pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
LESK A BÍDA ROKU 2009Osobně jsem nesmírně rád, že změnou letopočtu, v jejímž středu vévodila nepřehlédnutelná dvojice nul, připomínající-kromě různých asociací-také dějiště, onen intimní mikrosvět, kde končívají všechny přehnané snahy, nereálná předsevzetí, utajované záměry, megalomanské projekty, dlouhodobé plány, marná snažení a nezdravé ambice již patří minulosti. Přinejmenším na nejbližších 991 let zcela nepochybně! Nebyl to však jen rok zmaru, jak by se mohlo z entrée našeho ohlédnutí usuzovat. Přinesl dobrý výsledek tam, kde byl pro takový pozitivní efekt reální předpoklad. A to má svou platnost v obecné rovině právě tak, jako v hipologii! Nuže, podívejme se na uplynulý rok 2009 s odstupem času, podmiňující reálný, nezkreslený pohled na skutečný stav věcí, událostí a faktů.
Druhé vydání monografie Kone od Muráňa
Pocit oprávněné radosti a uspokojení vyvolalo u obou spoluautorů Koní od Muráně její druhé, rozšířené vydání. Nakladatelku, pani Evu Janzetičovou pak zájem čtenářské obce, projevující se m.j. příznivou kritikou, resp. dobrou prodejností tohoto jedinečného díla: z hlediska námětu právě tak, jako kvalitou uměleckého zpracování tematiky polodivokých koní žijících na našem území. Co nepotěšilo vůbec, bylo nevysvětlitelné a výsostně nekorektní chování redakce Jezdectví vůči vydavatelství HIPO-DUR! V civilizované části světa je zažitým a ctěným, nepsaným pravidlem informovat veřejnost o knižních novinkách také v tištěných médiích, věnujících se analogickému nebo alespoň příbuznému problémovému okruhu. Ostatně, to je jejich funkce a také povinnost ze zákona. Leda že by se děj udál v režimu, uplatňujícím cenzuru! Po vzájemné dohodě vydavatele a redakce byla ve zmíněné monografii bezplatně otištěna celostránková reklama časopisu Jezdectví. HIPO-DUR nad tento rámec navíc věnovalo s výhradním určením do čtenářské soutěže pět knih. A výsledek? Redakce Jezdectví nejen, že neotiskla recenzi na toto dílo, ale navíc si knihy určené do čtenářské soutěže ponechala pro sebe. Z titulu porušení gentlemanské dohody účetní vydavatelství HIPO-DUR provedl fakturaci uveřejněné reklamy, resp. pěti monografií. K její úhradě nedošlo ani po opakovaných urgencích. Vymáhání dlužní částky právní cestou od subjektu, jehož adresa je pofiderní, cit. „P.O.BOX 142“… může evokovat různé vnímání, kromě serióznosti! Tudíž byla umořena. Avšak nepříjemná pachuť po ní ještě dlouho nevyvane.
Seriál o etologii koní v časopisu Jezdectví
Současný stav hipologie v České republice je v období velkého prázdna tohoto vědného oboru. Jedním z mnoha důvodů je ztráta prostoru k prezentaci nových poznatků. Další způsobila generační krize, kdy „starou garnituru praktikujících hipologů“ nenahradila adekvátní náhrada. Médium (kam lze zařadit také měsíčník Jezdectví!) v honbě za ziskem, resp. za jejím konzumentem, spíš uveřejní nic neříkající názor s cílem vyvolat co možná největší senzaci, než teze dalšího směřování zmíněného oboru. Z toho důvodu vnímáme současné využití médií obecně a píšící o hipologii zvlášť, jako neplodné. Nic totiž neřeší, vyhýbá se polemikám, pracují s materiálem vzniklým nekritickým tlumočením zahraničních názorů. Jsou jen jakýmsi kronikářem doby. Protože jsou pouze ve vleku událostí, nemohou být nositelem progresu. A právě ze zmíněných důvodů vnímáme současný „moderní mediální svět“ československé hipologie se vzrůstající, netajenou skepsí! Od určitého, svazujícího státního dirigismu řízení hipologie v minulosti by se od současnosti očekával přínos otevřeného prostoru, jak jej definoval filantrop Soros, umožňující názorovou pluralitu. Místo toho jsme dlouhodobě svědci pestrého, avšak chaotického publikačního hemžení. Navíc se zdá, že v našich končinách je živený neznámými, dobře utajenými subjekty a jejich „novými penězi“. Doprovodním jevem je objevení se kompilujících pisálků nebo grafomanů, bez definovatelné, věrohodné minulosti v oboru. A právě tací, poprávu kritizovatelní za svou nekompetentnost, si osobují právo hodnotit jiné! Aby se, metodou překřičení možných kritiků, umlčela skutečná osobnost a zastřel fakt, že sami nedisponují schopností nabídnout našemu oboru nóvum, pokrok nebo vědomostní posun, byť o malý krůček. Jejich odborná vyjadřovací neschopnost, klouzání po povrchu problémů, tj. ona jalovost, event. vnějškovost názorů odhaluje myšlenkové prázdno, laickost a neprofesionalitu. A protože nabízí pouze pozlátko této vědy a ne už tu každodenní dřinu, šeď, špínu, bolest a pochyby. Avšak, i to je hipologie, vážení! Dobrou zprávou bilance uplynulého roku 2009 je fakt, že seriál o etologii koní, který její autor s velkou pravděpodobností uvažoval udržet na stránkách Jezdectví snad navěky, po čtyřech letech skonal na úbytě, rozuměj na vyčerpání zdrojů informací severoamerické provenience! Není však co želet, vždyť jej charakterizovala pouze laickým, neodborným jazykem interpretovaná řada nekvalifikovaných prohlášení, diskutabilních vyjádření a sporných názorů. Pomineme-li invektivy, adresované zmíněným rychlokvašeným „fahnenträgrem koňské etologie na uhříněvský způsob“ všem profesionálním hipologům, mou osobu nevyjímaje! Opakovaně připomínáme, že primárním předpokladem adepta s cílenou snahou veřejně vyjadřovat své názory v oblasti hipologie je bezvadné osvojení odborné terminologie tohoto oboru vědění. V opačném případě sebelepší, původní myšlenka vyzní nepřesvědčivě, ev. v podobě, která umožní dvojí, nejednoznačný výklad. Tím přirozeně ztrácí svou verifikovatelnou potenci. To samé lze konstatovat v případě, kdy se autor pohybuje v publikační sféře etologie koní. Na obtížnost přetlumočení výsledků etologických testů do jazyka, který je srozumitelný odborné i laické veřejnosti již dříve, nesčetněkrát upozorňovala určující osobnost čs. hipologie – Doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. On sám přijímal existenci vědného oboru etologie koní rezervovaně, resp. s určitou skepsí své generace. Až námi realizovaný výzkum životních projevů anglických plnokrevníků konfrontovaný naší vlastní empirickou zkušeností, opírající se o dlouhodobou praxi v nejvýznamnějších čs. chovných ústavech a následné zpracování metodou biostatistické analýzy, která neposkytuje sebemenší prostor pro dezinterpretace, zkreslující úvahy či spekulace, podnítila změnu jeho původního pohledu na tuto oblast hipologického výzkumu. Prezentace etologie koní „způsobem Jezdectví se nám ze zmíněných důvodů zdála od počátku poněkud nešťastná.“ Zapříčinila totiž citelnou deformaci obecného pohledu veřejnosti na dřívější, dlouhodobé výzkumy realizované v oblasti hipologie, jako takové. Ve sféře etologického výzkumu pak s velkou pravděpodobností způsobila škody, jejichž rozsah lze v současnosti jen ztěží vyjádřit či odhadnout, avšak který lze z povahy věci samotné reálně předpokládat. Cesta k opětovnému získání důvěry veřejnosti k výsledkům etologického výzkumu bude každopádně dlouhá a strastiplná! Z vlastní zkušenosti každodenního kontaktu s profesními kolegy mi neustále rezonuje jejich názor, cit. „nerozumíme tomu, co se v Jezdectví prezentovalo o etologii koní!“ Na stručné hodnocení samotného seriálu o etologii koní z pera dr. Víchové – Bartošové se hodí přísloví z Britských ostrovů, jehož původní podobu „… příliš pozdě, příliš málo!“ si dovolujeme parafrázovat do podoby, která objektivizuje „kvalitu“ a rozsah zmíněného výtvoru“ … příliš brzo, příliš mnoho!“
K vývoji postoje společnosti k fenoménu plagiátorství
Skutek zcizení duševního vlastnictví, učeně pojmenovaný termínem „plagiátorství“, jemuž se dlouhodobě věnujeme na naší webové stránce, není výhradním produktem moderní doby, jak by se na první pohled zdálo. Existoval také v minulosti, zasahujíce všechny myslitelné obory lidské kreativní tvorby. Avšak v méně obludných rozměrech. A zcela jistě decentněji! Příčinou byla oprávněná obava pachatelů z veřejného zostuzení a následného, zákonitého společenského znemožnění se, a to zpravidla doživotně. Fakt, že „náš pachatel“ personifikovaný Markem Halem (dosud užívajícím tituly docent, inženýr a doktor věd!) je – zdá se – pevně usazen ve svých funkcích pedagogických, profesních, vědeckých, redakčních a kdovíjakých ještě jiných i v době končícího roku 2009, resp. na prahu r. 2010, lze připsat na vrub reálného stavu politického klimatu Slovenské republiky, ev. personálnímu obsazení institucí, ve kterých tento lži-docent napodiv dosud nikým neobtěžován vegetí. Z historického hlediska slovenskou společnost vždy charakterizoval určitý „fázový posun“ vývoje za sousedními státy Střední Evropy, včetně Čech. Proč by tomu mělo být jinak v případě pojmenování, odhalování a následného postihu pachatelů, aktivizujících se ve sféře odcizování, resp. zneužívání duševního vlastnictví, tudíž porušování autorských práv? Přínos (lze-li jej tak nazvat!) tohoto exemplárního případu je nález míry, oné hranice vymezující kvalitu – sílu nebo slabost demokratické společnosti. A také její obranyschopnost a mez tolerance vůči podobným patologickým jevům. A nehodnotil bych předmětný dokonaný čin ani jako obecný krach demokracie. Rozhodně však za výrazný odklon od onoho pudového respektování »Etalon d´Or« společenské morálky! Kořeny obecného úpadku etiky hledejme v dlouhodobé krizi politického klimatu, a to v obou nástupnických státech bývalého Československa. Jejich degenerativní stav se promítá do situace ve zdravotnictví, školství a kultury právě tak, jako všech tří pilírů spravedlnosti podmiňujících právní jistoty běžného občana. V konkrétním, pranýřovaném případu lze k nim dospět pouze za předpokladu pojmenování všech faktorů, umožňujících před 15. lety volný průchod nezvladatelným, patologickým choutkám určitého segmentu vzdělávacího systému, uhnízděného m.j. za stěnami Zemědělské univerzity v Nitře! Takovým krokem správným směrem, oním prvním drobným kamínkem, který následně strhne lavinu s efektem celospolečenské katarze se v současnosti jeví legitimní a logické trestní oznámení podané na identifikovanou osobu pachatele, a to z titulu odcizení a následného dlouhodobého zneužívání cizího duševního vlastnictví. Právní řád Slovenské republiky disponuje takovým ustanovením, tudíž nic nebrání volnému průchodu spravedlnosti. Důkazního materiálu je více než dost. A svědci dosud žijí. Zbývá otázka výše trestu. Odnětí trestním činem získaných akademických, ev. vědeckých a pedagogických hodností se nám jeví, jako legitimní první krok. Finanční náhrada bude zcela jistě tvořit součást nároků poškozené strany. Bude korespondovat s délkou doby neoprávněných osobních výhod získaných plagiátorstvím v souběhu s obzvlášť hanebným vědeckým podvodem. Lze předpokládat, že veřejný a zcela jistě medializovaný soud a jeho závěry se stanou dostatečnou výstrahou možným následovníkům, náchylným k nápadu „lehčí cesty" za titulem, diplomem, kariérním postupem, uznáním...
Z našeho subjektivního pohledu zůstala „kauza Halo“ i v roce 2009 nedořešeným problémem. Přesto se ukázalo, že na obou březích řeky Moravy žijí lidé, jejichž smýšlení o fenoménu plagiátorství je blízké, ne-li analogické s tím naším! Připomeňme si v této souvislosti „zemětřesení“ na Právnické fakultě univerzity v Plzni, zavedení kontrolního systému na Masarykově univerzitě v Brně, resp. skandální odhalení na univerzitách v Trenčíně a v Trnavě. Český příklad kromě jiného ukázal, že očista veřejného života je nevyhnutným předpokladem návratu důvěry občanů v demokratické instituce. Od zpochybnění jejich legitimnosti a životaschopnosti je totiž pouze krok k nastolení „pořádků“, které ve svůj zištní prospěch proklamovala a uplatňovala všemi mocenskými prostředky bývalá rudá totalita!
Objev „škrtících podkov“ v pořadu „Uvolněte se, prosím!“
Mohl být úsměvný, ten páteční pořad, vysílaný ČT 1, kdyby v něm neodzněla nehoráznost, která si v tu ránu vysloužila naše ocenění »Zlatý kobylák« za nejhloupější výrok roku! Přednesla jej suverenitou, tak charakteristikou všem neználkům hvězda večera – Václav Vydra. Hlavní témou onoho programu se měla stát údajná škodlivost podkov pro kopyta koní. Své podpůrné argumenty pro jejich zákaz opíral přednášející o jakousi studii německy píšícího publicisty (jméno mi pohříchu uniklo), resp. o skutečnost vlastnictví 3, podtrhují tří teplokrevných koní, které hercova rodina obsedá zpravidla pouze o weekendech... Co mne osobně a spolu se mnou také celou řadu kolegů – hipologů doslova šokovalo, bylo hercem prezentované přesvědčení, že – lapidárně řečeno – kování koní je ne pouze zbytečné, ale dokonce škodlivé! Podle jeho slov (pokusíme se co nejvěrněji citovat z jeho názorů) „Kování, rovná se poškozování koní. Podkova totiž zafixuje kopyto způsobem, který omezuje možnost jeho prokrvování, v důsledku čeho kopyto postupně zakrní až odumírá... Z tohoto důvodu se nemá provádět podkování koní! Koně mají chodit tzv. naboso...“ Reaguji na taková nezodpovědná, nekvalifikovaná, laická, zavádějící, hloupá až mystifikační vyjádření co nejjednoznačněji: tvrzení herce Vydru jsou nesmyslem! Význam ochrany koňských kopyt před nepravidelným opotřebením byl znám již ve starém Řecku a v Římské říši, t.j. 2.500 let před Kristem!, jak se o tom zmiňuje Xenophon. A právě Římanům se připisuje prvenství v zavedení ochrany kopytní rohoviny koní kovovými „bačkorami“, když jejich předchůdcem byl kožený „mokasýn“ nebo „sandál“ zhotovený z lýka. Jejich nález byl potvrzen také na současném území Francie, Německa a na Britských ostrovech. Největší nález „hipo-sandálů“ byl zaznamenán v letech 1851 až 1855 v luxemburgském Dalheimu (jsou vystaveny v Městském muzeu ve Frankfurtu n/Mohanem). Podkovy připevňované kovovými hřeby používala také jízda starých Keltů. S podobnými podkovami se lze průběžně setkat na archeologických nalezištích Francie, Německa a Anglie (stále píšeme o fragmentech z doby před naším letopočtem!). Podkovy ze švýcarských, belgických a německých nalezišť dokonce mají zřetelnou rýhu a šest až osm děr. Tento typ podkov již lze vnímat, jako ony „klasické“, t.j. odpovídající současným požadavkům: ve střední části jsou nejhrubší a směrem k ramenům, kde se nacházejí ozuby se ztenčují. V pařížském Louvru je vystaven antický reliéf zobrazující koně, jehož podkovy jsou upevněny roznytovanými podkováky. Údaje o kování koní jsou také součástí pověstí a bájí. Z nich se dozvídáme, že např. i kůň svatého Jiří měl podkovy. Když pronásledoval draka (kterého nakonec zabil) jednu z nich přitom ztratil. Později byla nalezena a dnes je vystavena v kostele sv. Mikuláše v Lipsku. Můžeme proto zodpovědně prohlásit, že řemeslo podkovářů bylo uplatňované na celém (!) území Evropy již v třetím století našeho letopočtu. Pokud by bylo něco pravdy na tvrzeních, které s takovou přesvědčivostí uvedl pan Vydra v souvislosti s negativními dopady podkování na stav a vývoj kopyt domníváme se, že se to už mělo kdy projevit ve většině současných evropských populací koní. Opak je však pravdou! Naše vlastní poznatky a zkušenosti z velkých chovů koní naopak potvrzují jednoznačně negativní vliv nepravidelného ošetřování, resp. podkování koní, a to v libovolném úseku jejich života. Tyto případy tvoří tu nejstinnější, nejtragičtější část veterinární praxe s většinou nenapravitelnými, fatálními důsledky. Příště méně demagogie a více selského rozumu, Mistře!
K situaci koní pod pražským orlojem
Počátkem léta se objevil v nejčtenějším denníku České republiky (MFDnes) článek z pera Aleny Zvěřinové s titulkem „Fiakristé: Kůň na slunci nijak netrpí.“ Připomínáme, že se jedná o zvířata, která mají stanoviště na pražském Staroměstském náměstí. V letních měsících jsou nechráněna před vlivem slunečního záření, tudíž v situaci, kdy jim v důsledku zmíněných okolností reálně hrozí přehřátí organismu. Na tuto skutečnost poukazovala celá řada lidí, pohybujících se ve zmíněné turistické lokalitě. Svůj názor vyslovil také ředitel Městské veterinární správy, který se přiklonil k výstavbě přenosných přístřešků, sloužících k, cit. „zastínění tohoto místa“. Šéf pražských památkářů se domnívá, že „nemělo by to být nic trvalého, spíš jen nějaká přenosná, lehká stavba“. Prostor k vyjádření v dané věci dostalo i odborné grémium, jehož prezentovaná argumentace byla k instalaci přístřešků vskutku pozoruhodná, cituji doslova: „Znalci (!) koní považují obavy z týrání na slunci za přehnané, protože koně jsou stepní zvířata. Koně používané k provozování fiakrů na Staroměstském náměstí jsou český teplokrevník a starokladrubský kůň. Ti patří ke koním orientálním, klima v zemi jejich původu je suché a teplé“ konec citátů. Povšimněte si, prosím, jednoho paradoxu: turisté, ev. občané žijící ke své smůle v okolí místa stanoviště koní, nevyzbrojeni náležitým odborným vzděláním intuitivně cítí, že „něco s těmi tažnými zvířaty nebude zcela v pořádku, pokud zůstanou v existujících podmínkách!“ Podobně to vnímá zástupce Magistrátu, resp.reprezentant památkářů! A členové grémia odborníků, kteří jediní z výše citovaných disponují relevantními argumenty, t.j. rozhodujícím slovem v tomto ad hoc poradním zboru shodí celý, reálně existující problém koní na Staroměstském náměstí pod stůl. Nezbývá nám nic jiného, než tak, jako již dříve v minulosti nejednou, promluvit za ta němá stvoření naším způsobem. Je zřejmé, že s vyslovenými názory, z nichž část je přinejmenším sporná, ne-li nepravdivá nelze souhlasit! Navíc zjednodušováním podstaty problému se účelově manipuluje s fakty. A s touto demagogií také s veřejným míněním. Je proto nejvyšší čas podívat se na daný problém také z nezávislého, odborného hlediska. Je mimo veškerou diskuzi, že biotopem, t.j. životním prostředím předchůdců současných koní v době před jejich domestikací byla step. Pro korektnost by však také mělo zaznít, že se mluví o situaci, která objektivně existovala před zhruba 10 až 20.000 lety! To reprezentuje (při předpokládané délce generačního intervalu těchto lichokopytníků 15. let) cca 6.500 až 13.500 generací, která dělí současná, kulturní plemena koní od jejich „stepních prapředků“. Včetně jejich nároků na životní prostředí, jako celku. Srovnávat tyto životní potřeby s nároky současné generace „českého teplokrevníka a starokladrubského koně“ kulhá na obě nohy... Připomínáme rovněž, že ona – v argumentaci odborného grémia vzpomenutá populace „stepních koní“ v době pobytu na slunci skutečně netrpěla. O ochlazování jejich organismu se postaralo proudění vzduchu, jak atmosférického, tak toho, uměle vyvolaného celodenním, dynamickým pohybem těchto kopytníků na své cestě za potravou. Na Staroměstském náměstí, připomínajícím spíš dno kotle, než co méně horkého stojí koně bez pohybu i několik hodin, tudíž o „stepních podmínkách“ pražských koní nemůže být ani řeč. To zaprvé! Také druhý argument pro ne-instalaci přístřeší se zdá být na první pohled logický: Kočárové koně „zaparkované“ pod věží radnice mají ve vzácné shodě orientální původ. Avšak: To mají všechna plemena, kromě několika nordických (severských) a skupiny okcidentálních (západních), ozn. jako chladnokrevná. Položme si otázku, která se nám přímo vnucuje: Kdy došlo k jejich vyčlenění z hlavního proudu předchůdců koní putujících ze Severní Ameriky a Ázii na Blízký Východ? Velmi dávno, řádově před miliony let. A argument, že v původní oblasti/domovině orientálních koní je „sucho a teplo“ je sice pravda, avšak dnes nehodnotíme přizpůsobivost čerstvě importovaných arabských plnokrevníků, nýbrž zástupce plemen s velmi různorodým a často ani nedefinovatelným podílem „orientálních plemen koní“ ve svém pedigree, který je na hony vzdálen své pravlasti. To zadruhé! A za třetí: Zvířecí druhy, jakými jsou obecně různá plemena hovězího dobytku, ev. koní a dalších kopytníků se vyznačují jednou specifičností. Tou je velká hustota těla. V důsledku domestikace pak neúměrně větší, než jeho povrch. Neblahým důsledkem této skutečnosti (způsobené hamižností lidské populace) je situace, kdy kůň vystavený slunečnému záření akumuluje jeho energii bez toho, aby se jí stejným poměrem efektivně a průběžně zbavoval (dýcháním, pocením, spotřebou metabolických procesů, a pod.). V důsledku toho dochází k přehřátí organismu, jehož bezprostředním důsledkem je tzv. nekomfortní pocit jedince. Dochází k úpalu, horečnatým stavům a nezřídka až k úhynu zvířete. Jedno z nejmladších, nejvýznamnějších a současně nejvýkonnějších plemen světového významu – anglický plnokrevník – má ve svém genetickém základu „orientální plemeno“ v podobě arabských plnokrevníků. Lze říci, že je na arabského plnokrevníka prochován. A přesto, že od završení šlechtění anglických plnokrevníků neuplynulo více než 500 let, onen „pozitivní vliv orientálních koní na odolnost vůči slunečnému záření“ zřejmě neexistuje! Z tohoto, zdánlivě prostého až triviálního důvodu řídí všichni solidní chovatelé koní zmíněného plemena jejich denní režim s takovou obezřetností a pečlivostí. A to na všech kontinentech, kde se jejich populace chová, resp. testuje. Před poledním žárem je odvádějí z pastvy do stinných stájí, aby se pak nástupem podvečerního chladu jejich stádo vrátilo do volnosti. Oni všichni vědí proč! Činí tak přesto, že se jedná o příslušníky/dědice plemena s nepřehlédnutelnými exteriérovými markanty arabského původu. Neví to pouze ono anonymní pražské grémium znalců koní. Po přečtení těchto řádků snad už i ono prozřelo!
Podivný osud obrazu akademického malíře Emila Kotrby
Před lety mne na jedné pražské vernisáži oslovila vdova Mistra Kotrby. Vyjádřila svou obavu v souvislosti s osudem olejomaleb, které její muž vytvořil v druhé polovině 80. let na objednávku Plemenářského podniku Šamorín. Tvrdila mi, že po zániku věhlasného hřebčína a posléze i hřebčince, majitel – správce objektů portréty nejvýznamnějších koní (m.j. vítěze Velké pardubické steeple-chase Lancastera, Derby-vítěze Bohatiera a jeho matky Bohyně, fenomenální Fredy, resp. nejvýznamnějších plemeníků – Arcara, Salona, Scottish Rifleho a dalších) svěsil ze zdí kanceláří a použil je ve skladu k dosušení ořechů... Tolik fáma! Výsledkem našeho pátrání je zjištění, podle kterého obava vdovy po Mistru se ukázala, jako poněkud přehnaná. Všechny trofeje, poháry, stuhy a vavřínové věnce jsou dnes součástí hipologického muzea, vybudovaného již před lety v areálu Národního hřebčína Topolčianky. A nádherné olejomalby Mistra Kotrby? Nepoškozeny visí na stěnách zmíněného muzea. Až na jeden! Ten si přisvojil nám dobře známy, bývalý úředník PP Šamorín, který se svou neschopností spolupodílel na pohřbení tohoto, kdysi slavného hřebčince a hřebčína s chovem anglických plnokrevníků. Obraz se nachází v jeho domě, na Kasárenské ulici, v Šamoríně. Doufejme, že v krátké době poputuje tam, kam poprávu patří: Ke kolekci mistrovských olejomaleb galerijní hodnoty, dokumentujících úspěchy skromných, avšak pracovitých lidí ze Žitného Ostrova! O bolševických manýrech a způsobu jejich eliminace jsem se měl něco dozvědět koncem 70. let. Školitelem se mi stal jiný mistr štětce, „košický impressionista“ s nezaměnitelným rukopisem, náš dlouholetý rodinný přítel – Július Jakoby. I stalo se, že na jeho soubornou výstavu konanou v Národní galerii v Bratislavě zavítal také člen ÚV KSČ, soudruh Colotka. Doprovázen Mistrem Jakobym se náhle zastavil před jedním olejem, svěsil jej z háku a prohlásil „ten se mi líbí!“. Mistr Jakoby nezaváhal ani na okamžik. Se slovy „ukažte mi ho“ opatrně jej vzal z rukou onoho funkcionáře totalitní moci, přešel s obrazem k oknu galerie, pozorně si jej prohlédl a se slovy „mně také!“ zavěsil jej zpět na původní místo. A tak zůstal obraz Mistra Jakobyho dostupný všem milovníkům umění, v NG SR ! Jak jsem měl tu čest osobně poznat Mistra Kotrbu za těch týdny trvajících „sezení“ našich významných koní před jeho paletou na farmě v Kvetoslavově, učinil by v obdobné situaci totéž! Nemaje již tu možnost, činím tak symbolicky za něj sám.
Derby České republiky
Začátek léta již tradičně patří svátku všech turfmanů – Derby! To aby si bylo o čem povídat – nám, Pražákům v době, kdy se dostihový provoz odstěhuje z hlavního města do provincií této naší malebně krásné domoviny, stávaje se málo vídanou atrakcí, oživením lázeňské nudy či okoukaných turistických atrakcí... Zůstaňme však prozatím v Praze. Musíme si uvědomit, že Derby představuje nejdůležitější a také nejvýznamnější zkoušku aktuálního, klasického ročníku tříletých anglických plnokrevníků. Tou prakticky vrcholí dostihová sezona! Příznivci dostihů právě tak, jako sváteční diváci přicházející do Velké Chuchle pouze v den „D“ to přirozeně vědí. Uvědomuje si to však i hlavní organizátor – Dostihové závodiště, resp. hlavní sponzor a v neposlední řadě také Jockey club ČR? Někdy se nám zdá, že ne tak docela. Některé poznatky osobního rázu v nás zmíněný pocit přinejmenším utvrzují. Režii a obsazení dostihů onoho odpoledne nelze vytknout téměř nic. V každém běhání startoval maximálně možný počet koní. K vidění byla i plejáda kvalitních domácích a zahraničních jockeyů. Povedený den orámovalo i dobré počasí. Fakt, že půda bude tvrdá se dalo po enormních teplotách předpokládat. Holt, zavlažovat se musí průběžně a s rozmyslem, t.j. sledováním předpovědi počasí. A teď k těm méně optimistickým stránkám loňského Derby ČR. Prologem k řadě nepříjemných překvapení onoho odpoledne zasvěceného svátku všech turfmanů se stala přemrštěná cena vstupenky. Ta ani v nejmenším nekoresponduje s kvalitou služeb, s kulturou prostředí, které Dostihové závodiště svým návštěvníkům poskytuje! Takovým zarážejícím poznatkem je nevysvětlitelná absence byť jen jediné (!) obří obrazovky instalované čelem k hlavní tribuně. Tento samozřejmý technický prvek, jak jsem přesvědčen, nechybí ani v Tiraně (pokud se tam alespoň svátečně konají dostihy!) a ne na závodišti s více než 80-letou tradicí dostihů. Další poznatek nás doslova přenesl do prehistorie tohoto sportu: Časy dosažené v tom-kterém dostihu vítězným koněm se totiž oznamují přítomným divákům manuálně, t.j. ručně. Pracovník DZ s papírkem v ruce druhou obrací tabulky s čísly způsobem, který poznáme už jen z voleybalu nebo ping-pongu... Krajně nedůstojné, až trapné! Místa vymezená majitelům, trenérům a novinářům obsazují zcela bez zábran diváci bez oprávnění vstupu na tuto část tribuny. Nedivil jsem se proto, když si byl nucen mezi běžné návštěvníky sednout majitel šancového koně v dostihu o Zlatý pohár, spolu s jeho trenérem, starším z bratrů Holčáků. Zcela jistě to nebyla jejich svobodná volba, ale situací vyvolaná nevyhnutnost způsobená neschopností organizátora dostihového odpoledne. Zaráží mne v této souvislosti ještě jeden fakt, a to skutečnost v sousedním Německu zcela přirozená, že totiž majitelé, chovatelé a trenéři, ev. manažeři dostihových stájí sledují své svěřence z pohodlí prostoru jockey-clubu toho-kterého závodiště! Být investorem do tohoto nákladného koníčka, zv. turf v ČR, dvakrát bych se nerozmýšlel ohledně setrvání v takové organizaci... Poslední poznámku adresujeme na účet „kvality“ dostihového programu. Tak chudokrevný se snad netiskne ani pro potřeby provinčních dostihů (nechci je urazit!). Pro srovnání není ihned nutné navštívit USA, Anglii, Francii, nebo Německo. Stačí zajet do sousedního Slovenska! Protože tam nebyla tradice vydávání podobných účelových tiskovin, zadalo Dostihové závodiště v Bratislavě jejich zhotovení, včetně vytištění, Rakušákům. Po osobní zkušenosti získané vloni v Deauville také víme, že se programy poskytují návštěvníkům dokonce ve dvojím provedení a především – zadarmo. A ne za neadekvátní, nestoudně vysoké pražské ceny!
Co nebylo v reportáži o dražbě ročků v Deauville?
Původním naším záměrem bylo uvedení závěrečné části publikované sbírky esejí titulkem „Koho příště nevzít do Deauville, aneb rychlokurz úspěšné dražby ročků“. Jak již naznačuje tento úvod, vracíme se ve vzpomínkách opět do Normandie. Tentokrát však se zcela neotřelým, novým pohledem! Dlouho jsem se domníval, že v Deauville jsme jediní Čechoslováci (Češi). Až v závěru dražeb zazněla vedle nás naše mateřská řeč. Je vrozenou přirozeností člověka na hony vzdáleného od domova na okamžik zpozornět. Každopádně se však celý čas tvářit naprosto nezúčastněně. To bylo i naším případem. Důvod si vynutily okolnosti. Dobře urostlý otec, zřejmě podnikatel, padesátník v doprovodu svého syna. Oba sportovně oblečení. Pak elegantní mladá dáma, tlumočnice do angličtiny. Skupinu doprovázející žena středního, neboli neurčitého věku, hovořící „po slovensky“. Z nechtěně zaznamenaného komentáře trenérka. Jejich společný zájem byl soustředěn na položku č. 268 dražebního katalogu, reprezentovanou figurantním ryzákem menšího tělesného rámce. Tím by mohla naše poznámka i skončit. Že tomu tak nebude, má své dobré důvody. Zarazila nás a současně překvapila, na takovém fóru nepředpokládaná naprostá laickost, až neznalost, nezkušenost, resp. naivita, kterou se ona suita rodáků kolem vytipované akvizice pohybovala. Především, nikdo z nich neměl praktickou zkušenost s nákupem ročků. Míním tím schopnost odborného/kritického zhodnocení těch znaků, které si každý z nich přináší z místa svého rodiště, ev. odchovu. Zkušené oko praktika odhalí kroniku 18. měsíců života, čte v ní doslova, jako z otevřené knihy. Pozná z jeho chování i jeho mentální vybavení, které je určujícím faktorem, primárním předpokladem fenoménu, zvaného úspěšnost v dostihové kariéře. Ta je determinována vrozenou vlohou jedince pro soutěživost, nesmlouvavost, odolnost v soubojích, dravost, t.j. charakterem, dříve uhlazeně pojmenovaným termínem „morálně-volní vlastnosti“. Zkušené oko etologa okamžitě odhalí dřívější pozici hodnoceného ročka ve stádě stejně starých členů svého původního společenství. Z čeho lze následně usuzovat na jeho chování, např. v dvacetičlenném sevření ostře cválajících koní... Kde se bude cítit „náš roček“ v pohodě, kde nepřirozeně, kde nespravedlivě odstrčen a kde naopak v dřívější pozici vůdce stáda! Neopomenutelným předmětem prohlídky se musí stát zdravotní stav vybraného jedince. Týká se to všech eventualit dýchacích a trávících potíží v průběhu odchovu právě tak, jako (byť dobře zahojených poranění) důsledků konfliktů nebo nehod na těle ročka z předcházející doby jeho ontogenese. O nutnosti důsledného rozboru původu adepta k vydražení se na tomto místě záměrně obšírněji nerozepisujeme. A jaký byl další vývoj příběhu položky č. 268? Na dotaz potenciálního kupce ohledně příčin zjevných defektů v oblasti hrtanu irský chovatel neposkytl adekvátní, jasnou odpověď (lze, dle mého soudu uvažovat o operačním zákroku k odstranění klkání). Zjevně slabší kondiční stav zdůvodnil chovatel argumentem, podle kterého „roček byl vzat nedávno z pastvy, tudíž nebyl dochován individuálně, ve stáji...“ Nikdo z přítomných se také nepozastavil nad prokvetlým místem levého stehna o velikosti a tvaru otisku kopyta. Osobně jej přisuzuji úrazu, který roček utrpěl na pastvě zřejmě od dominantnějšího člena stáda. Jaké klouby se nalézají pod inkriminovaným místem, ponechám odbornosti či fantazii čtenářů. Pro mne, osobně by zmíněný fakt již byl dostatečným důvodem k odmítnutí úvah o jeho případném dražení za cca 1,5 mil. Kč! Osobně poznám desítky trenérů, domácích i zahraničních. Avšak osobu ve zmíněné pozici, kterou by charakterizovala taková míra amatérizmu, nejistoty, nesoustředěnosti a flegmatičnosti přístupu k úkolu, k němuž byla bezpochyby přizvána, byla nepřehlédnutelná a zarážející současně! Dva příklady (o nichž už byla zmínka), které naznačí o čem mluvíme. Na poznámku českého kupce „cože to má za proláklinu ten roček na tom krku?“ reagovala trenérka pokrčením ramen a rovněž otázkou „nemá jí na tom místě snad každý roček?“ Náš komentář: To si pište, že nemá! V souvislosti se slabším kondičním stavem irského ročka reagovala trenérka poznámkou, že „v její dostihové stáji mají všechny svěřené koně slabší/slabou kondici, asi to bude nevyhnutnost!“ Náš komentář: Udržet dobrý, ev. napravit slabý kondiční stav koní, i těch v plném tréninku má být elementární znalostí každého trenéra. Právě tak, jako odhalit příčinu chronické hubenosti, postihující celou stáj svěřených koní! Naše přátelská rada podobně „postiženým“ majitelům – zájemcům o nákup koní, ev. ročků ze stáje nebo na dražbě: trenéra podobných „kvalit“ nechte doma. Vemte s sebou radši praktika, obeznámeného s chovem anglických plnokrevníků, tudíž i s problematikou odchovu ročků. Ještě nás několik existuje, kteří mohou být užiteční subjektům z podnikatelské sféry, ochotných investovat do této oblasti své prostředky. Tak nechť je jejich investice co nejefektivnější! I když se přikláním k názoru, že „důležitější než to, co mám na hlavě je to, co v ní nosím!“, nezapomínejme, že dražba ročků v Deauville je také velkou společenskou událostí hipologické „hight society“! V případě každého účastníka dražby a žen zvlášť návštěva kadeřníka a trochu toho make upu doplněného o šaty v souladu s ročním obdobím střihem a barvou určitě nikoho nezruinuje! Když už si tak směle vykračujeme do té Evropy, nevzbuzujme dojem ženy ve finále pochodu Praha – Prčice po 87 kilometrech... Toliko naše taktní upozornění: Svět se na nás dívá!
Epilog
Každý dobrý a dbalý hospodář si v době střídání letopočtu udělá inventuru. Sepíše stav zásob, sumář aktiv a pasiv na běžném účtu a finanční stav v hotovosti. O něco podobného se pokusilo i naše ohlédnutí za rokem 2009. Snad dopadlo lépe, než nedávný případ z jedné místní zoologické zahrady, kde přehnaně pečlivý účetní sám spočítal obvykle jen odhadem určované množství cvrčků, moučních červů a jiných potvor, aby nakonec zcela opomenul uvést ve svých výkazech jediného slona, kterým onen Tierpark disponoval. Sám jsem byl jednou nařčen při podobné inventuře z pokusu o podvod, údajným zatajením skutečného stavu ročků v šamorínských stájích. Ke smůle hlavního účetního měla budova zmíněné kategorie koní kulatý půdorys. Při počítání koní umístěných na vnitřním obvodu objektu si onen „cifršpíler“ nevšiml, že již jednou za svými zády minul vchod do objektu a počítá ty samé koně podruhé. Trvalo drahnou dobu, než jsem dokázal vysvětlit jeho omyl. O léčení své citelně pošramocené profesní ješitnosti se zmíněný snaživý úředník již musel postarat sám! Příští rok, v tuto dobu budeme zde s naší bilancí opět. Nashledanou, přátelé!
M. Duruttya |
|
