pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.|
„Kvalita budoucnosti KDYŽ SELHÁVÁ KONTROLNÍ SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ(polemika) Před dvaceti lety jsem se stal obětí trestného činu: Byl jsem sprostě okraden. A přesto, že byl zloděj veřejně označen a zmíněný trestní čin byl i písemně zdokumentován a zaprotokolován, pachatel si podnes užívá svého nepoctivě nabytého majetku, těží z jeho vlastnictví. Po finanční i společenské stránce. Dalo by se říci, že s bohorovným klidem natřásá na veřejnosti cizí peří. A dokonce si bez uzardění osobuje právo určovat normu odbornosti a kvality práce svých kolegů, ev. studentů. Přesto, že při zmíněném trestném činu nebyla prolita ani kapka krve, je potřebné o tom psát, upozorňovat na jeho zrůdnost. Oběť trestného činu se stala snadnou kořistí, vydanou doslova napospas pachateli, bez sebemenší šance odolat podlému útoku, vedenému ze zálohy. Jeho podstatou totiž bylo zcizení duševního vlastnictví! Potom, co tento nedouk doslova vyplenil celou řadu diplomových prací svých předchůdců včetně mé vlastní disertační práce, ještě měl tu drzost oslovit mne v osobním, dlouhém telefonickém hovoru se žádostí, abych tento plagiát, tj. „vulgo-disertační práci“ oponoval a co nejpříznivěji hodnotíc doporučil k obhajobě …! Zmíněný moment považuji za vrchol cynismu, drzosti, neomalenosti, nestoudnosti, sprostoty, netaktnosti, neslušnosti, vulgarity, přízemnosti a dechberoucí opovážlivosti. Nebýt toho, že se jednalo o zcela marginální otázku hipologické problematiky, nestálo by to ani za zmínku! Přesto nám uvedený hanebný skutek poskytuje příhodnou kulisu k odstrašujícímu příkladu všem, které by napadlo stoupnout podobným způsobem na tenký led podvodu, s rizikem profesního, resp. společenského opovržení. Až do dne zpracování rešerše domácích tištěných médií jsem netušil, do jaké hloubky vnikl tento problém do našich každodenních životů. Dovolím si odcitovat alespoň titulky článků, věnujících se v posledním období nastíněné problematice: „Na školách podvádějí i docenti“, „Hitler prý »opisoval« z Ibsena“ , „Ukradený projekt studentce VŠUP“, „Vědecké podvody v lékařství“, „Zpěvačka Beyoncé prý ukradla písničku“, „Studentka podváděla, musí ze školy“, „Zatímco sportovci dopují, profesoři opisují“, „Sporné autorství“, „Bude se z vědy ztrácet poctivost?“, „Obrázky ruského batiskafu u severního pólu byly zkombinované se scénou z filmu Titanic“, „Kdo odhalí mezi studenty plagiátora, získá pět tisíc“, „Plagiáty a matematika“, „Tři motivy vedoucí k podvodům“, „Internet odhaluje plagiátory“, „Diplomová práce bývalého premiéra Grosse… byla z třetiny opsaná z výroční zprávy České národní banky“, etc. etc. Podle agenturní zprávy ČTK uveřejněné v MFDnes, ruský prezident Vladimír Putin údajně okopíroval značné části díla dvou amerických univerzitních profesorů ve své disertační práci z ekonomie, kterou vypracoval v r. 1997. Asi 16 stránek se téměř shoduje s texty Američanů. Tvrdí to americký denník Washington Times. Zaujala mne reportáž vedoucího Katedry informatiky Masarykovy univerzity v Brně, Jiřího Voříška, působícího několik let v USA. Podle něj, neuvedení zdroje citací postihuje americký vzdělávací systém velmi tvrdě. Eventualita „opomenutí“ původního autora citovaných literárních pramenů je trestána v případě seminární práce okamžitým vyloučením ze studia; prohřešek porušující tato autorská práva (copyright) znamená okamžité a bezpodmínečné vyloučení aspiranta i ze státnice, z obhajoby diplomové nebo disertační práce, z habilitace apod. O nehorázném a drzém podvodu informuje i v dalším vydání denník MFDnes. V článku s titulem „Hrdina klonování“ promrhal miliony se píše, cit. „Jihokorejský vědec Hwang U-sok, jež byl dlouho považován za úspěšného »průkopníka klonování« a u kterého se nakonec zjistilo, že výsledky svých prací falšoval, byl obžalován z podvodu a zpronevěry státních dotací do vědy. Podle prokuratury zpronevěřil na tři miliony dolarů určených na podporu vědy.“ Boj proti plagiátorům byl úspěšně zahájen i v Národní lékařské knihovně Spojených států. Díky těmto snahám byl např. odhalen polský chemik Andrej Jendryczka, který během 13 let publikoval 125 prací, z nichž 60 % měly být „původní práce“. Jednalo se však o plagiáty. Snahu o zvýšení věrohodnosti vědecké práce cestou usvědčení nečestných subjektů, pohybujících se ve sféře výzkumů, podporuje současná výkonnost počítačů, usnadňující odhalit např. ty vědecké články, které byly sepsány tak, že si tzv. autoři „vypůjčili“ od svých kolegů celé pasáže jejich děl. Někteří nepoctiví vědečtí pracovníci si tak mohli vytvořit rozsahem úctyhodné dílo, které částečně nebo zcela někde vykradli, konstatuje Ivo Budil. V pomyslné hedvábné rukavici ukrytou ocelovou pěst měla zřejmě Pavla Loucká při koncipování svého článku s příznačným titulem „Perníková chaloupka ve vědecké publikaci“ (Vesmír, 1., 2008, s. 61). Pro svou duchaplnost, výstižnost, vtipnost, originalitu a také jednoznačnost názorů by měla býti její úvaha odcitována v původní podobě. V naprosté shodě s naším míněním konstatuje, že „odcizení textu je loupež, jako každá jiná... Vykonavatelem tohoto činu je tudíž lupič , event. loupežník“. I zcizení textů jiných autorů má svou nepsanou stupnici závažnosti provinění. Nejmírněji by citovaná autorka postihovala ukořistění cizího textu inspirací. Poberta, který nedokáže sám zpracovat cizí nápad, vytváří zpravidla prachsprosté imitace, tj. napodobeniny. Plagiát vnímá Loucká jako „nepřiznané literární napodobení/odcizení cizího díla. Z dalších podob zcizení prací se uvádí podvrh, podvod a falzum. „Kompilát reprezentuje sice produkt, jehož podstatou je přiznané shromáždění výsledků cizích textů, avšak původním významem termínu compilatio bylo pojmenování činu podlé loupeže“, uzavírá svou přínosnou sentenci citovaná autorka. Říká se tomu scientific misconduct, česky „vědcovo špatné chování“. Jde o tvorbu produktů, předkládaných/prezentovaných coby původní studie autora, který je však úplně nebo zčásti opsal, úmyslně zfalšoval prezentované výsledky, případně vědomě zkreslil návrh výzkumného nebo šlechtitelského směru, konstatuje ve své polemice k danému problému John Digell, člen Kongresu USA. Daleko nejčastěji, než přímé podvádění, je opisování skutečností pod „novým nátěrem“, tvrdí citovaný zdroj. Jak píše Aleš Lederer ve své eseji »Muž bez vlastností, ideální hrdina« : „Každý podvod se vepíše do něčí duše, zároveň jako mor napadá soudržnost lidí, společenské klima a morálku… Ačkoli to vypadá, že je úspěšný na každém kroku, jsem přesvědčen, že dříve nebo později ho dostihnou jak jeho vlastní slova, tak činy. Absencí srozumitelné odborné morálky totiž deformuje nejen svá slova, ale i skutečnost.“ Touto úvahou předznamenávám chmurnou perspektivu dosud ničím a nikým nerušené životní pouti „mého zloděje“, navazujíc na zamyšlení, které formuloval s takovou jasnozřivostí A. Lederer. Podle Slovníku spisovného jazyka českého se pojmem plagiát / plagiování označuje předmět nebo čin, jehož podstatou je „opisování“ nebo „přisvojování si“ cizích textů sobě samému nebo „vydávání kopie za originál“, tj. původní dílo. Plagiátem se rozumí teda nepřípustné, nedovolené napodobování uměleckého nebo vědeckého díla bez uvedení vzoru/předlohy, nebo doslovné přejímání části, ev. celku cizího díla, bez uvedení původního autora. Příslušníci tradičně konzervativní britské společnosti označují/pojmenovávají tento nešvar poetickým a v duchu literárních tradic této ostrovní říše také výstižným pojmem „jízda na cizích koních“. Lidová tvořivost našich předků takový čin a jeho pachatele ocejchovala jednoznačněji a květnatěji – zloděj, lapka, poberta, nenechavec, bafuňák, podrazník, chmaták, čórka, dráp, dlouhoprsťák či chudelák, tunelák, levák, křivák, fixlík, boudař, podvraťák, šmejd, ev. loupežník – stačí si vybrat. Čím se dá vysvětlit zmíněné chování? Sociolog by odvětil, že osobnostní nezralostí, t.j. nedospělostí (nedopeřeností) právě tak, jako nebetyčnou drzostí, nadprůměrnou necudností, nekulturností, nepatřičnou suverenitou, amorálností, nestydatostí, bezcharakterností, nečestností, nedůvtipností, ignorantstvím, nedomyšleností, neetickostí, obhroublostí, nejapností, resp. obecnou i profesní nekorektností… Ve vyjmenování podobných přívlastků bychom mohli pokračovat donekonečna. Dosti na tom, že zloděje tohoto druhu charakterizuje společenská nezpůsobnost chování; jeho vědecký potenciál pak zpravidla jalovost, impotence, tj. bezvýraznost, ubohost, žalostnost až bídnost. Jedná se o subjekt, v jehož osobnostním profilu absentuje povědomí o etice a morálce, na druhé straně dominuje lehkomyslnost, neodpovědnost a neohrabanost v otázce elementární slušnosti, neomalenost, nepoctivost a nečestnost. Pachatel je zcela ovládán pocitem nepotismu, vydávaje padělek, faleš a podvrh za originál. A kterého nutkavě ovlivňuje/pohání nízká vášeň v podobě titulomanie, sobeckost, impertinence, sklon ke lhaní a také drzá opovážlivost, nestylovost, nesvědomitost, nešlechetnost, netaktnost, neuváženost a nevybíravost ve způsobech a prostředcích, nevycválanost, neostýchavost, neotesanost, nevychovanost, neostyšnost, … zkrátka nevkus! Po delším úvodu, který jsem však považoval za nezbytný, je načase odhalit identitu toho, kdo se ulakomil na mé vlastní duševní vlastnictví. Předesílám, že meritorní část naší polemiky je tvořena – po předcházející právní analýze – výhradně konsekventní interpretací nesporných faktů! Nahlédne-li čtenář do disertační práce absolventa Zemědělské univerzity v Nitře (po přejmenování Slovenskej poľnohospodárskej univerzity), je na její titulní straně – kromě jiného – pokaždé uvedeno čestné prohlášení autora, vlastnoručně parafované. Stvrzuje se tím, že dílo zpracoval autor sám, t.j. samostatně za použití citované literatury! Takové prohlášení podepsal i jakýsi Ing. M H, člověk bez minulosti (a zřejmě také bez budoucnosti!). Katedra speciální zootechniky mne počátkem roku 1994 pověřila vypracováním oponentského posudku na dílo, s názvem: „Biologické a výkonnostné vlastnosti F1, F11, F2 a F10 generácie mladých športových koní“. Po jejím zevrubném prostudování jsem zjistil, že 1/ disertační práce je v podstatě plagiátem, event. kompilátem, 2/ prezentované výsledky jsou vědeckým podvodem, z čehož plyne, že podpis autora ominosní práce je ve zmíněném kontextu perfidní! Vědomí, že zmíněný „spisek“ (příčí se mi označit jej v dalším, jako »disertační práce«, za kterou je snaha jej vydávat) poskytuje jeho autorovi již přes 20 let neomezenou možnost bezprostředně ovlivňovat odborný a etický profil desítek studentů mé bývalé alma mater na straně jedné a princip chovu koní Slovenské republiky na straně druhé, mne dodnes naplňuje směsí pocitů obav, hněvu a zděšení. Nepopírám, že odhalit plagiátora bývá v některých oborech vědeckého bádání nelehkým úkolem. Pokušení k pranýřovanému ohavnému činu je však lákavá v míře, jakou popisuje Kundera v záhlaví svého slavného románu – Nesnesitelná lehkost bytí: slabší povahy zkrátka tomuto stylu života podlehnou… Příčinou hlubokého osobnostního selhání Doc. Ing. M H, Ph.D. je zřejmě patologická ztráta soudnosti ruka v ruce s bezbřehou bezskrupulósností podtrženou kariérismem maniakálních rozměrů, se zjevnými prvky napoleonského komplexu. Otázkou zůstává, KDO z titulu své autority či funkce měl povinnost postavit hráz tomuto vývoji, když selhala sebereflexe samotného pachatele? V první řadě jeho školící pracoviště, školitel, ev. nejbližší rodina: nestalo se však tak! Dalším, efektivním korektorem v pořadí bývají v podobných krizových situacích, tj. v době před vlastní obhajobou „závadných, či pochybných výtvorů“ nezávislí oponenti. Vedoucí katedry tímto úkolem pověřil kromě jiného i dva popřední hipology bývalého Československa: Doc. Ing. Jaromíra Duška, DrSc. a Dipl. Ing. Michaela Duruttyu, Ph.D. Oba, ve vzácné shodě konstatovali, že práci je nevyhnutné upravit, doplnit, resp. přepracovat a až po zmíněných korekcích předložit k opětovnému posouzení. Důvodů k odmítavému postoji obou autorit v podobě nepřipuštění elaborátu k obhajobě v původním termínu bylo několikero. Kromě jiného se zde konstatuje, že Ing. H, opsal celé pasáže z diplomových a disertační práce svých předchůdců, včetně statistických výsledků výzkumů, které vypracovala desetiletí před ním generace dřívějších absolventů této vysoké školy. Tím se provinil závažným porušením vědecké etiky v kombinaci s morálním selháním, čím na sebe dobrovolně vzal břímě i trestně-právní zodpovědnosti za zmíněný, odsouzeníhodný skutek! Dodnes si živě vybavuji onu horu publikací, kterou Ing. H při obhajobě navršil na svůj pultík s neskrývanou snahou, demonstrovat přítomnému auditoriu, že všechny citace ve své tzv. disertační práci zpracoval jejich studiem. Avšak, ouha! Sám předpokládaje v budoucnu možnou existenci podvodníků H ranku do příslušné pasáže vlastní disertační práce jsem nasadil „kukaččí vejce“, a to v podobě jedné neexistující práce. Která to byla, zůstává i po dnešku mým malým, avšak – jak je patrné – stále vysoce účinným tajemstvím. Pokud by si onu, demonstrativní „horu literatury“ H skutečně a především bezezbytku (!!!) prostudoval a seriozně zpracoval, byl by přirozeně a zákonitě mnou položenou „nášlapnou minu“ včas odhalil. Opak, v podobě doslovného opisu mého textu tak nadevší pochybnost usvědčuje Ing. H, z plagiátorství a jeho text vydávaný za originál ve vymezené části za plagiát! Podívejme se blíže na „slohová cvičení“, které nám předkládá Ing. H ve své tzv. disertační práci. Zjistili jsme, že jej tvoří doslovný plagiát části původního textu Přehledu literatury disertační práce: „Etológia anglických plnokrvníkov“ (M. Duruttya, 1990) v rozsahu 14(!) stran textu, s citacemi 22 autorů. Plagiátem je také text uvedený původně v monografii „Etológia koní“ (M. Duruttya, 1993, s. 168 – 169). Plagiátor tím potvrdil svou gramotnost, a to schopností opisovat. Následné ocenění v podobě uděleného doktorátu je však z našeho i obecného hlediska poněkud přehnané! Obdobným, resp. totožným způsobem „implantoval“ Ing. H i další text citované literatury do své kvazi – disertační práce, plagujíc i ty méně povedené pasáže (totiž včetně stylistických, pravopisních a otrocky opisovaných faktografických chyb) svých pilnějších předchůdců. Budí to neodbytný dojem, že jedinou literaturou, kterou Ing. H citoval, byla obrázková publikace o plemenech koní od E.H.Edwardse, určená pro 10 až 12-leté děti… Dodnes jsem nepochopil, proč opisoval mé vlastní rešerše, pojednávající o etologii koní, když se o životních projevech poníků ve své kvazi-disertační práci nezmiňuje ani slovem, tj. neřeší ji (pomineme-li výsledek habituačního testu v nezdůvodněně omezené délce nelogických 40 minut…?). Obávám se, že odcizená část mé studie měla pouze vytvořit zdání jeho vlastní sečtělosti a odbornosti… Paradoxně tím ocenil kvalitu mé práce! Osobně jsem se tázal Ing. H, jak se dostal do jeho textu výsledek výzkumů Szidnay-Csete Ágnes. A zda tak brilantně ovládá maďarský jazyk, že jsou naše – shodně zvolené pasáže k citaci této objemné studie – jazykově, stylisticky a gramaticky naprosto totožné? A navíc soustředěné na naprosto stejné otázky řešené problematiky. Sdělil mi, že zmíněnou disertační práci si Katedra vyžádala ze Zemědělské univerzity v Gödöllő a překlad prý vyhotovil jeho tchán. Na základě skvělých osobních kontaktů, které v Gödöllő mám, jsem vznesl dotaz ohledně zapůjčení disertační práce Szidnay-Csete Ágnes Katedře špec. zootechniky VŠP v Nitře. Maďarský kolega mi potvrdil můj předpoklad, že nikoliv. Vyvstává zde proto oprávněná otázka: CO překládal tchán Ing. H, když zcela jistě NE dílo Szidnay-Csete Ágnes? Podstata problému Ing. H v obecné rovině pramení z nesouměřitelnosti kvality eventuálních překladů dvou různých subjektů (to už je jejich osud, že se nikdy neshodují!). Ten můj jsem totiž vyhotovil „vyzbrojen“ maturitní i státní jazykovou zkouškou z maďarského jazyka, tudíž ovládaje jej na úrovni absolventa filologické fakulty univerzity v Budapešti! Navíc, s dokonalou znalostí obtížné hipologické terminologie, jmenovitě etologie a chovu koní v maďarštině a slovenčině. A možnost existence překladů navlas shodných pasáží s oponentovými odmítne každý soudný člověk! To by byla náhoda, jako kdyby jste nalezli slepičí zub… Jinak řečeno – v případě Ing. H se jednalo o prachsprostou lež! To samé platí také v případech našich totožných překladů vědeckých prací původně uveřejněných v češtině, němčině apod., do slovenského jazyka. Tak, jak nenajdeme dva navlas stejné listy jednoho stromu, nepozná překladatelská literatura na světě dva naprosto identické, nezávisle a s časovým odstupem zhotovené překlady… Takzvaná disertační práce Ing. H kromě plagiátu textové části spočívá také na primitivním vědeckém podvodu. K tomuto neblahému poznatku jsem dospěl porovnáním náhodně vybraných diplomových prací absolventů VŠP v Nitře (obhájených ještě před školním rokem 1993/94) s výsledky tzv. výzkumů prezentovaných disertantem Ing. H. S neskrývaným údivem jsem konstatoval, že Ing. H doslova, tj. mechanicky opsal příslušné pasáže diplomových prací, jejichž autorem je Górzynská (1984), Šutovská (1986), Maseková (1987), Blaho (1989), Jankovičová (1992) a další. Nedostatečnou „invenci“ při tvorbě zmíněného vědeckého podvodu projevil tento lži-disertant při transformaci cizích výsledků do vlastní studie. Ona, již zmíněná primitivnost tkví v poznatku, že při zachování základních statistických výsledků pozměňoval – manipuloval (!) s četností zkoumaných koní. Zřejmě se záměrem ztížit případnou kontrolu a také zvýšit věrohodnost prezentovaných výsledků. V dalším textu si ukážeme, k jakým kuriosním závěrům dospěl tento lhář a podvodník. Když Ábelová (1987) naměřila a definovala hodnotu průměrné výšky v kohoutku hůlkovou mírou v případě šesti arabských hříbat v rozpětí od 120,3 do 120,4 cm, pak Ing. H „zjistil“ hodnotu 120,4 cm, a to v případě šedesáti (!!!) hříbat… Kdo se po určitou dobu věnoval serioznímu sběru a vyhodnocení biometrických hodnot u koní mi jistě potvrdí, že je taková shoda zkoumaných parametrů naprosto nemožná. Tak tvarově homogenní populace koní (s proklamovanou diferencí jednoho milimetru!) na světě prostě neexistuje! Otázku vágní hodnoty prostého aritmetického průměru ve statistice a subjektivní chyby při měření hříbat ponechávám zde bez dalšího komentáře! Obdobně pochybné a nepravděpodobně shodné výsledky jsou prezentovány v případě tělesných měr šestiměsíčních hříbat (přirozeně, vyjma četnosti zkoumaných jedinců!): Když Šutovská (1986) zkoumala tělesné parametry 17 hříbat, Ing. H (1994) to samé připisoval/konstatoval u šedesáti (!) exemplářů těchto zvířat. Zkoumáním devíti tělesných znaků hříbat do odstavu bych rád upozornil na překvapivou a absolutně nepravděpodobnou shodu naměřených hodnot. Pokud Ábelovská v případě šesti hříbat konstatovala v průměru 140,0 kg-vou živou hmotnost, pak Ing. H v případě šedesáti odstavčat hodnotu 140,8 kg… a to přesto, že se jedná o nejvariabilnější kvantitativní znak koní, a obecně velkých hospodářských zvířat vůbec! Naprostou shodou statistických veličin (směrodatné odchylky a variačního koeficientu) se prezentují výsledky Ing. H vyhodnocením 68 koní s výsledky výzkumů, které pět let předtím zpracoval/předložil Blaho (1989) v případě 25 jedinců…, a to ve všech sledovaných znacích (tělesných měr a hmotnosti) hříbat, třetí den po narození! Ke kuriózním lze zařadit také výsledek porovnání šesti zkoumaných tělesných parametrů a hmotnosti F11 generace kříženců, a to přesto, že Blaho zkoumal 12 jedinců a Ing. H 45! V případě živé hmotnosti jednoletých kříženců konstatuje Blaho (1989) u deseti mladých koní průměrnou hodnotu 213,16 kg (s = 30,28; v = 14,20 %), Ing. H (1994) uvádí analogické resultáty hmotnostní a také statistické (!!!) charakteristiky, avšak již v případě 35 mladých koní, tj. na setinu procenta ty samé výsledky. Náš komentář: zhola nemožné! Záhadný fenomén „analogických výsledků“ se opakuje také v případě dvouletých mladých koní a to přesto, že Blaho zkoumal jen 24 a Ing. H údajně až 53 jedinců s totožným výsledkem: 302,50 kg… (Ani kdyby je zplodila ta samá klisna, resp. hřebec!) Shoda dat panuje i v případě základních statistických veličin naměřených hodnot (s; v). Další skupinu iracionální shody naměřených hodnot předkládá Ing. H v případě základních tělesných parametrů a hmotnosti 3-letých koní (ž.h. 340,00 kg) a to přesto, že Blaho zkoumal 24 a vykradač diplomovek H až 49 jedinců! Nejinak je tomu u čtyřletých koní (ø = 344,50 kg). Komu by se zdálo, že těch náhod ještě nebylo dost, nabízím případ pětiletých koní (ø = 347,50 kg), kde původní autor jich zkontroloval 19 a vědecký podvodník Ing. H s analogických resultátem 48 ks! Zmíněné statistické anomálie se týkají i dalších sledovaných hledisek, jakými je kritérium přiježděnosti koní, jejich temperamentu, charakteru, konstituce, krmitelnosti, pracovní ochoty a obecné výkonnosti. Dalších, více-méně shodných, event. „kosmeticky upravených“ shod statistických veličin jsem nalezl několik desítek až set! Netýká se to pouze četnosti zkoumaných kategorií koní! Jejich hodnota je pokaždé několikanásobně vyšší. Nebylo mi, žel, umožněno prostudovat některé další diplomové práce pro můj oponentský posudek, včetně té, z pera Ing. H, a to přesto, že jsem o ni opakovaně žádal a stejně často jsem byl ujištěn, že mi ji poskytne. V tom čase se nenacházela, napodiv, ani v knihovně Katedry. Můžeme se pouze dohadovat, proč asi ne? Závěry těchto analýz poskytují prostor jedinému možnému vysvětlení existence citovaných výsledků biostatistických anomálií. Troufnu si vyslovit domněnku hraničící s jistotou, že v případě zmíněných kategorií koní Ing. H nevykonal jediné biometrické šetření! Tudíž mluvíme o potvrzeném vědeckém podvodu, jehož podstatou je kamufláž, event. manipulace s výsledky! Pomyslnou třešničkou na tomto nepovedeném dortu se nakonec stal pokus o korupci mé osoby ze strany nejmenovaného člena vědecké rady, a to v době krátce před aktem obhajoby. Odvoláním, či podstatnou korekcí kritického hodnocení ominosní disertační práce za docenturu. Tento handl jsem přirozeně rázně odmítl! Pokus o korupci byl podle všeho motivován reálním odhadem/vyhodnocením „kvality“ disertační práce Ing. H, resp. nezpochybnitelnými a jednoznačně odmítavými závěry obou oponentů – hipologů, podepřených fakty, údaji, čísly a dalšími nespornými hledisky . Na hlasovací lístek ohledně schválení nebo zamítnutí disertační práce kandidáta jsem měl sto chutí napsat citát z Matoušova evangelia: „Etiam si omnes – ego non“ (I když všichni jsou pro - já ne). S ohledem na absolutní převahu komunistů (není podstatné, zda stalinistů, bolševiků, reformovaných dubčekovců nebo pouze bývalých řadových členů zmíněné zločinecké organizace nebo "pouze majitelů rudých knížek" z důvodu karierisku, prospěchářství či jiných nízkých pohnutek touhy podílet se na moci - což je ješte hanebnejší, než přisluhování komunistickému režimu, t.j. komunistů jen navenek! ( s takovým členstvým pak nebylo divu, že tato státostrana nikdy nedokráčela k "světlým zítřkům"! ) ve shromážděné vědecké radě přítomných na této frašce, nebylo v moci zabránit povýšit autora plagiátu dvěma – byť nejfundovanějšími hlasy oponentů, a proto jsem se omezil na heslovité a lakonické „NE!“. Přiznávám, nechápal jsem před dvaceti lety a nechápu to ani dnes, čím tak fascinoval Ing. H nitranskou vědeckou radu Vysoké školy zemědělské? Není také sporu, že za toto období jsem se zdržel, byť jen formálního odsouzení průběhu zinscenované obhajoby jeho plagiátu stejně, jako jeho pozdějších veřejných aktivit. Mezi taková řadím nezaslouženou účast v nejrůznějších redakcích odborných periodik, ve svazech chovu široké palety plemen koní Slovenska, výběrových komisích a radách, ovlivňujících chov koní tohoto státu. Nekomentoval jsem uveřejňování monotematického materiálu (o MŠK) na sto a jeden způsobů, připomínající omílání nespočetněkrát přežvýkaného nechutného sousta. Nehodnotil jsem veřejně ani jeho „vědeckou činnost“ v etologii koní, zasláním třeba i takového materiálu do Bulletinu České a Slovenské etologické společnosti, ve které zmiňovaný autor konstatuje „v nočním období u pozorovaného koně výskyt dvou defekací …“ (Vskutku objevná informace z pera nitranského docenta!) . Sice s nevolí, ale současně se zadostiučiněním jsem sledoval symbolické a současně neúspěšné angažmá jmenovaného v chovu koní na Muráni (bez elementárních vědomostí o podstatě tamější krize to jinak ani dopadnout nemohlo!). Avšak zablokováním mých možností rozšířit mé poslední, stěžejní dílo cestou Slovenského jezdeckého svazu (jak to bývalo pravidlem v případě jiných našich knižních publikací), ztížením a posléze až znemožněním publikovat ve slovenském odborném tisku mé původní práce (Slovenský chov, resp. Jazdecký šport a dostihy), resp. zamezením prodeje mé knižní tvorby (napr. Velké etologie koní) ve specializovaném knihkupectví nitranské univerzity číše mé trpělivosti přetekla. Donutilo mne vzpomenou si na vágní zdůvodnění nepodpoření čerpání již schválené dotace z fondu Ministerstva zemědělství SR na historicky první vydání monografie „Etologie koní“ (1993) u nás, resp. v Evropě jistým asistentem Katedry speciální zootechniky. A také na odcizení kompletních statistických výpočtů – podkladů ke druhému, rozšířenému vydání mé poslední monografie na zmíněné Katedře v r. 1994 během sběru materiálu k oponování disertační práce Ing. H. Tyto podklady mi dodnes zloděj nevrátil, a to přesto, že materiál je označen mým jménem a adresou. Nestalo se tak ani po vypsání vysoké finanční odměny za relevantní informaci, která měla pomoci jejímu navrácení. Ony výpočty jsem sice nezískal, avšak již drahnou dobu poznám jméno zloděje. Účel dalšího případu „záhadné ztráty“ mého původního resumé a jeho nahrazení hrubě pozměněnou podobou – doslova paskvilem – v Sborníku mezinárodního etologického symposia v r. 1991, v gesci docenta D. této katedry, ozřejmuje od těch dob šifra „PPK“ (preventivní paralysace konkurence). Když jsem se rozhodl napsat tuto polemiku s tematikou zlodějství, v době, která se tváří, že komunismus snad ani neexistoval, nebylo to míněné, jako provokace, ale pokus pravdivě připomenout zásadní část slovenské akademické historie, která se přesto, nebo právě proto, dotýká i každého občana tohoto státu. Díky své mentální i fyzické distanci od jejího současného společenského klimatu jsem pro tuto roli velmi dobře vybaven. Právě můj zmíněný odstup je nejspíš tím hlavním, co mi nedovoluje sklouznout ke kýčovité zlobě, místo bedlivého studia všech aspektů této nešťastné kausy. Z mého popisu je i pro nezainteresovaného čtenáře zcela zřejmé, že Ing. H byl a zůstal nepříjemnou, perfidní persónou, projevujíc se jako strašidlo měšťáctví, jako pária. Ten dojem jsem získal v okamžiku našeho prvního setkání: je to člověk, který rozpoznaje tajné touhy nové epochy, zneužije je. Z morálního hlediska má kritika nedovoluje žádnou dvojznačnost. A v tom je skutečný přínos zveřejněné polemiky, která – pevně doufám, spustí ozdravnou katarzi. Odmítám možnou námitku, podle které „nepravda je přece vždy prostředkem, díky němuž přežívají malí lidé, kteří jsou ve střetu s mocnými“; nemůže být omluvou popsané hanebnosti a podlosti, kterou tento plagiátor a podvodník projevil svým trváním nad dokázanou lží; podvodu přichyceným při činu, potvrzeným slovem i písmem, tj. „černé na bílém“… Svou polemiku jsem zahájil sdělením prostého faktu, podle kterého jsem byl podlým způsobem okraden. Ve světle předložených důkazů se nabízí otázka: jaké důsledky má nést tento pachatel za svůj čin? Pod tíhou usvědčujících důkazů by měl poté, co mu Univerzita v Nitře vědeckou hodnost (Ph.D.) na základě publikovaných a verifikovaných faktů odebere, především okamžitě rezignovat na všechny společenské a stavovské pozice a z nich plynoucí prebendy, které užívá pouze a jen díky trestnému činu prokázané krádeže. Plagiátory je totiž nutné postihovat právě tak, jak to činí společnost s obyčejnými zloději: potrestat je a lup jim zabavit, neboť byl získán mimořádně podlým a zavrženíhodným způsobem! Při zcizení duševního vlastnictví proto odnětím akademických a vědeckých titulů. Jsem přesvědčen, že si nikdo soudný nepřeje, aby se popsaná praxe krádeže duševního vlastnictví stala normou našeho vzdělávacího systému, aby se mohla i nadále konat beztrestně! To by byl výsměch obětem těchto trestních činů, devalvace práva a v konečném důsledku krach demokracie, tj. základů, na kterých spočívá vyspělá křesťanská západní kultura. Ke které si přejeme patřit. Jejichž hodnoty chceme užívat. Nebo se snad mýlím? A jak minimalizovat v budoucnu eventualitu výskytu popsané, ostudné situace? Neodkladnou (!) debolševizací vědeckých rad kolaborujících s bývalým totalitním režimem. Ta se musí stát prvním, přirozeným, logickým a – jak je patrné – také opodstatněným, i když opožděným krokem k morálnímu ozdravění akademické obce. Protože právě absence její morální očisty po převratu umožnila v r. 1994 přijetí ominózního plagiátu, korunovaného udělením vědecké hodnosti srovnatelně pochybné kvality! Smysl zmíněného kroku ve světle „případu Ing. H“ nelze ze zmíněných důvodů ani v nejmenším zpochybnit či zlehčovat! Přimlouvám se také za zřízení nezávislé, stavovské, apelační komise s právem přezkoumávat, postihovat, event. trestat pranýřované excesivní případy. Zůstane zřejmě nezodpovězenou otázkou, zda „fenomén H“ je produktem postkomunistické éry Slovenska nebo to pramení pouze z osobní patologické ambiciosnosti jmenovaného a jeho nejbližšího okolí (rodiny, školy apod.) nebo z konglomerátu všech vyjmenovaných rizikových faktorů. Tak či tak, lze to vnímat, jako souběh osobnostního i systémového selhání. Rád bych této tragické postavě závěrem věnoval do budoucího, zcela jistě ne lehkého života citát: „Vina obrací oči příliš dovnitř: oslepuje. Zabraňuje být nesmiřitelný sám k sobě a tolerantní vůči druhým.“ Pochopí-li smysl/odkaz těchto slov, změní snad dosavadní směřování svých kroků ke světu, který vyznává jiné ctnosti, kde se uplatňuje jiná kultura chování, kde vládnou jiné mezilidské vztahy než v tom, které – doufejme – se již ztratilo, spolu s totalitou v propadlišti dějin! 1) Oba oponentské posudky jsou případným zájemcům k dispozici
Praha, březen 2008 © M. Duruttya Místo P.S. vzpomínka:
|
|
