pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
HOMMAGE DURUTTYA – 80, LAUATIONení-li to ode mne troufalost, věřím, že se letos dožiji - v přiměřeném fyzickém i duševním zdraví - osmdesáti let. Je zvláštní, že odmalička jsem měl menší obavu z eventuality nedožití se takového stáří, než možnosti, že svůj život nenaplním v míře, jak to bude ode mne očekávat mé okolí a – samo sebou – také já sám. Ta první obava ztrácí na významu díky způsobu mého života, charakterizovatelného střídmostí a také zděděným genům. A také štěstí a přízní osudu, kterému jsem se mohl těšit doslova od okamžiku narození až do současnosti, díky bohu za to! Ta druhá obava se týkala schopnosti využití času k smysluplné práci a tvorbě. Vzhledem k svobodně zvolené volbě mého celoživotního zájmu, onomu vnitřnímu nutkání, touhy a vášni se tato zhmotnila v chovu koní a sdělováním získaných zkušeností v podobě, která daleko přesahuje naši fyzickou přítomnost na této zemi, a to v knihách, resp. ve studiích zásadního významu, publikovaných v domácích i zahraničních periodikách. K osudovému rozhodnutí dospěl můj život v roce 1972, kdy jsem se rozhodoval, zda nastoupím nabízející se akademickou dráhu na mé alma mater, a nebo do aktivního působení v chovu koní. Výsledkem se stala jediná správná životní volba, umožňující mj. řízení velkých hřebčínů Československa, možnost podepsat se pod vyšlechtění nového plemena ČSR právě tak, jako pod historickou záchranu huculského plemena před likvidační činností slovenských chovatelů, až po zkoušku ohněm v oblasti reprodukce anglických plnokrevníků v Západním Německu; odchov „Koně století“ a zásadní podíl na vzniku nositele klasické „Triple Crown“; položení základů etologie anglických plnokrevníků a obecně koní, resp. etologie exmoorských koní a také vydání monografií zásadního významu. Tyto a další úspěchy v chovu a publikační činnost honorovaná zařazením do „Síně slávy chovu koní České republiky“, se ve stísněných prostorách čtyř stěn Katedry speciální zootechniky v Nitře nikdy zdařit nemohla! To znamená, ani veřejné uznání, ani světový věhlas, ani dech beroucí sláva, ani prostor k uplatnění mé vědecké invence a konečně ani prostor k poměřování mého chovatelského kumštu se světovou konkurencí. O hmotném zabezpečení mého života ani nemluvě! Nemohu opomenout vlastní dojmy z reakcí, většinou těžko skrývaných v podobě úžasu, povzdechů, závisti, nevěřícného pokyvování hlavou nebo na velevýznamnou, okázalou ignoranci. Konkurence se neštítila ani krádeží, zcizení mého duševního vlastnictví, jehož podstatu tvořil konvolut originálních statistických výpočtů etologických charakteristik anglických plnokrevníků Československa, konfrontovaných s výsledky získanými v Západním Německu u analogického plemena, hledající zásadní odpověď na příčinu trvale nižší výkonnosti domácích zástupců anglických plnokrevníků v konkurenci se Západem. Připomeňme ostudný pokus domácích, komunistických koryfejů, o „vylepšení“ anglických plnokrevníků v 60. až 90. letech minulého století masovými importy ze SSSR/Ruska, jejichž plemennou podstatou bylo – považte – donské plemeno. Tuto skutečnost odhalil až výsledek námi zpracované vědecké práce, publikované na pokračování v odborném periodiku „Galopp Reporter“. Tam, v Nitře jsem se mohl stát docentem nebo prezidentem, aniž bych hnul prstem a porozuměl z hippologie prakticky jen tomu, že kůň má čtyři končetiny, velkou hlavu a někdy i oháňku o různé délce, ale příčilo se mi parafovat přihlášku do spolku, sdružujícího podobně nedovzdělaná individua. Jejich jedinou kvalifikací byla totiž včasná úhrada stranických příspěvků (kromě „držet hubu a krok“ s davem jim podobných …). Při představě podobné životní perspektivy se mi pokaždé zvedal žaludek. A to nemohl vyvážit sebedelší počet titulů, korunovaných vzájemným tykáním a „soudruženkováním“! Ach jo! Taková bída promarněných životů… Uvědomil jsem si, že stát se pedagogem (po vzoru svých předků) s aprobací související s chovem koní by bylo ztrátou času a energie, a to i v rámci vysokoškolských kulis. Elévové to nepochopí kvůli horké krvi a svému ohnivému mládí a nedočkavosti, jež jejich mysl mate; onen žár, který způsobuje všechny poruchy, musí nejprve zmizet; musí se stát mírnými, klidnými a pokornými v srdci a podrobenými v povaze. Jedině pak budou schopni dosáhnout vnímavosti, která otevře doširoka bránu k poznání vnitřního života těchto majestátných zvířat. Z toho poznáváme, že kromě teoretických pouček je potřeba i určitého věku. Tím věkem je – vím z vlastní zkušenosti – minimálně třicet šest let, kdy dospíváme také mentálně, kdy vrcholí trpělivost a intuice, podmiňující tvorbu, schopnost samostatné práce. Ty se stávají pevným základem, který poskytuje oporu k celoživotní tvorbě, v konečném výsledku ke kýženému efektu ve svěřených chovech, nebo ve výzkumech, obecně ve způsobu přemýšlení o souvisejících problémech a otázkách. A to vše prodchnuté vášní pro toto řemeslo! Občas povolím uzdu k různým úvahám. Většinou to souvisí s pestrou směsicí lidí, lemujících mou životní dráhu. To znamená stejně postižených bacilem „Equus“. Poznal jsem jich za svého života požehnaně. Stačil letmý pohled, abych odhalil jejich společný rys. Tak především fakt, že chovatelé koní jsou obecně osobitého ražení, myšlení a chování, v ostrém protikladu se sortou lidí, zaměstnaných chovem jiných hospodářských zvířat, a to v mnoha ohledech. Zlé jazyky tvrdí, že vzhlížejí na svět svrchu, z výšky sedla svých koní? Jsem přesvědčen, že není tomu tak! Charakterizuje je spíš odvaha, tj. nebojácnost v práci s těmito zvířaty, konkrétně nutnost bezprostředního tělesného kontaktu, s potenciálem menší či větší míry rizika. Dále vědomí odpovědnosti za svěřené hodnoty, tvořící špičku, vrchol finančního hodnocení v řadě dalších hospodářských zvířat. Také důslednost ve vedení plemenářské dokumentace (připomínám, že narozené hříbě anglického plnokrevníka se eviduje v šesti různých dokumentech současně). Pedantnost trvalého pořádku vně stájí a úprava jejich okolí je souměřitelná s parkovou úpravou. Sám jsem prosazoval přesvědčení, podle kterého „kůň je vlastně banka na čtyřech nohách“. Ošetřovatelé koní jsou zpravidla přiměřeně tj. starosvětsky upraveni a ustrojeni. Ovládají jazyky Střední Evropy (v této části kontinentu) na úrovni, jakou vyžaduje kontakt, vzájemný pracovní styk. Ovládání koní ze sedla právě tak, jako z kozlíku (kočáru nebo vozu) je jejich přirozeností. „Koňařství“ je u nich většinou rodovou záležitostí: dědí se z děda a otce na syna. Tyto a řada dalších, zde neuvedených, vnějších znaků, dovoluje vyslovit následující postulát: „Koňaři jsou jiná sorta lidí, jsou jiní!“ S přirozeností sobě vlastní disponuje chovatel koní solidním přehledem o stavu chovu frekventovaných plemen a jejich dominantním uplatněním; a také o základních plemenářských postupech a stěžejných dílech renomovaných autorů – hippologů, které zdobí stěny jejich domů. Reflexe doby, kdy chov koní patřil k erbovní činnosti šlechty a měl svou exklusivitu a garanci té nejvyšší kvality je patrná i v současnosti v krajích, na západ od našich hranic: tu atmosféru podpořenou zmíněným koloritem jsem prožíval v útulných klubovnách Jockey clubu napříč Západním Německem, od Mnichova po Hamburg onoho chladného jara roku 1990 a v dalším období, a pak také v privátech tuzemské šlechty, kam jsem byl hojně zván. Současné laudácio na mou osobu je podle všeho posledním v mém životě. Ze současné společnosti chovatelů koní si už zřejmě nikdo nevzpomene, že mé první se uveřejnilo rozhodnutím tehdejšího čs. kolektivu redakční rady časopisu Jezdectví ve věku mých 35 let. To se nestalo předtím, ani později nikomu! Objektivně a po zásluze reflektovalo onu nesmírnou, efektivní a úspěšnou plemenářskou práci, vykonanou pro hřebčín Muráň, mj. záchranou koní plemena hucul jejich úspěšným exportem do ČR, resp. dokončením vyšlechtění nového plemena – slovenského horského koně. V nastoupené kariéře jsem však nepolevil ani v dalších letech. V hřebčíně Šamorín jsem téměř deset let řídil chov anglického plnokrevníka. Kromě permanentního zvyšování hodnoty fertility a natality a snížení výskytu mortality na minimum jsem odchoval čtyřnásobného vítěze Velké pardubické steeple-chase - Koně století ŽELEZNÍKa (připomínám, že od památních triumfů Železníka uplynula již dlouhá doba, velký počet „kulatin“ ročníků VP, jubileí ulíhnutí tohoto skromného koně a jeho chovatele. Přesto sportovní redakce ČT při podobných příležitostech NIKDY neuvedla, že Železník byl odchován v Hřebčíně Šamorín Ing.Duruttyou… Zřejmě se redakce domnívá, že takový přírodní úkaz musel spadnout z nebe. Je to v příkrém rozporu se světem koní kolem nás, kde se ví, že ne majitel vítěze je nejdůležitější osobou, ba ani tréner, ale na prvním místě osoba chovatele. Teda v krajinách, kde svět koní řídí a komentují vzdělaní lidé…) a zásadním způsobem jsem se podílel na vzniku budoucí nositelky klasické Trojkoruny (Triple Crown), klisně ARVA. V době bouřlivých společenských změn v letech 1989/1990 jsem se stal vedoucím šlechtitelského chovu noriků a obchodní stáje sportovních koní v hřebčíne Hrabušice – Betlanovce. Můj věhlas mi v roce 1990 otevřel brány i do nejprestižnějšího chovu anglických plnokrevníků Evropy – hřebčína Erlengrund – Erlenhof v Západním Německu, mj. s odchovem klisny SAN SAN, vítězkou Prix de l´Arc de Triomphe v Paříži, který řídil věhlasný Dr. Jens, Freiherr von Lepel. V době rozpadu státu, v letech 1992/1993 pak správcem Dostihového závodiště Praha-Velká Chuchle. V letech 2011/2012 jsem se stal – na požádání Ministerstva zemědělství ČR poradcem Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Dvě desetiletí jsem byl také soudním znalcem pro oblast oceňování koní, resp. hippomobilních prostředků. Bilance mé publikační činnosti eviduje přes 1.200 prací, studií, posudků, analýz, kritik a projektů, mj. osm monografií, vydaných tiskem a jednu v překladu, připravovanou do tisku:
Stal jsem se také autorem 39. samostatných vědeckých prací, učební pomůcky: Základy chovu koní /1978/, čtyř knižních statí, 25 prací publikovaných ve Zbornících z vědeckých konferencí a 346 odborných článků uveřejněných v domácích a zahraničních periodikách. Za přínos chovu koní a publikační činnost jsem byl v roce 2005 uveden do „Síně slávy chovu koní České republiky“. Na jeden život to vše určitě stačilo! Svým následníkům a četným kritikům vzkazuji: „Ezt csináljátok utánam, faszikák!“ Oslovení se poznají sami. PS. Díky nevyžádané pohostinnosti a pozornosti komunistického režimu vůči mé osobě jsem stihl poznat také její skutečnou tvář v průběhu 80. let, a to v provozu vlakové pošty, v kolektivu stejně smýšlejících občanů, kolorovanou několikaletým úředním zákazem publikování, vulgo cenzurou. Praha, 2024 
|
|
