pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
Putování krajem NinsoareiKoně Transylvánie(reportáž) Máte-li chuť prožít nefalšovaný, permanentní adrenalin, nemusíte zrovna skákat bungee-jumping, ani se projet v pátek podvečer dálnicí D1, či se vydat v nočních hodinách do centra našeho malebného hlavního města... Za mírný poplatek jízdného si totiž můžete pořídit napětí, o jakém se Vám ani ve snu nezdálo. Pokud je ovšem cílem Vaší cesty 1300 km vzdálená Transylvánie ! Avizované vzrušení začíná již několik minut po odjezdu nočního rychlíku z Prahy, kdy na Vaše lůžkové kupé, proměněné vlastní tvořivostí na nedobytnou pevnost, pořádá opakované nájezdy rumunská mafie, ve snaze Vás okrást. Uprostřed noci projíždíte ztichlou Bratislavou, připomínající spíš provinční městis, než evropské hlavní město. O několik hodin později pak minete probouzející se Budapešť. Koňařova duše zaručeně pookřeje při pohledu na stáda polokrevníků maďarské Pusty, střídající uherský šedý dobytek s bizarnými rohy pod náspem železniční tratě, protínající hortobáďskou step. Další šokující, kulturně-politicko/mentální „déjà-vu“ totalitních dob zažijete na maďarsko-rumunské hranici, jejímž doprovodním programem je přepečlivá kontrola vlakové soupravy, lustrace cestujících, včetně hrozby zkoumání obsahu Vašich zavazadel, peněženek, a pod. Vysvětlení? Rumunsko sice již je členským státem EU, ne však schengenského prostoru ! Při pohledu na impozantní sedmohradský hrad Déva, čnící coby vykřičník nad okolitou krajinou, jsem si připomněl životní příběh tzv. muránské Venuše (Marie Széchy) která potom, co opustila svého hrdost postrádajícího, málo potentního manžela, nasměrovala své kroky k příbuzným, do Sedmohradska. Jak praví pověst – co nezmohl manžel ve společné ložnici, usmyslel se dokazovat – považte – vojenským obléháním hradu Déva. Výsledkem bylo další potupné fiasko ! Odpolední jízda monotónní, mírně kopcovitou, řídce osídlenou pustatinou zahalenou mlžným podzimním oparem: nějak tak se mohl cítit hrdina Pasternakova románu doktor Živago počas svého nekonečného putování Sibiří. Na sklonku dne, po více než 20 hodinách jízdy se konečně objevuje nádražní tabule SIGHISOARA. Název je nepatřičným novotvarem, deformací původního, po dlouhá staletí užívaného pojmenování/označení bývalého sídla sedmohradského knížectví, obývaného střídavě uherským nebo saským etnikem. A většinou obou současně. Odtud jeho původní, historicky správný/korektní název: Segesvár (čti: Šegešvár), případně Saβburg. Očekával jsem, že první noc pod hradbami tohoto mystického města náš pobyt naruší duch segesvárského rodáka – Vlada Tepeše, zvaného Drakula (1431 – 1475). Jeho nepřítomnost nakonec plnohodnotně zastoupila krvelačnost místních komárů... Primárním účelem této cesty bylo navštívit místa, odkud pochází rod Duruttya. Protože v té době vládla nad celým evropským kontinentem hluboká tlaková níž, dosažení rodového sídla Sárpatak (Sapartok) běžnými dopravními prostředky se ukázalo jako nemožné. Jako jedině schůdnou se ukázal pronájem jezdeckých koní z místních zdrojů. Zmíněná nevyhnutnost bezprostředního kontaktu s produkcí rumunského zemského chovu se stala nakonec podnětem ke koncipování tohoto článku (reportáže). Nepochybuji o tom, že ani sebebarvitější invitace k cestě do Transylvánie soudního člověka nezvednou z pohodlí lenošky, k opuštění tepla a bezpečí jeho domova. Přesto se pro někoho mohou stát následující řádky, ev. obrázky netradiční pozvánkou. Především pro každého pravověrného hipologa, se zájmem o něco neznámé, nevšední, a navíc „z první ruky“. Vhodným a současně pravdivým entrée by se mohlo stát konstatování, podle kterého „kůň se nachází v každém druhém-, až třetím domě sedmohradského venkova“. Bez nadsázky! Z toho plyne, že se dnes tyto koně, zapřáhnuté výhradně v jednospřeží, vyskytují v tomu odpovídajícím počtu přirozeně také na rumunských silnicích... Poznatek, podle kterého k úrazům z titulu dopravních nehod při střetu povozů s auty nedochází, nebo jen zcela vzácně je fakt, že stupeň motorizace je na tomto území v míře hustoty motorových vozidel Československa před 20 lety. Jak jsem již kdesi pravil, „hrouda dělá koně“. To znamená, že na konstituci těchto zvířat, jejich vzrůst, pevnost kostry, kvalitu kopytní rohoviny, ale i plodnost, obecnou tvrdost a zdravotní stav se podílí v první řadě půda, na které se chov realizuje. Dominantní vliv má její minerální složení (z hlediska makro- a mikroprvků, a také stopových látek). Z nich se nejdůležitějším jeví podíl vápence. Jeho absence, ev. snížení jeho podílu v horninách Transylvanie vysvětluje slabší kostru místních koní, jejich tzv. „hladový typ“, který není kompenzovatelný ani zvýšenou/nadprůměrnou kvalitou výživy. Pro území Sedmohradska je charakteristickou hlinito-písečná naplavenina v kombinaci s jílovitými půdami, jejichž podloží tvoří bazalt, křemík, ev. opuka. Pohled na libovolný chov koní je zřetelnější z aspektu historických reálií, na jejichž společenskou objednávku se formuloval, utvářel a vyvíjel. Dnešní Rumuni (dříve označováni termínem „Valaši“) jsou potomci porumunštěných Dáků. V období X. až XIII. století vznikl první politický útvar na území, které se v současnosti označuje, jako Moldavsko, Valašsko a Sedmohradsko právě tak, jako Banát, Besarabie, Bukovina, resp. Dobrudža. V X. a XI. století vzniklé Sedmohradsko (Siebenbürgen, Erdély) v té době osídlují Maďaři a kolem roku 1150 Němci, konkrétně sasští kolonisté. Na území Moldavska a Valašska vznikají na přelomu XIV. a XV. století první základy rumunského knížectví, a to přesto, že krajina se nachází pod tureckou nadvládou v podobě jakési autonomie. Tento stav končí v XVIII. století, kdy jej od 1711 střídá řecký vliv. Uvedený stav trval na území Valašska a Moldavska do r. 1821. Již v pozdním středověku byl chov koní Valachů znám, resp. popisován s uznáním, kromě jiného v nejvýznamnějším díle oné doby: „Von der Gestüterey“ Marxe Fuggera (Frankfurt am Main, 1584). Uvádí se zde, že zmíněný chov dosahoval vyšší kvalitu, než třeba chov koní Turků. Málo známou skutečností zůstává informace, podle které termín „valach“, který byl v souvislosti s koňmi v literatuře poprve zaznamenán v r. 1550, poukazuje na zdejší valašské etnikum, které provádělo kastrace hřebců. Praxe odstraňování semeníků hřebců na území Západní Evropy totiž nebyla do té doby uplatňována a ani zdokumentována. Od těch dob se kastrovaní hřebci označují termínem „valaši“. V polovině XIX. století je na území současného Rumunska položen základ prvního a na svou dobu moderního chovu koní. Plemennou podstatu tvoří moldavské a valašské plemeno. Produkce má za cíl uspokojování potřeb c.k. rakouské armády. Do Sedmohradska se v následném období dostává chovný materiál i z dalších hřebčínů mocnářství, např. z Mezőhegyes a Bábolny, a to angličtí plno- a polokrevníci, resp. arabští plno- a polokrevníci. Dočasné osmanské panství pak otevřelo cestu importům koní původem z Blízkého Východu. Ruský protektorát nad Moldavskem a Valašskem (trvající od r. 1831, ukončen v r. 1858 porážkou Ruska v Krymské válce) pak také dovozům z oblasti Kavkazu. Ve svém díle zásadního významu, zv. „Die Pferdezucht nach ihrem jetzigen rationellen Standpunkt“ (2. svazek, Berlín, 1879) nastínil Gustav Schwarznecker určitý obraz rumunského chovu koní od data vyhlášení nezávislosti, kde doslova uvádí: „Co se u nás dosud v chovu koní vykonalo má kromě jiného také významný, kulturně-politický dosah. Mimořádnou kvalitu dosáhl chov koní na území Moldavska a Valašska, díky čemu se stalo hlavním zdrojem zásobování naší lehké kavalerie, v souladu s nejnáročnějšími požadavky doby.“ Plemena zastupující zemský chov oné doby charakterizoval malý, ev. menší tělesný vzrůst, nízko posazený krk, vysoký (kapří) hřbet, kravský (francouzský) postoj pánevních končetin a tvrdohlavost až paličatost, avšak také velká výdrž, odolnost a houževnatost, resp. nenáročnost. Jejich průměrná výška nepřesahovala 144 cm. V r. 1921 bylo dokončeno dílo s titulem „Tierheilkunde und Tierzucht“ (Léčení a chov koní; 8. svazek, Berlín – Wien, 1930). Autor, G. K. Constaninescu v něm kromě jiného uvádí, cit.: „Rumunští koňaři upřednostňují domácí plemena před importovanými a to přesto, že se jedná o zvířata menšího vzrůstu, teplokrevná, čilá, živá, temperamentní, odolná, tvrdá a skromná.“ S ohledem na určité, zjevné rozdíly exteriéru a výkonnosti citovaný autor diferencuje rumunské koně na:
Ve II. světové válce tvořilo Rumunsko koalici s Německem proti SSSR, koncem války se však zařadilo na druhou stranu fronty a bojovalo v koalici proti Německu. Devastující vliv/důsledek poslední velké války na starém kontinentu se přirozeně nevyhl ani rumunskému šlechtitelskému a zemskému chovu koní. Další ránu tomuto odvětví zasadila násilná kolektivizace, s důsledkem degradace významu tažné síly koní. Zhoubné následky měla na zemědělství (a chov koní zvlášť!) izolace Rumunska – a obecně všech států tzv. východního bloku – od vyspělé Západní Evropy v 70. a 80. letech minulého století. Ve zmíněném období např. zanikla činnost dostihového závodiště v Bukurešti. Rumunsko se již nezúčastňovalo každoročních meetingů socialistických států, konaných střídavě v jednotlivých hlavních městech východního bloku. V důsledku pádu totalitních režimů tzv. socialistických států a jejich komunistické hegemonie se ještě víc prohloubila krize, a to v podobě zániku velkých chovatelských center (plemenářských podniků, státních statků, a pod.) podporovaných státem. Poslední inventarizaci jednotlivých plemen koní v rumunském šlechtitelském, resp. zemském chovu publikoval Prof. H. J. Schwark ve své knize „Pferdezucht“ (Melsungen, 1984). Konstatuje existenci cca 170 anglických plnokrevných klisen ve dvou chovatelských centrech (Cislǎu a Bale), 150 klisen Shagya arabů, resp. 250 hřebců tohoto plemene v zemském chovu. Chovných klisen plemena anglický polokrevník, Furioso, Nord Star, resp. Gidran bylo v hřebčínech asi 180 a jejich protějšků – hřebců v zemském chovu, rozsetých po celém území Rumunska, cca 210. Hlavní oblastí výskytu zmíněných plemen je dodnes severní část Transylvánie a část provincie Moldavsko. Na území tohoto bývalého uherského knížectví se také setkáváme s pozůstatky chovu Noniusů (v r. 1984 bylo v zdejším zemském chovu ještě asi 150 plemenných hřebců). Oblast ohraničená městy Segesvár/Sighisoara a Fogaras tvoří těžiště chovu lipicánů. V posledním období existence socialismu zde žilo cca 600 chovných zvířat (z nichž asi 120 plemenných klisen) a 30 hřebců působících v zemském chovu. Tato část Sedmohradska byla rajonem také méněpočetného rumunského chovu chladnokrevníka (asi 60 chovných klisen a cca 100 hřebců v zemském chovu). Důvodem okrajového zájmu domácích chovatelů o zmíněné plemeno bylo přesvědčení, že tažná síla buvolů je podstatně větší, než analogická výkonnost chladnokrevníků... Uvedený průřez specifikace a rajonizace chovu koní v bývalém rumunském zemědělství socialistického typu prakticky koresponduje s poznatky, které jsem měl možnost zaznamenat počas svých cest v okolí dřívějšího sídelného města sedmohradského knížectví Sighisoara (Segesvár/Saβburg). Plasticky to dokumentují fotografie koní zemského chovu, pořízené v této oblasti, a to s časovým odstupem dvou desetiletí od vydání Schwarkova díla. Nepřekvapuje proto fakt, podle kterého se i dnes lze setkat na rumunském venkově s jedinci koní v typu araba a jeho kříženců, anglických polokrevníků kmene Furioso, Nord Star, ev. s anglo-arabem, Shagyou, Gidranem právě tak, jako s lipicánem, Noniusem a v neposlední řadě se zástupci chladnokrevníků... Současně potvrzují náš bezprostřední poznatek, podle kterého se vesměs jedná o tzv. „hladové typy koní“, obvykle nestandardního exteriéru, t.j. o tzv. „mínus-varianty“. Tyto jedinci nedosahují parametry plemenného standardu promítnutého do jejich základních tělesných měr a hmotnosti. Navíc jsou často v kritickém kondičním stavu, degenerované z titulu dlouhodobého uplatňování příbuzenské plemenitby (kterou umožňuje státní aparát netrestáním vlastnictví nelicentovaných hřebců v soukromém sektoru), ev. s produkty křížení s nesourodým dědičným základem. Za takové považuji kombinaci: lipicán x Nonius, chladnokrevník x A ½, Furioso x lipicán, chladnokrevník x Nonius, a pod. Lepší výsledky uplatnění heterozního efektu spatřuji v této souvislosti v kombinaci křížení arabů s lipicány-, anglickými polokrevníky- ev. chladnokrevníky. Je zcela zřejmé, že současný obraz/stav zemského chovu koní Sedmohradska (a obecně Rumunska) je na hony vzdálen výtvarně zpracované podobě, kterou nám zanechal Johann Elias Ridinger (1698 – 1767) s názvem „Transylvánsky kůň“... NINSOAREA: Jediná reprezentantka rumunského plnokrevného chovu v Československu; černá hnědka, rok narození: 1973, po Merian z Nyurca, po Razbeg (SU) z Nyura, po Cordon Rouge; chovatel Herghelia Cislǎu; Gh: 75 / 77,5 kg; II. v Jarní ceně klisen; v chovu hřebčína Šamorín prokázala nadprůměrnou plodnost (10 hříbat), z nichž ze spojení se Scottish Rifle dala dva neporazitelné čs. sprintery (NIKOLA a NIPPON) a další nadprůměrné rovinové a překážkové koně. Poznamenávám, že starostlivost o tuto figurantní klisnu a odchov obou šampiónů mi přinášelo v oné době velké potěšení a dodnes příjemné vzpomínky! M. Duruttya |
|
