společnosti. V tom prvním případě její hmotná nuznost, v druhém sledu posedlost hledáním viníků za tento stav (domnělých, ev. skutečných). Tato okolnost generovala škálu chování, zasahující do mého života. Namátkou závist, zášť, méněcennost, duševní omezenost, šovinizmus, absence velkorysosti, nevzdělanost a nedostatek osobností. Lež, podvod krádež jako princip k dosažení osobních cílů, společenského postavení. A také ztráta paměti a nevděčnost. Bezdůvodná povýšenost a zadupávání práv menšin. Když jsem 10. října r. 1972 směroval své kroky na Muráň, byl jsem přesvědčen, že zde setrvám celý život, vždyť zde bylo vše, o čem jsem kdy snil: koně, milované hory, minimum důsledků civilizace, prostý lid, zdravé životní prostředí, volnost a svoboda, dostatek času na sebevzdělávání, eventuálně tvorbu vědeckých a filozofických traktátů. Sám narozený a vyrůstající v Košicích, v nejtolerantnějším městě Slovenska z hlediska spolužití široké palety národností a náboženských společenství. Na základě genealogického výzkumu s potvrzeným původem před rok 1 300 švýcarským, bavorským, švábským, saským, rakouským (tyrolským), resp. uherským a přirozeně českým, které nikomu nevadilo, byť bylo obecně známé. Kultury zmíněných národů s tisíciletou minulostí konfrontované na podzim roku 1972 s tím středoslovenským (ale čím vlastně …?) dospěla ke konfliktu, ke konfrontaci kultur, dějin, myšlenek a hodnot. Říká se, že první krok mívá pro následnou životní dráhu člověka osudový/rozhodující význam. Nebyl jsem výjimkou. Než jsem mohl se zalíbením spočinout pohledem na širokých, barokních, lesknoucích se zádích muránských koní po celoročním pobytu na vydatné horské pastvě, bylo nutné absolvovat formální administrativní proceduru na oddělení PaM (práce a mzdy – pozn. autora) budoucího zaměstnavatele. Referentem zmíněného oddělení v organizaci státních lesů na Muráni byl tvor (záměrně nepíší, že osoba!) v šedivém obleku bachařů s klotovými návleky na rukávech. Spíš než v kanceláři lesní správy bych očekával takový zjev v hodně laciném, podprůměrném, dobovém obskurním ruském filmu než kde jinde: Nezdravá, žlutá, rosolovitá tvář posetá bradavicemi, s řídkým chomáčem vlasů, basedovskýma očima skrytýma za skly silných brýlí, v koutku otvoru, kterou normální člověk používá k přijímání potravy a jeho opak k udávání spoluobčanů a kolegů v zaměstnání, věčně trčící, nikdy nevyhaslá levná cigareta. Místo úředně korektního pozdravu a oslovení na mne tento tvor verbálně zaútočil s obviněním, že jsem příživníkem! A to je podle právního řádu Československé socialistické republiky trestným činem (mezi mou promocí a nástupem do zaměstnání uplynula totiž delší doba než 12 týdnů, v mém případě o šest dnů – pozn. autora), soudruhu! Jeho nepřehlédnutelná arogance hraničící s nepřátelským přístupem k mé osobě byla doslova hmatatelná. Můj neskrývaný údiv vzápětí vystřídalo ohromení. V reakci jsem se verbálně ohradil vůči tomu, aby mne onen zjevný primitiv a od povahy zlý, zlomyslný, podlý, falešný, zakomplexovaný, omezený, závistlivý tvor trpící komplexem oprávněné méněcennosti, šovinista středoslovenského ražení oslovoval „soudruhu“, neboť nejsem členem komunistické strany! A dodal jsem: „V budoucnu mne můžete oslovovat třeba »pane Duruttyo«, »pane inženýre« nebo »občane«. Avšak »soudruha« si vyprošuji! A od vás pak zvláště!“ Situace to byla směšná, až trapná, kdyby to nebylo současně tragické... Jen jsem to dořekl, začaly se dít věci! Podobalo se to spuštění mechanického loutkového divadla plně obsazeného pimprlátky, visícími na drátcích a nitkách. Jako po mávnutí kouzelným proutkem počaly se tyto režimní, bezduché loutky s dřevěnými palicemi hýbat: loutka – Udavač udávat, Funkcionář funkcionářčit, Hlásič hlásit, Kádrovák s inkvizitorskou efektivitou prověřovat bez možnosti odvolání a kompars Přisluhovačů doplněný zástupem Škarohlídů zkoušet na náš účet postoupit v komunistické hierarchii alespoň o stupínek výš, svou náhle objevenou pokrokovostí a angažovanou akčností, a to za cenu udání jiného kolegy – Udavače z titulu nedostatečného represivního chování apod. Paňáci v akci by byl nejvýstižnějším pojmenováním a současně reálnou charakteristikou principu a obsahu činnosti mechanismu komunistického režimu... Šedý Skřet – Udavač jakoby čekal jen na tento okamžik: opustil kvapem své stejně šedivé doupě a uháněl o poschodí výš, k řediteli Lesního závodu Muráň v osobě Viliama Blahu s udáním o mé politické nespolehlivosti (psal se rok 1972 – pozn. autora). Následovalo mé předvolání na ředitelský kobereček. Ve skutečnosti se za polstrovanými dveřmi jeho kanceláře konalo mé neformální představení se, z čeho vyplynulo, že v Košicích máme společné přátele a známé. Až v samotném závěru mé audience došlo ze strany mého budoucího direktora k upozornění na osobnostní povahový rys Udavače a doporučení zdržet se v budoucnu verbálních ataků na jeho adresu. Dalších sedmnáct let po mém muráňském extempore uběhlo jako voda. Na pražském Václavském náměstí mi popřevratová doba strčila do ruky tři seznamy hustě popsané agenty, konfidenty a dalšími spolupracovníky – udavači ve službách Státní tajné bezpečnosti. Pročítal jsem je dlouho, přesto bezvýsledně. Klíčem k řešení se nakonec stala odpověď na triviální otázku: Kdo ti nejvíc pil krev za bývalého režimu? Odpověď byla nasnadě: onen bezvýznamný referentík z oddělení PaM muráňského Lesního závodu! Stačilo nalistovat Cibulkovy Seznamy a – ejhle – můj dvorní udavač se tam skvěl, černé na bílém. Podle shodného principu/zásady jsem pak postupoval i dál, a pokaždé se stejným výsledkem. Nakonec jich bylo zjištěno přes dvěstě! Smutné je, že také osoby blízké, vydávající se za mé osobní nebo rodinné přátele. Nalezl jsem také odpověď na otázku ohledně subjektu, který zmařil můj dvouletý pracovní pobyt v Marockém království, kdo „ztratil“ mé osobní materiály nutné ke studiu vědecké aspirantury, případně kdo beztrestně a opakovaně ohrožoval na životě chov anglických plnokrevníků v hřebčíně Šamorín, v neposlední řadě kdo mne opakovaně uvedl do omylu ve dvou právních sporech s osudovým vyústěním. A kdo z rodiny se na mne celou dobu totality šklebil a současně udával byv nasazený StB na naši rodinu. V letech 1968/69 mi coby posluchači Vysoké školy zemědělské bylo nabízeno členství v KSČ. Rodinné, tradičně nekomunistické prostředí na jedné straně a neblahá činnost komunistů v každé jedné sféře řízení státu na straně druhé, doplněná o vlastní, osobní, pětitýdenní zkušenost v podobě bezprostředních, nezmanipulovaných poznatků ze SSSR v roce 1966 s jeho zdevastovaným hospodářstvím a naprostým morálním úpadkem a jeho již půl století importovaným artiklem v podobě patentu tamního života v duchu jediné komunistické doktríny, se pro mne stalo důrazným varováním před podobným neuváženým krokem. Po okupaci Československa jeho ideovými podruhy případně bratry přicházejícími z obdobného všeobecného marasmu v srpnu 1968, následná ztráta všech občanských svobod a také veškerých iluzí na dobu delší než 20 let, mou předtuchu jen potvrdily. Snažení části společnosti o uhájení vlastnictví legitimace KSČ v období po „krizovém vývoji společnosti“ teprve obnažilo skutečné lidské charaktery politických přeživších: za cenu sebemrskačství, neupřímné sebereflexe, falešné sebekritiky, nečestnosti, a to z důvodu utajeného prospěchářství. Motivovanou příslušnost ke komunistické straně nelze každému člověku vytýkat, neboť každý nemusel být dosti statečný. A kromě toho si každý též necení víc duševní svobody než teplého místa, lepší existence. Nezapomínejme ani na možnou existenci komunistů z přesvědčení. Naproti tomu však nelze v žádném případě prominout takové jednání členům vědecké obce, tradičné nositelce pokroku, osvícenectví, nadhledu, a to ve všech režimech, dobách a společenstvích. Přirozeně kromě těch z rodu „rychlokvašených“ akademiků! Komunisté se v celé historii této strany snažili vzbudit v našem národě třídní nenávist a svému stádovitému členství vsugerovat, že inteligence je třídou parazitujících na práci dělníků a zemědělců – byť opak byl skutečností. Ohlížím-li se na období let 1985 až 1989/90, kdy mi bylo znemožněno dřívější zaměstnání, spočívající v řízení, četností i významem velkých/šlechtitelských chovů koní, a to z důvodu veřejně proklamované věcné, odborné kritiky stavu chovů koní Československa oné doby, činím tak s podivem nad vytvořeným dílem. Je zřejmé, že jsem si bytostně uvědomoval a vyhodnotil svou situaci ve smyslu: pokud mne komunistický systém neuvězní, mohu své představy, názory a úkoly realizovat po svém. Nebudu přece se založenýma rukama čekat na zásadní změnu své osobní situace v podobě prostoru ke svobodné tvorbě, k pronášení kritických názorů. K takové situaci třeba ani nikdy nedojde, kdo ví? Svobodný jsem byl, v podstatě i v nejtemnějších dobách totality: vnitřně. Tam na mne systém nemohl, nedosáhl, neovlivnil mou vůli, schopnost tvořit, svobodně, kreativně, kriticky myslet! Z vyprávění rodičů jsem opakovaně slýchával jejich povzdech, jak v někdejším Masarykově státě reprezentuje vůli lidu zloděj, analfabet a syfilitik v osobě prvního dělnického prezidenta, Gottwalda. A dodávali: dříve jsme byli proslulí, jako pracovitý a hospodárný národ, avšak různými komunistickými nešvary jsme se zpronevěřili této své dobré pověsti a stali jsme se bankrotářskými hospodáři. A jestliže jsme si pomáhali z těžké hospodářské situace způsoby, jaké navrhovali komunisté, dokazovali jsme navíc, že jsme zbankrotovali také mravně. Tak se posléze stalo, že pojmy, jako svoboda, spravedlnost, poctivost, pracovitost, včetně nejzákladnějších zásad lidskosti, se staly u nás začasté pouze planými hesly! Komunističtí veřejní zaměstnanci ovšem žádnou kvalifikaci nepotřebovali, neboť byli na svých místech jen z toho důvodu, aby veškerý státní aparát ovládli pro stranické cíle. Z toho důvodu jsem se nikdy nemohl stát správcem hřebčína Muráň, ředitelem Odštěpného závodu Slatiňany, Národního hřebčína Kladruby nad Labem, hlavním inženýrem hřebčína Šamorín... etc., etc. Mám dnes pociťovat satisfakci z prohlášení úředníků, zodpovědných za vývoj mého služebního postupu, deklarujících již v popřevratové éře přiznání své chyby, vědomé chyby, pozdního byť, avšak přiznaného pochybení? Co to mění na skutečnosti, třeba tisíckrát olitované? Za cenu ztráty cti, charakteru, tváře to nestálo za to. Raději jsem byl vnímán, jako protisocialistický živel než podílníkem toho, s čím jsem se v socialismu nesmířil, proti čemu jsem bojoval, i když jsem za to zaplatil jakkoli draze. Nepřekvapí proto, že po odeslání kritických analýz v létě roku 1985 jsem byl na hodinu propuštěn ze svého zaměstnání v ZOO Košice a její vědecké sekce, resp. písemně ztvrzeným oznámením o nepřípustnosti další publikační činnosti v jakémkoli odborném tisku, bylo tou nejmenší obětí. O správnosti těchto rozhodnutí mohlo být přesvědčeno všech 1,6 mil. členů komunistické strany a návrh i jejich rodinní příslušníci, stále to však nebyla většina z 15 mil. občanů ČSSR... Záviš Kalandra to vyjádřil pregnantně: „Cesta komunistické strany nevede ke komunismu. Vede nanejvýš do tábora obehnaného ostnatým drátem.“ Nemůžeme, nesmíme tato slova ani na okamžik ztratit ze zřetele! Ani na to, že socialismus byl ideál, který byl postavený na lži. Všem nekritickým rusofilům, včetně našeho prezidenta, a obecně příslušníkům tzv. „páté kolony“ Ruska v Čechách, si dovoluji připomenout názor Karla Havlíčka Borovského z roku 1846, cituji: „Nemohu obšírně vypisovati a na svědectví uváděti, co jsem v Rusích o Slovanstvu mluviti slyšel a vyrozuměl. Dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikdy bratsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. Jak směšné, jak nepraktické bylo by tady s tajným nepřítelem svým, který rouchem bratským chtivost svou zakrývá, bratrovati se.“ Naše slovenské útrapy vystřídal normální český život. Stěžovat si ostatně nebyl důvod: svobodně učiněná volba žití, v podmínkách země vlastních předků a navíc vzdáleném od ruského barbara a současně notně blíž k Západu: z Prahy ve vzdálenosti dvou hodin vlakem nebo autem. Z venkovského sídla dvě hodiny pěší chůze. V každém případě pak se zkušeností, že „nikde to není ideální“, ale – alespoň jsme opět doma, mezi svými! Popsaná idyla však trvala jen do okamžiku, kdy se pomocí svých nechutných buchet vlomil do přízně pětiny občanů s volebním právem subjekt s krysým výzorem, slibující v duchu profláklých komoušů nesplnitelný pozemský ráj. Ironií na hranici komičnosti se stala skutečnost, že tento prachmizerný Kecal se jal chrlit své nadávky na českou politickou minulost nesrozumitelnou husákovštinou (rozuměj przněnou češtinou a slovenštinou současně ne-blahé paměti). Slováčisko vysrdnatělé z domova, jehož hlavní kvalifikací bylo členství v řadách komunistů a také StB, evidovaný pod krycím jménem „Bureš“. Ukázalo se také, že chmaták, podle vzoru svého předobrazu – Mečiara. Protože na Slovensku od dob vlády Velkého Vlada už nebylo co ukrást, ulakomil se na Evropské fondy a korunové dluhopisy, aby si mohl pořídit takové drobné, lidské potěšení – haciendu, vlastně jen zasrané Ptačí hnízdo. To se to staví, když se utrácejí cizí peníze, že? Dvanáctého července r. 2018 toto choré, neboť maniakálním nutkáním posedlé individum dosáhlo svého cíle: pomocí komplotu spaktovaného s vrtošivým alkoholikem z Hradu a za pomoci kamarádů z mokré čtvrtě (rozuměj komančů) vytažených na světlo boží po 30.letech (jaký to paradox: v podstatě plyvnutím do tváře všem statečným lidem, antikomunistům, vlastencům, obětem rudé totality) dosedl do křesla předsedy vlády. Věcně lze konstatovat, že tím překonal i svého Mistra, svůj předobraz – Mečára! Co bude následovat a jakou kulturu našich životů to přinese nám, normálním lidem, nevím (plebsu je to jedno). Něco však naznačila hysterická reakce tohoto subjektu, obnažující vlastní podstatu s přemírou dosud tajené zloby, zášti, sprostoty a pomstychtivosti, připomínající rétorická cvičení komunistů toho nejhrubšího zrna, přednesená v přímém přenosu veřejnoprávní televizí…, před zraky celého českého národa. Je nabíledni, že jedno období ČR tímto skončilo! Mantrou designovaného premiéra ČR se stalo dějinné, nepřehlédnutelné prohlášení, cit. „Komunistická strana Čech a Moravy je demokratická strana“ (viz. úvodník MF Dnes z 14.7.2018!). Po neblahých zkušenostech s totalitním, komunistickým režimem československého typu, takové prohlášení vnímám jako apel k balení kufrů, místo čekání dalších třicet let na změnu porovnatelnou se zázrakem. A současnost? Slovy Marie Holubové, bojím se žít v postkomunistickém režimu s uvolněným komunistickým zvěrstvem: Všichni sedí na svých dřívějších místech a nenávistně po nás pokukují. Ach Bože, „nedej zahynout nám ni budoucím!“ Svět bez komunistické strany ve vedoucí roli, svět postkomunismu s komunisty ( … ). Dnes si už ani nedovedu představit, že někde žijí lidé bez sprostoty a podrazáctví. Praha 2022 Duruttya Michael 
|
|
