pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
KDYŽ OPONENTURA JE DÍLEM LAIKAV reakci na námi publikovanou studii pod názvem: „Ověření pravosti ruských plnokrevníků“ došlo k deformaci uveřejněných výsledků, zaměňování podpůrných, ev. ilustrativních informací za údaje, tvrzení a fakta zásadního významu, vytrhávání jednotlivostí z kontextu, posouvání výsledků objektivních vědeckých analýz do neprůkazného slovíčkaření bez uvedení jediného, obhájitelného (proti) argumentu vůči našim matematicko-statistickým analýzám nebo uvádění vyjádření, která nebyla námi nikde vyslovena (!). Tato skutečnost nás proto nutí reagovat stejně obšírně na tyto nevěcné připomínky uveřejněné v GALOPP REPORTER č. 1/2013 následujícím textem. Nebylo záměrem ctihodných stewardů britského Jockey clubu a ani mé osoby zahájit polemiku o délce doby trvání březosti koní a plnokrevníků zvlášť, byť jsme k tomu v dostatečné míře predestinováni odchovem cca 400 hříbat z hlediska praktických zkušeností, resp. citací 76 studií cca jednoho sta autorů v naší monografii (Velká etologie koní), tudíž také vlastního teoretického rozhledu. Nahlášení ominosního data ulíhnutí hříběte v některém z hřebčínů SSSR / Ruska uvedla britská plemenná kniha jako kuriózum, jako příklad naprosté neznalosti až naivity v souvislosti s podstatou věkové kategorizace anglických plnokrevníků kdekoliv na světě neznalým referentem všesvazové organizace pro chov koní … Citovaný příklad odkládám ad acta do složky „Tři dny k beznaději rovnoprávného uplatnění na dostihovém oválu“, aneb – když hloupost je bezbřehá! Udivuje mne schopnost oponenta, se sobě vlastní suverenitou neznalce proklamovat své apriorní odmítavý postoj vůči naši studii, aniž by měl o kulturně-politicko-hospodářském pozadí a metodách popisovaných procesů a důvodů vytváření „dostihového koně ruského typu“ elementární vědomosti. Také dikce textu oponenta prozrazuje, že o námi řešené problematice nemá ani potuchy. Doporučuji prostudovat a následně převést do zootechnického kontextu závěry, příkazy a usnesení, které v souvislosti s vyšlechtěním ruského „plnokrevníka“ zformuloval P.N. Kulešov, A.N. Vladykin, M.B. Ignatěva, Z.G. Turkin, G.P. Balabanov, S.V. Afanasěv a především I.F. Bobilev, K.A. Jurassov, E. Pern, S.M. Buďonnyj, G. Rogalev, G.G. Chitenkova, E. Gottlieb, A. Balaškin, a další a to na základě usnesení zformulované hlavním koordinátorem tohoto šlechtění/křížení v osobě Prof. V.O. Vitta a jeho asistenta J.N. Barminceva. Některé z nich v dalším textu odcitujeme v doslovném znění. Historie chovu A 1/1 na území Ruska je dostatečně popsána v dostupné odborné literatuře z dob předrevolučního Ruska právě tak, jako z dob existence SSSR. Pochopení problematiky identity ruských plnokrevníků spočívá v poznání geneze tohoto plemene ve zmíněné oblasti. První plnokrevný chov vznikl v r. 1780 v hřebčíně hraběte A.G. Orlova-Čermenského. V době, která tomu předcházela se plnokrevníci dováželi jednotlivě za účelem zušlechtění místních plemen, ev. s cílem vytváření užitkových kříženců. Chov anglických plnokrevníků dal podnět ke vzniku hřebčínů Muravlěva, Mosolových a Rastopčina. V r. 1790 se konal první dostihový den v Moskvě, organizátorem kterého byl Orlov-Čermenskij. Impulzem zásadního významu k rozvoji chovu plnokrevníků v Rusku se stalo v roce 1825 založení lebedňanského a v r. 1834 moskevského dostihového spolku (obdoba Jockey clubu). V té době primárním motivem chovu plnokrevníků byla sportovní stránka tohoto podnikání a také snaha o napodobení, a to do všech podrobností, britského životního stylu. Sovětská ideologie od 20. let minulého století výrazně ovlivňovala také metody šlechtitelské práce a tudíž také oblast chovu koní. V chovu anglických plnokrevníků zdůvodňovala zdánlivě jemnější konstituci tohoto plemena vlivu příbuzenské plemenitby, která nepochybně ve zmíněné populaci probíhá do současnosti, nepřetržitě, minimálně 300 let. Dlužno poznamenat, že ona odsuzovaná příbuzenská plemenitba na britské půdě byla zahájena v rámci 40 rodin klisen. Výstižnějším pojmenováním této činnosti by byla „volná, vzdálená příbuzenská plemenitba.“ Proti této chovatelské praxi stál Mičurin a Lysenko (o kterých ještě bude řeč), prosazujících křížení k vytváření odolnějších plemen, druhů, rázů apod. a současné odmítání mendelismu. Za úspěch se vnímala i ojedinělost úspěchu (známý příklad jabloně přinášející plody v podmínkách polární oblasti …). Po revoluci a po všeruské zootechnické konferenci konané v r.1926 v Moskvě byl chov koní reorganizován výrazně ideologicky. Rozhodujícím se stalo učení Ivana Vladimiroviče Mičurina (1855 – 1935) a jeho žáka Ivana Denisoviče Lysenka (1898 – 1976). Oblastí, kterou nejcitlivěji zasáhla jejich škola se stal m.j. chov anglických plnokrevníků. Podle jejich názorů genetický pokrok lze efektivněji a rychleji dosáhnout, cit. „účinnějším vzájemným křížením různých plemen, než dřívějším kumulováním vlastností určitým stupněm příbuzenské plemenitby“, zcela v intencích dialekticko-materialistického učení o šlechtění. Podle názoru západních hipologů, období od 20. do 80. let minulého století SSSR / Ruska charakterizovalo, cit. „přetváření původních nebo vytváření nových plemen“, přičemž metody aplikované při tomto způsobu šlechtění ruskou stranou nejsou dodnes zcela ozřejmené z důvodu, cit. „zdůrazňováním nepodstatných údajů na straně jedné a záměrným uváděným falešných skutečností, zatajováním, ev. zamlčováním skutečné podstaty rozhodujících detailů této činnosti na straně druhé.“ V časopise Krasnaja Zvězda z r. 1931 se mj. uvádí, cit. „kulturním plemenem, které je potřebné rozmnožovati ve shodě s typem jezdeckým je mj. orlovský klusák a anglický plnokrevník se svými potomky, vzniklými křížením s ruskými jezdeckými druhy plemen – anglodonským, dále arabem a angloarabem.“ V citovaném textu se veřejně poprvé popisuje metodika provádění hybridizace existujících krajových plemen Ruska oné doby na straně jedné a recipročního využití jejich konstitučních charakteristik v populaci importovaných plnokrevníků na straně druhé! Ze sovětských chovatelských tezí oné doby považujeme za hodné citace také následující úvahu: „Chov anglických plnokrevníků se nemá realizovat úzkoprsým způsobem, nýbrž nacházením cest k výstavbě samostatného a nezávislého plnokrevného chovu na pevném fundamentu, protože kvalita anglických plnokrevníků v kapitalistických státech ztrácí na své hodnotě! Vhodnost ranosti anglických plnokrevníků je pochybná. Rusko upřednostňuje dlouhé distance a dostihovou kariéru realizovanou ve vyšším věku. NE letounům, ANO vytrvalcům. Do chovu jen hřebce schopné absolvovat dostihy na 3000 až 4000 m !“ V devíti sovětských hřebčínech bylo v r. 1959 připuštěno plnokrevnými hřebci 156 klisen buďonnovského, trakhenského, achaltekinského, novokirgizského, anglokabardinského, resp. donského plemena. V r. 1960 bylo připuštěno plnokrevnými hřebci 350 klisen, mj. 130 buďonnovského, 30 donského, 60 kabardinského a anglokabardinského plemena. Ve dnech 27. – 28. června 1960 se v SSSR konala další celostátní konference pracovníků v chovu koní. Cit. „Konference schválila realizaci rozsáhlého vědecko-výzkumného pokusu s cílem zavedení meziplemenného křížení v chovech cvalových a klusáckých koní, a to za účelem produkce vysoce kvalitních dostihových koní a bez uvedeného spojení korigování jednotlivých plemen meziplemenným křížením. Metodou získávání vysokokvalitních dostihových koní je meziplemenné křížení (In: Chov koní a výkonnostné skúšky, 1960, č. 11., s. 11, převzaté z časopisu: Koněvodstvo i konnyj sport). Podle mustru, který je uveden v bezpočtu dostupné literatury, v SSSR/Rusku se zavrhl zdlouhavý proces šlechtění vně populace A 1/1 jak je tento princip uplatňován bez výjimky ve všech státech disponujících plnokrevným chovem, navíc, cit. „málo odolných vůči extrémnímu, avšak obvyklému podnebí středoasijských stepí.“ Jak již bylo námi dříve uvedeno, naše oprávněné pochybnosti o skutečné plemenné identitě ruských plnokrevníků stavíme také na geografických polohách hřebčínů, ze kterých pocházel chovný materiál importovaný do Československa. Trváme i nadále na našem názoru, že je nemožné (!) řádně odchovat anglického plnokrevníka v oblastech, kde se roční teploty pohybují od minus 40 °C do plus 40 °C. Kde se pastevní období (rozuměj možnost koní ve volnosti, na pastvě získat kvalitní zelené krmivo spásáním travního porostu) omezuje na krátké období jednoho měsíce po skončení zimy, resp. na část deštivého období podzimu doprovázeného masivním náletem obtížného blanokřídlého hmyzu. V zimním období, které v těchto oblastech trvá od října do května, tj. 8 měsíců a v létě, kdy vlivem vysokých teplot bez srážek také zcela zmizí na dva měsíce zelená vegetace nelze efektivně realizovat odchov anglických plnokrevníků! Ideálním v této souvislosti není ani středoevropský region se svým kontinentálním klimatem, porovnáme-li jej s podmínkami, které jsou nejblíž ideálu, konkrétně Normandii, ev. jižní části britských ostrovů. Zde umožňuje relativní vlhkost nad 80% a stabilní celoroční teplota kolem 15 °C realizovat odchov na pastvě v průběhu celého roku. Rozdíly mezi tessiovskými podmínkami chovu plnokrevníků na břehu Lago Maggiore nebo v okolí Deauville – Trouville a podmínkami, které charakterizuje např. hřebčín Issyk-Kulský může nevnímat pouze subjekt, který svou reakci na náš odborný článek pojal jako vhodný prostor k sebeprezentaci, provokaci, nebo k nepodloženému, apriornímu odmítání prokazatelných faktů a skutečností. V horším případě se pak jedná o výtvor člověka, který nemá o řešené problematice elementární povědomí. Pro reální poznání geografického místa a podmínek odchovu ruských (sovětských) koní importovaných do Československa uvádíme, že po rozpadu SSSR se tyto hřebčíny v současnosti nacházejí na území Ruska, Ukrajiny, Gruzie, Moldavska, Kazachstánu, Kirgizstánu a Azerbajdžánu. Na podzim roku 1966 jsem téměř šest týdnů pobýval v SSSR, kdy jsem mj. za protihodnotu 52 Rublů během dvou týdnů projel transsibiřskou magistrálou až do oblasti Dálného východu, včetně míst odchovů koní importovaných do naší vlasti (…) a nestihl řádný termín zahájení vysokoškolského studia v Nitře o deset dnů. O prostředí využívaném k chovu A1/1 v ZSSR mám tudíž reálné, nezkreslené informace. Podle oxfordského slovníku vědeckých prací libovolný výzkum má vědecký charakter, pokud splňuje následující kritéria:
Svou věcnou část reakce na naši studii k ověření pravosti ruských plnokrevníků se dovoluji uvést citátem z Bible, jež zní: Po ovoci poznáte je. Vnímání naší studie, jako výraz hereze autora by bylo vulgarizací nastoleného problému. Ten však není apriorní, ani účelový, jak se vzápětí ukáže. Naší snahou bylo od počátku shromáždění maximálně možné četnosti náhodného výběru příslušných kategorií anglických plnokrevníků, umožňující vyslovit relevantní a co možná nejobjektivnější závěry. Po nezbytném uspořádání tohoto základního souboru bylo provedením statistických analýz pověřeno paralelně a nezávisle na sobě čtvero (!) výpočetních středisek univerzit, a to dvou v Čechách (Karlova univerzita a VŠE v Praze), jedné na Slovensku (Univerzita P.J. Šafárika a v Košicích) a jedné v Belgii (Univerzita v Gentu). Naší netajenou snahou bylo eliminovat málo pravděpodobnou, přesto teoreticky možnou chybovost těchto matematicko-statistických analýz s ohledem na zřejmou závažnost a praktické dopady těchto poznatků na vlastníky, tj. chovatele ev. majitele těchto koní (pozn. aniž bylo požadováno doplnění statistických výsledků komentovaným slovem, unisono byla připojena poznámka, podle které, cit. “výsledky provedených testů potvrzují jednoznačně existenci dvou rozdílných plemen koní na zvolené hladině významnosti.“). Po nezbytné formální úpravě byla předmětná studie přeložena do anglického jazyka a odeslána nejmenovanému zahraničnímu vědeckému časopisu. Naše studie již prošla interní oponenturou a bude publikována. Práce na této studii trvala, s přestávkami od 80. let, tj. přes 30 let. Proč tak dlouho? Především s ohledem na ožehavost řešeného problému v době komunistické totality, konkrétně nedostupnosti původních literárních pramenů/referátů sovětských autorů pověřených vytvořením “ ruského plnokrevníka“. Koncipování textu předcházela excerpce ruských pramenů v originální jazykové mutaci eliminující na minimum eventualitu nekorektního výkladu zásadních odborných termínů, ev. pojmů a to překladem. Stejná zásada byla uplatněna také v případě excerpcí odborných textů publikovaných v německých, slovenských a maďarských literárních pramenech v celkovém volumenu 29 tisíc stran, včetně prací publikovaných v češtině. Garantovanou objektivitu základních reprodukčních a dalších zootechn. charakteristik koní poskytla Plemenná kniha čs. plnokrevníků z inkriminovaného období let 1960 – 1990 (sv. VII až XIII). Materiál k vyhodnocení základních barev anglických plnokrevníků byl čerpán z oficiálních dražebních katalogů, kterých jsem byl většinou osobně účasten, a to ve Francii, Německu, Velké Británii, Irsku, Polsku, Itálii a v Maďarsku. Prostor pro věcné, odborné a přínosné diskuse je relevantní pouze v rovině hodnocení základních matematicko-statistických údajů, resp. v hodnocení průkaznosti rozdílů. V konkrétním případě reprodukčních charakteristik zkoumaných populací koní: porovnáním československé s ruskou, československé s československou s podílem ruského genového vnosu a zmíněné skupiny chovných klisen s charakteristikami, které jsou vlastní původním ruským importům (v tabulkách označených: CS, CS x RUS a RUS). Náš výzkum se soustředil na následující charakteristiky chovných klisen, diferencovaných podle výše uvedené metodiky, a to: fertility a natality obecně, resp. na frekvenci výskytu dvojčat a to také v souvislosti s pořadím porodu, s následným chovným využitím, k výkonnosti, k barvě klisen, ke krajině původu, ve vztahu k výkonnosti, ev. k věku klisen a výskytu dvojčat. Samostatně se hodnotil také průměrný věk dožití, resp. podíl základních barev koní ve zkoumaných skupinách chovných klisen. Mou bytostní vlastností je nad problémy přemýšlet. Dlouze a důkladně. Rozvažovat jednotlivá pro a kontra, než něco uzavřu nebo vynesu konečný závěr. Ze své novinářské profese jsem si osvojil publikovat pouze materiál, jehož každé jedno slovo (!) mohu potvrdit z několika nezávislých zdrojů. A ze své 22-leté praxe soudného znalce formulovat závěry, které jsou jednoznačné, zřetelné, jasné a nenapadnutelné protistranou. Také náš vědecký přístup k řešené problematice byl analogický, jak v případě zpracování 36. předcházejících vědeckých prací publikovaných v uplynulých 40 letech. Proto – pokud má kdokoli potřebu oponovat, nesouhlasit, ev. zpochybňovat naše tvrzení, nechť tak činí předložením argumentů a faktů stejné/srovnatelné specifické váhy. A pokud s takovými nedisponuje, nechť se nepouští do jalových, nepřínosných diskusí či invektiv! Na margo své reakce na nepodloženou kritiku naší odborné studie také poznamenávám: Náš článek pouze potvrdil jednoznačná prohlášení severoamerického a britského Jockey clubu o vágním původu koní pocházejících ze SSSR/Ruska, startujících mj. také na Západě. A také názorů, vyslovených částí čs. odborníků – hipologů na tuto skutečnost. Naše studie pouze osvětlila podstatu problému „pravosti“ ruských plnokrevníků, zprostředkovanou vědeckou analýzou, a to v širším rozsahu pohledu na řešenou otázku. Náš prvotní předpoklad o nepůvodnosti A 1/1 ruského chovu následně potvrzený/kvantifikovaný publikovanou odbornou studií legitimizuje mj. situace na trhu a uplatnění /angažování těchto koní ve světě turfu v uplynulých třiceti letech, konkrétně od 90.let do současnosti. Produkt vzniklý ruským/sovětským patentem šlechtění prakticky zmizel ze světa. Nutno poznamenat, že koně současných majitelů s kořeny v bývalém SSSR tvoří vesměs importy z krajin s nejvyspělejším chovem tohoto plemena: Velké Británie, Irska, Francie, Německa, USA, Japonska nebo Austrálie… Vyvstává proto logická otázka: kam se poděla ona, tolik vychvalovaná a také naším oponentem protežovaná ruská napodobenina anglického plnokrevníka, když byla její kvalita nezpochybnitelná? Odmítám být poučován subjektem, který žádný relevantní chov anglických plnokrevníků a podmínky jeho provozu neviděl, žádnou původní vědeckou práci řešící libovolný parciální problém chovu anglických plnokrevníků nepublikoval a žádný chov anglických plnokrevníků s minimálně čtyřicítkou chovných klisen osobně neřídil po dobu alespoň deseti let…A proto sdílím v tomto ohledu názor pana Hynka Kmoníčka, šéfa zahraničního odboru Pražského hradu, který jednou řekl „Kritiku beru jako příležitost k tomu, abych si ověřoval novými argumenty svého kritika, trvá-li můj odlišný.“ A v tomto případě, i po zmiňované kritice – trvá !
M. Duruttya |
|
