pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
Doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc.(vzpomínka) 20. května roku 2011 si profesní kolegové, bývalí zaměstnanci Výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech, Vysoké školy zemědělské v Praze, rodina a přátelé připomenou desáté výročí odchodu nesporně nejvýznamnějšího hipologa druhé poloviny 20. století, a to jak domácí tak světové vědecké scény. Je pozoruhodné, jak uplýváním času stále zřetelněji vnímáme nadčasovost a kompaktnost díla pana docenta. A schopnost předvídat vývoj, t.j. potřeby, směřování a úkoly hipologie v delším časovém horizontu. Praktické řešení odborným problémů souvisejících s chovem, ev. výcvikem a následnou testací a využitím široké škály plemen koní, které nám docent Dušek ve svých vědeckých pracech a monografiích předložil promlouvají jazykem osobnosti výsostně trpělivé, laskavé, velkorysé, chápavé a také vtipné. Pokaždé s nezbytnou mírou nadhledu a odstupu. Cenným zdrojem poučení/vědomostí jsou současníkům vědecké práce publikované v šesti desítkách Bulletinů VSChK Slatiňany nepravidelně vydávaných od 60. do 90. let, resp. desítka Studijních informací. Pozornosti pana docenta neunikla jediná oblast chovu nebo výcviku koní. Všechny bez rozdílu vnímal, jako pevně provázané stavební elementy svébytné vědy, zv. hipologie. Pečlivě vedená evidence publikační práce docenta Duška v případě samostatných vědeckých prací vykazuje 288 titulů. V Bulletinech VSChK Slatiňany se v tomto období objevila celá řada nejvýznamnějších, domácích a zahraničních autorů. Slovensko zastupoval pouze prof. Hučko, Ing. Hitrík, Dr. Gábriš a Ing. Duruttya. Odchodem pana docenta do důchodu v 90. letech nejprve zaniklo ve VSChK Slatiňany oddělení fondů domácích a zahraničních separátů vědeckých prací Ing. Vychodilové. V období ředitele Volence skončila edice Bulletinů, resp. vydávání populárních Studijních informací (pozn. na jejich tématiku a styl úspěšně navázala webová stránka www.duruttya.com). VSChK ve Slatiňanech přestala být platformou konání vědeckých diskuzí a posléze také onou základnou vědeckého výzkumnictví ! Poprvé jsem se setkal se jménem Dušek na prahu své chovatelské kariéry vedoucího chovu v hřebčíně Muráň. Zprostředkovatelem se stala kniha „Das Zugpferde und seine Leistungen“ (Tažný kůň a jeho výkony) z pera Paula Buhleho (vyd. Schickhardt & Ebner, Stuttgart, 1922, 136 s.). Byla totiž opatřena razítkem „Jaromír Dušek“ a podpisem „Ing. Dušek“. Podle markantů rukopisu jsem usoudil, že si tuto skvělou knihu tímto způsobem označil ještě otec pana docenta, Dr. Ing. Josef Dušek. Jednou z největších zásluh doc. Dušeka je trvalá hodnota jeho rozsáhlé vědecké práce. Ta bude i v budoucnu nedocenitelným zdrojem informací. Z mého pohledu chovatele koní zvláště oceňuji úspěšné rozšíření krevní základny starokladrubského vraníka, a to volbou hřebce východofrízského plemene. Pan docent tím navázal na neméně úspěšnou záchranu/regeneraci starokladrubského vraníka, realizovanou po druhé světové válce Prof. PhDr. et MUDr. Františkem Bílkem. Pro mne osobně byla tato „záchrana v hodině dvanácté“ předobrazem a posilujícím faktorem v okamžiku vlastní chovatelské práce v hřebčíně Muráň, počátkem 70. let. Zde bylo v r. 1972 direktivně, od stolu, neodborně rozhodnuto o ukončení plemenářské práce s huculským plemenem. Přes nařízení vyřadit a rozprodat za jakoukoliv cenu do posledního kusu koně zmíněného plemena, se doslova se zbytku několika málo exemplářů přestárlých klisen, resp. jediného hřebce během následných sedmi let omladilo základní stádo a licentovala čtveřice mladých plemenných hřebců kmene Oušor (TUREK, ÚVER a ESO) a jeden kmene Gurgul (ARTHUR). Podmínkou úspěšné regenerace huculského stáda na Muráni se stala odborná znalost chovatele právě tak, jako jeho osobní statečnost a nesmlouvavost. Zmíněný experiment rovněž ukázal, jak významná úloha v plemenářské práci připadá lidskému činiteli. Jeho zájmu o toto poslání, chovatelské erudici a úrovni odborného vzdělání. Jak se v této souvislosti v r. 1972 vyjádřil doc. Dušek (Bulletin VSChK č. 16, s. 5-12): „O účinnosti a výsledcích jakýchkoli plemenářských opatření rozhoduje především tvůrčí činnost člověka, která se nedá nahradit nějakým universálním schématem. Je nutno podtrhnout, že v chovu HZ a koní zvlášť je i nadále důležitá cílevědomost a soustavnost chovatelské činnosti člověka. I nadále zůstává důležitá znalost vlastností zvířat, která je odvislá od konkrétních, individuálních vědomostí a praktických zkušeností zootechnika.“ Pan docent Dušek také soustavně připomínal, že chovatel koní by měl mít neustále na paměti, že každý neuvážený zásah a opatření v plemenářské a šlechtitelské práci je nutné předem pečlivě zvažovat, protože chybné závěry by mohly způsobit v chovu nenahraditelné škody. Aby k takovým fatálním chybám nedocházelo, je nutné koně hlouběji studovat: jeho fyziologii, fylogenezi, dědičnost a faktory prostředí! O těchto citovaných zásadách zřejmě pramálo věděl management hřebčína Muráň – Dobšiná z 80. let minulého století v souvislosti s populací Slovenského horského koně. Nedocenil fyziologické a genetické vlastnosti tohoto plemene, vyvěrající z jeho skromnosti, odolnosti a dlouhověkosti právě tak, jako vysoké plodnosti a obecně železného zdraví. S takovým genofondem bylo nutné lépe hospodařit, vážit si každé jednotlivé zvíře základního stáda poskytující optimální užitkovost. A také skromné a méně náročné, než cizí, importovaná plemena, muráňským podmínkám nepřizpůsobená. Když přizvaný doc. Dušek viděl tu naprostou neodbornost politických nominantů v čele hřebčína nemohl jinak, než navrhnout čistokrevný chov norika. Jak se záhy ukázalo ( - a přítomnost nám dává, žel, za pravdu), že i tento zdánlivě jednoduchší úkol se ukázal nad síly a schopnosti likvidátorů slovenského horského koně... Praktickým vedoucím a současně konzultantem a nakonec i oponentem mé disertační práce se pak zcela přirozeně stal pan docent. Odtud pramení její vysoká kvalita, komplexnost a metodika zpracování. Byť v záhlaví má uvedené jméno nitranského profesora – vyprofilovaného odborníka na odchov telat, kterému byla disciplína chovu koní přidělena nádavkem. Od něj jsem za celou dobu svého studia přirozeně nemohl dostat jedinou relevantní použitelnou informaci. Byl to zkrátka takový chucpe slovenského chovu koní! Neblednoucím zážitkem pro mne zůstávají také přednášky pana docenta. Byl totiž skvělým rétorem, obdařeným nedostižným charismatem, se schopností doslova přikovat své věděníchtivé posluchače k lavicím přednáškových sálů. Po jedné takové padl z auditoria nitranské vysoké školy dotaz na jeho názor ohledně šlechtění malých športových koní. Jeho odpověď byla jednoznačná: „V současné době je to z finančního a časového hlediska luxus. A zbytečnost, když existuje plemeno stejných tělesných parametrů – welsh cob! “ Docent Dušek byl člověk všestranně vysoce vzdělaný. K nejoblíbenějším oblastem kumštu patřilo výtvarné umění. Netajenou zálibou mu bylo prohlížení jezdeckých portrétů koní. Velkého uznání se od něj dostávalo dílům Velásquese, obou Hamiltonů, Géricaulda nebo malíře Palomína de Castrolasca z madridského královského dvora. Mám podezření, že zejména z děl španělských malířů čerpal inspiraci při volbě plemeníka pro rozšíření krevní základny starokladrubského vraníka. Upozorňoval mne při tom na relativnost zobrazování koní v minulosti: „Náš pohled musí brát v potaz obecnou snahu umělců idealizovat exteriér v podobě menší hlavy, delší, labutí šíje, delšího a zavalitějšího trupu, suchých končetin, malých kopyt, většího oka, bohatší hřívy, než jakou měl v reálu portrétovaný jedinec...“. Nezapomenutelnými pro mne zůstanou improvizované, přesto zasvěcené přednášky (rozvážeje své zaměstnance cestou ze Slatiňan do Prahy) na ztichlé půlnoční ulici pražských Královských Vinohrad, před dobrým olejem zavěšeném v osvětleném výkladu starožitností, které jsem poslouchal se zatajeným dechem dlouhé desítky minut... Ve slatiňanském hipologickém muzeu byla jeho nejoblíbenějším kopie originálu od Hamiltona ze zámku Hluboká nad Vltavou, kterou dostal od svých spolupracovníků při příležitosti svých osmdesátin prof. Bílek. Obraz představuje poslední fázi lovecké scény, kde nad smečkou psů dominuje dvojice koní, a to palomino a hermelín. Z československých malířů koní pan docent nešetřil slovy uznání na adresu Mistra Emila Kotrby, když napsal: „Výrazným úsekem je jeho portrétní tvorba. Snad žádný chov v mezinárodním měřítku není tak znamenitě umělecky zachycen, jako naše plemena reprezentovaná svými předními plemeníky, které Kotrba portrétoval ve všech našich hřebčínech. Mistrovství E. Kotrby se u těchto portrétů plemeníků promítá i nesmírným citem pro jejich posazení do barevního koloritu terénu, krajiny, který dává obrazům širší dimenze a vytváří tak určitý děj symbolizující chov celého plemene.“ Pouze jednou jsem pana docenta zklamal. I když vlastně ne tak docela. Bylo to v době, kdy byl tlačen k tomu, aby na čele VSChK konečně stanul ředitel – komunista. Nabídku jsem dostal na konci svého muráňského působení. Dlouze jsem tehdy uvažoval, jak po pravdě a také slušně odpovědět. Nakonec jsem napsal: „Váš dopis mne potěšil. Protože však nejsem členem KSČ, Vaší nabídku jsem nucen s povděkem odmítnout. „Při nejbližším osobním setkání se docent Dušek k této věci vrátil slovy: „Víte, chtěl jsem, aby na čele tohoto pracoviště stál někdo slušný a vědecky výkonný. Také mne mohlo napadnout, že nejste straník. Ukazuje se, že mezi komunisty se takový nenajde!“ Druhou neopomenutelnou vášní pana docenta byla oblast hudby, především klasická. A úplně nejvíc ta operní. Je hodné zaznamenání, že naše obapolní vášeň pro tento druh divadelního umění nás jednou náhodně svedla na tatáž prkna pražského Národního divadla. V inscenaci Dalibor pan docent účinkoval v pěveckém zboru a já sám (nemaje tak kvalitní, sonorní hlas) alespoň coby člen komparsu zbrojnošů. Úspěch a ocenění monografie „Etológia koní“ z roku 1993 a posléze i „Velké etologie koní“ z roku 2005 nebyl náhodný. Byl totiž výsledkem nelehkého, avšak konzekventního naplnění představ pana docenta o koncepci, struktuře, skladbě, rozsahu a obsahu obou těchto děl tvořících vrchol zmíněné oblasti vědeckého výzkumu u nás a ve světě. Symbolickou odměnou za vynaloženou pozornost se stalo pro pana docenta zařazení jeho pregnantního názoru na další vývoj a cíle aplikované etologie v hipologii v podobě motta v záhlaví kapitoly o životních projevech anglických plnokrevníků. Na svého učitele s rozhodujícím vlivem na můj profesní i osobní růst budu proto vzpomínat vždy s hlubokou úctou a vděčností. M. Duruttya |
|
