O KONÍCH A TAKÉ O LECČEM JINÉM
Dipl. Ing. Michael Csaba Duruttya, Ph.D.
Rozhovor s inž. M. Duruttyou se uskutečnil v době letošních oslav životního jubilea věhlasného hipologa. Pro čtenáře jeho webové stránky jej zprostředkovala – se souhlasem zpovídaného – osoba požívající exklusivitu v souvislosti s uváděním jeho knižních děl na veřejnost a současně také první čtenářský kritik, nakladatelka a vydavatelka paní Eva Janzetičová.
Jubilant žije v česko-německém příhraničí, kde již léta obývá prostory přibližně 150-leté bývalé c. a k. celnice, obklopen prostředím „koně, kam se jen podíváš“, především však umožňujícím nerušenou tvorbu. Zde se v současné době věnuje koncipování své nejnovější knihy, kterou lakonicky hodnotí, jako rodovou kroniku, resp. rozpracovaným vědeckým pracem a dalším odborným studiím. Říká se, že pouze fyzický stav, zvaný „daleko od hlučícího davu“ mu poskytuje onen kýžený klid k duševní práci: ideální zeměpisná poloha celnice stejně vzdálená od Prahy jako od Mnichova, dosažitelná autem za necelé dvě hodiny jej zbavuje eventuality pocitu samoty nebo osamocení. Zmíněné místo má pro něj tvůrčí potencionál srovnatelný s již proslavenou chatou Todtnauberg německého klasického filozofa Martina Heideggera na úpatí Schwarzwaldu. A to do nejmenších možných detailů přínosu obou zmíněných obydlí. Naplňujíc současně jednu ze stěžejných myšlenek francouzského filozofa J. J. Rousseau, vtělených do děl „zpět k přírodě“, či „Emil“.
|
Eva Janzetičová
|
Jak se stane, že člověk pocházející z tradiční učitelské rodiny se přesto stane hipologem?
|
|
Duruttya Michael
|
Měl jsem to štěstí, že svou dětskou umanutost a nadšení z prostého pohledu na koně jsem dokázal přenést až do dospělosti, na profesionální úroveň.
|
|
E.J.
|
Co bylo Vaším cílem na prahu chovatelské dráhy?
|
|
D.M.
|
Jediným přáním bylo vykonávat své zvolené poslání / povolání, a to co nejlépe, jak jen to dokáži. Připomínám, že to bylo v době, kdy si společnost vážila chovatele koní stejně málo, jako své úřednice v kancelářích, své učitele a obecně celou politicky neangažovanou inteligenci … Možná ještě méně, vždyť koně vnímal totalitní režim za přežitek, zábavu šlechty. Tento svůj postoj nám společnost servírovala, kdykoliv se jí to hodilo! Jak byla inteligence coby společenská třída znevažována, pak její část, která se zaměstnávala chovem koní byla doslova na pranýři a hodnocena výhradně denunciačně, s despektem. Nebylo to tudíž jako v současnosti, kdy také chovatel koní je finančně oceněn a užívá si zasloužené pozornosti odborné veřejnosti a hromadných sdělovacích prostředků. Někdy téměř, jako kterákoli pop-star…
|
|
E.J.
|
Lze označit Váš vztah ke koním opírající se o 42-letou praxi v chovech za romantický?
|
|
D.M.
|
Obdiv? To ano! Z estetického, uměleckého nebo výkonnostního hlediska rozhodně. Avšak romantika? Na koně jsem vždy pohlížel, jako na konkrétní problém, který musím řešit: co nejrychleji a podle možnosti také co nejefektivněji. Romantiku jsem přenechával povolanějším. Na podobné hnutí mysli není při tom množství problémů prostě prostor, ani nálada, důvod a ani čas. Díky tomu, že jsem prožil ve společnosti těchto zvířat celý svůj život a navíc jsem se jim díky výzkumu jejich životních projevů – etologie – dostal doslova pod kůži, jsem z romantických pocitů navždy vyléčen, vystřízlivělý. Příliš dobře poznám tato zvířata, než abych vůči nim přechovával něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo romantický vztah nebo podobně laděný pohled. Ostatně – každé takové hnutí mysli mohlo negativně ovlivnit mé racionální uvažování a následné konání, na škodu samotných koní. Neposloužil bych těmto zvířatům, kdybych se nechal unést, otupit svou ostražitost, pohotovost, akceschopnost v případě jakékoli nutnosti vyžadující řešení problému souvisejícím s jejich zdravotním stavem, reprodukčním životem, budoucí výkonností, apod. Takže má odpověď: Duruttya zcela postrádá romantismus, mluví-li se o koních!
|
|
E.J.
|
Musí být chovatel koní a anglických plnokrevníků zvlášť ve svém povolání perfekcionista?
|
|
D.M.
|
Každá hospodyně ví, že když nějaký kus šatstva opere třikrát po sobě, bude výsledek lepší, než po prvním oprání. To samé platí pro chovatele koní. Čím déle a častěji řešíme určitý problém v chovu koní, tím jsme rutinovanější, pohotovější, efektivnější. Protože ale v chovu koní a plnokrevníků zvlášť existuje velké množství problémů, zrádných míst, „nášlapných min“, chovatel těchto zvířat by měl mít možnost žít alespoň 200 let, aby si jejich řešení či odhalení uspokojivě osvojil. V tom jediném je osud vůči nám, hipologům nespravedlivý, neboť se dožíváme – ostatně jako každý jiný smrtelník podstatně kratšího věku, vzdáleného oněm dvou stoletím, nevyhnutných k uspokojivému osvojení všech fines tohoto řemesla. A protože je náš život tak krátký, musel jsem jeho délkovou nedostatečnost vyvážit takovou metodou práce, která snese označení, korespondující s termínem perfekcionismus a zodpovědnost (Erpflichtung).
|
|
E.J.
|
Jste úspěšným chovatelem koní. Univerzálnost Vašich věhlasných „99 zásad“ jste si průběžně ověřil v praxi v případě čtyř různých plemen: hucula, norika, slovenského horského koně a především anglického plnokrevníka. Publikoval jste usilovněji, než leckterý akademik na univerzitě, který to má mimochodem v popisu práce: 6 monografií, 37 samostatných vědeckých prací, 28 přednášek na vědeckých konferencích, přes 450 odborných článků. Za 22 let jste kromě toho zpracoval a obhájil 538 soudně-znaleckých nebo odborných posudků, 96 oponentských posudků disertačních, diplomových, magisterských, bakalářských a závěrečných prací. A přitom jste úspěšně řídil řadu nejvýznamnějších hřebčínů Československa. Kde jste na to bral čas a energii?
|
|
D.M.
|
Celý život jsem racionálně hospodařil s energií a především pak s časem. Svému poslání jsem se věnoval v praktické i teoretické rovině soustavně, nezřídka 20 hodin denně. A to z jediného důvodu. Protože hipologie byla a stále je mou celoživotní vášní …! Své profesi jsem se věnoval den co den, svátek – pátek. A protože efektivní část spánku, jak známo trvá u každého člověka cca čtyři hodiny, i po ulehnutí jsem myslel na koně, na aktuální situaci ve svěřeném chovu. Pak není divu, že i ve spánku se mi zdá o koních a to většinou v barvě. Množství problémů a způsob jejich řešení jsem za pomoci své analytické mysle byl schopen nalézt i v této situaci. Tuto schopnost jsem využíval také v době koncipování svých knih vyžadujících velkou koncentraci: objevnou nebo dobrou myšlenku jsem si dokázal poznačit poslepu, aniž bych vzbudil zbytek rodiny, třeba v půl třetí nad ránem… Jen se zaujetím, vášní, koncentrací lze vyprodukovat takové kvantum práce, publikací, řešení vědeckých studií právě tak, jako znaleckých posudků a přednášek, naplánování stáží a cest po světě, vidět takové množství dostihů a koní, sžít se s množstvím jedinečných chovů a pochopit tolik filozofií úspěšných chovatelů naší doby… Způsob života, který Němci charakterizují / pojmenovávají výstižným termínem „müßigkeit“, tj. žití v nečinnosti, lenošení či v zahálce mi počas mého života zkrátka nebyla dopřána. Ba co víc, byla mi z duše protivná!
|
|
E.J.
|
Proč a díky jakým okolnostem jste krátce po politickém převratu opustil Československo a odjel na Západ?
|
|
D.M.
|
Určitě to nebylo z touhy po blahobytu, po luxusním životě. Osobně jsem se měl v té době celkem dobře, nic mi z materiálního hlediska nechybělo. Jedině smysluplné uplatnění znovunabyté svobody v podobě dříve znemožněného zaměstnání se v chovech koní toho nejvyššího standartu, na který jsem se cítil, včetně reálného ocenění své práce a vědomostí. A také svobody slova, bez cenzury, kterou jsem doma zažíval na všech úrovních, včetně odborných názorů, které bývalý režim označoval za lživé a účelové, s mou údajnou snahou o rozvracení vládnoucího režimu, a to prostým hodnocením kvality a perspektivy dalšího vývoje chovu koní v Československu. Vlastně by mi to mělo lichotit! V souvislosti s opuštěním vlasti také prolomení zdánlivě neviditelné informační blokády k novým poznatkům. V této souvislosti nabývám čím dál zřetelněji dojmu, že házení příslovečných klacků autorům s neotřelým, původním názorem se u nás v současnosti opět uplatňuje. Z dřívější skryté formy už také zcela veřejně… Tzv. „něžná revoluce“ se ukázala v mnoha ohledech jako neadekvátní odpověď / reakce na praxi dřívějšího represivního režimu. Toužil jsem oprostit se konečně od komunistického milieu, obklopujícího sféru chovatelství koní jako cosi podřadného a nepoctivého a tudíž podezřelého. Místo toho zažít ovzduší, které všude jinde na světě znamená výjimečnost, elitářství, bohatství, šlechtu, svébytnost, společenský vrchol a její akceptaci celým průřezem společnosti. V neposlední řadě její potřebnost, tj. místo, které je nedílnou součástí kultury a měřítkem civilizovanosti každého vyspělého národa.
|
|
E.J.
|
Kam vedly Vaše první kroky ve světě?
|
|
D.M.
|
Již před převratem jsem dostával celou řadu pozvání ze Západu a to díky vědeckým pracem a odborným článkům doslova pokoutně dopravovaným za železnou oponu. Mezi ty nejpozoruhodnější řadím světoznámé testační centrum v Západoněmeckém Warendorfu. Dalšími z mnoha bylo dostihové centrum Rakouska se sídlem v Badenu nebo exklusivní zürichšský club hráčů koňského pola ve Švýcarsku.
|
|
E.J.
|
Jak jste se nakonec rozhodl? Kam Vás osud zavál?
|
|
D.M.
|
Po zralé úvaze jsem kývl na pozvánku hřebčína Erlenhof, jmenovitě hlavního managera chovu v osobě Dr. Jens, Freiherr von Lepela. Zkušenosti získané v tomto chovu anglických plnokrevníků světového postavení se staly také základem ke koncipování dvou jedinečných monografií-i z celosvětového hlediska o životních projevech koní a plnokrevníků zvlášť (Etológia koní z roku 1993 a Velká etologie koní z roku 2005) a celé řady hojně citovaných odborných článků v domácím a zahraničním odborném tisku. Neopomenutelným momentem při mé volbě západoněmeckého hřebčína Erlengrund byla skutečnost, že jej po dlouhá desetiletí vlastnila, řídila a ke světovému věhlasu přivedla taková osobnost, jakou byla uherská šlechtična Margith, hraběnka de Battyany.
|
|
E.J.
|
Kardinální filozofická otázka: Talent nebo píle?
|
|
D.M.
|
Předpokladem úspěšnosti je sice danost (talent), podstatnější význam však sehrává učení. Mohl bych vyjmenovat, a to bez jediného zaváhání všechny odborné knihy a dokonce v chronologickém pořadí, jak začaly plnit police mé knihovny. V sedmdesátých letech byl v bývalém Československu naprostý nedostatek kvalitních děl s hipologickou tématikou. O hodnotných, přínosných zahraničních publikacích ani nemluvě. Stejně byla limitovaná možnost osobních kontaktů se zahraničními partnery, omezená na nepravidelné, příležitostní transporty koní do partnerských chovů tzv. socialistického bloku: Maďarska, Polska, NDR, Rumunska a SSSR. Po převratu jsem již získával díla zásadního významu z oblasti hipologie osobně, a to počas pracovních pobytů v zahraničí. Přiznávám, že bez ohledu na jejich cenu…
|
|
E.J.
|
Je předpokladem odborného růstu permanentní, celoživotní studium?
|
|
D.M.
|
V počátcích mého působení v chovu koní byl ním především bezprostřední kontakt s generací předchůdců, většinou bývalých důstojníků čs. armády působících v hipologických útvarech našich ozbrojených sil, kteří po nesmyslném zrušení armádního jezdectví v roce 1953 se skvěle uplatnili v řízení hřebčínů na území Československa. Diskuse s těmito osobnostmi byla na jedné straně zkouškou odvahy, neboť otevírala prostor k nesmlouvavé oponentuře jejich dobře míněných rad, doporučení a praxí ověřených zkušeností. Tato platforma současným chovatelům koní chybí, byť si to většina z nich veřejně nepřipouští. Snad se domnívají, že jejich vědomosti jsou dokonalé, nepřekonatelné a univerzální, aniž by to bylo v souladu s objektivní skutečností. V rejstříku jejich vlastních, osobnostních charakteristik absentuje pokora, trpělivost a sebereflexe. O zkušenostech získaných ve významných domácích či zahraničních chovech ani nemluvě! Bez tímto způsobem získaného rozhledu umožňujícího srovnání, kritického pohledu na vlastní chovatelské výsledky nelze mluvit o jejich odborném růstu. Výstižnějším se jeví definice „ustrnutí“ a to ve všech souvislostech tohoto pojmu. Existenci jejich profesního zápecnictví potvrzuje mj. zánik periodického hodnocení, bilancování vlastních chovatelských výsledků předkládaných veřejnosti v domácím nebo zahraničním odborném tisku, pomineme-li neinvenční, každoroční televizní šot o prvním narození kladrubského hříběte: není se co divit! Uvědomuji si, že na popsaném stavu, žel, pranic nezmění ani výše uvedený, realitu reflektující apel.
|
|
E.J.
|
Tento rozhovor by mohl mít podtitul „o schopnosti klást otázky“. Je známé, že je obtížnější položit otázku, než na ni odpovědět. K takovým úkolům musí mít tázající dostatečné množství informací. Na druhé straně tázaný bez obtíží zodpoví otázku, vždyť odpověď je v nějaké podobě v ní již skryta…
|
|
D.M.
|
Otázky klademe, jakmile dokážeme myslet, mluvit a srozumitelně artikulovat. Takže prakticky od útlého dětství. Ani období, kdy jsem vstoupil do věčného kolotoče zvaného chov koní jsem se nevzdal legitimního práva a možností, které tak štědře poskytuje prostor fenoménu kladení třebas i zdánlivě všetečných otázek. A to sám sobě právě tak, jako svému okolí v souvislosti s vlastním povoláním, profesí. Jsa vyloženě městské dítko, tudíž postrádající z logiky věci zkušenosti venkovanů a s tím spojeného způsobu uvažování, jsem k problémům v chovu koní přistupoval sice odborně, fundovaně, přesto se zmíněným deficitem, který nechtěně přináší rutinní, historická, zděděná zkušenost těchto lidí. Výsledkem toho bylo, že můj vlastní, osobitý přístup a v návaznosti na to také vlastní, z toho pramenící chovatelské výsledky byly jiné, než venkovských kolegů: čas ukázal, že dokonce lepší, než jimi dosahované dlouhodobé průměry. Přízní osudu dokonce lepší, než onen obvyklý plemenný standart! Troufnu si proto vyslovit konstatování, podle kterého schopnost pokládat otázky z kategorie pochybovačských až kacířských, ne-li přímo rouhačských vůči zažité, dlouhodobé praxi a konzervativního způsobu uvažování bylo předpokladem pokroku lidstva jako takového.
|
|
E.J.
|
Jak to stojí s Vaší nutkavou, neodbytnou potřebou k dotazování v současnosti, ve zralém věku?
|
|
D.M.
|
Naposledy jsem se ptal sám sebe, s téměř 70-letou hlavou: Proč jsou zrovna plnokrevníci pocházející ze SSSR / Ruska v takové míře barvy ryzé, když světové populaci tohoto plemena dominují, jak známo, hnědáci? Čím to bylo způsobené? Jakou cestou a kdy k tomu vlastně došlo? Z jakého důvodu? Odpověď na tuto záhadu přinesl výsledek pátrání po zdroji ryzé barvy umožněný znalostí o specifičnosti dědivosti této barvy v populaci koní a anglických plnokrevníků zvlášť. S podporou výsledků zkoumání dalších dílčích aspektů jsem nakonec dospěl k překvapujícímu závěru, podle kterého koně prezentované dosud světu jako anglický plnokrevník ruského / sovětského chovu (ve velkém množství importovaných také do Československa) není originálním reprezentantem plemena vzniklého v roce 1791 na britských ostrovech… Z ruských literárních pramenů právě tak, jako v publikacích vytištěných na Západě máme podrobné informace o tom, kdy, kde a které anglické plnokrevné hřebce a také za jakou cenu nakoupil SSSR v minulém století pro vlastní chovy. Neexistuje však jediná (!) zmínka o masivním nákupu klisen tohoto plemena. Vzhledem k četnosti jejich populace v Rusku by jich muselo být řádově několik tisíc. To jen tak pro ilustraci k výše uvedené tématice. Přiznávám, miluji vymezující faktory. A to byl hodně velký faktor!
|
|
E.J.
|
Jak přijímala odborná veřejnost, případně kolegové Vaši úspěšnost dosahovanou ve Vámi řízených chovech? Předpokládala bych, že pozitivně, byť tomu tak nemuselo být bezvýhradně.
|
|
D.M.
|
Nezapomínejme na skutečnost, že žijeme v Česko-Slovensku, kde se úspěch neodpouští. Jinak řečeno totéž: Běda úspěšným! Přidejme k tomu hlavní „sportovní disciplínu“ národa v podobě závisti a škodolibosti a smrtící koktejl máme namíchaný… Ale nyní již seriózně: mnozí současníci si nedokázali mou úspěšnost vysvětlit, ba ani připustit. Nejlevnější obranou bylo tuto nepopiratelnou skutečnost připisovat náhodě. Skutečností však zůstává, že za úspěchem každého chovatele koní je dokonalý, podrobný přehled o podstatě svěřeného stáda, dostatečně velká zkušenost, dokonalá znalost všech (!) plemenných klisen a to ve všech myslitelných aspektech, včetně původu do n-té generace, reprodukčních charakteristik, a to jejich vlastních právě tak, jako předků a sourozenců či potomků. A také znalost individualit pepinierů, včetně všech nuancí jejich projevů chování. To lze dosáhnout pouze odbornou přípravou. Kromě zmíněných, nepostradatelných předpokladů však zřejmě disponuji něčím, co nelze pojmenovat nebo kvantifikovat. Říká se však tomu „zvláštní danost“, „dar od boha“, ev. tzv. „zootechnický nos“. Byť se ani s jedním označením zcela neztotožňuji, souhlasil bych s pojmem, „zvláštní cit pro koně“. Ke zmíněným osobnostním rysům si dovoluji připojit také svůj smysl pro metodičnost, včetně schopnosti soustředit se bezvýhradně a koncentrovaně na svěřený chov a jeho problémy. Díky tomu jsem požíval ve svých služebních pozicích velké důvěry a z toho pramenící, pochopitelné, přirozené autority. A právě tato skutečnost vyvolávala počas celé mé kariéry často bezbřehou nenávist, zášť a závist. Přirozeně z řad těch méně schopných, úspěšných. Chce-li se někdo z řad pochybovačů či znevazovačů těchto výsledků skutečně dozvědět, co takové chovatelské výsledky vyžadují, nechť je překonají, nebo aspoň se jim vyrovnají. Pak nechť mluví / píší, hodnotí… A porovnají je s vlastními výkony v chovu… a přirozeně, stejně kriticky! Vlastní nesmlouvavost v otázce orientace cesty k úspěchu mi vygenerovala také množství nepřátel. Jednoho z dlouhé řady postihla v míře, kterou nelze hodnotit jinak, než patologickou, nekontrolovatelnou, zcela postrádající racionální uvažování. Zřejmě jen řízením osudu či nesmírné dávky štěstí se zabránilo tomu, aby cílená, vysoce sofistikovaná snaha této konkrétní osoby o poškození mé práce a tím celého chovu neskončila tragédií nedozírného rozsahu…
|
|
E.J.
|
Co Vás dokáže pokaždé udivit či pobavit?
|
|
D.M.
|
Odmyslím-li nové poznatky vzniklé v oblasti mého vědeckého výzkumu, resp. bezprostřední dojmy pramenící z každodenního kontaktu s koňmi – objekty mého celoživotního zájmu pak ještě neustálá snaha některých lidí o desinterpretaci mích vlastních chovatelských výsledků. Přitom se to týká výkonů, které nelze z prozaických důvodů deformovat, pozměnit, zfalšovat: každý jeden narozený kůň, na vzniku či odchovu kterého jsem se podílel je uvedený v plemenných knihách, které nelze žádným způsobem dodatečně upravit, byť by se to mnohým zřejmě zamlouvalo. Plemenné knihy anglického plnokrevníka jsou dokonce vyhotovené také tiskem, v pevných vazbách a opatřené – i když ne zrovna se zlatou ořízkou, pak s titulem na obalu vyraženým ve stejné, zlaté barvě… Analogií je přetrvávající snaha bývalých spolupracovníků Stb „očistit“ své kolaborací pošpiněné jméno s poukazem na údajné zfalšování evidence vedené touto represivní složkou bývalého totalitního režimu. Ani v tomto případě taková snaha nemůže skončit úspěchem: každý takový morálně pokleslý subjekt je evidován v několika svazcích současně. Nestačilo tudíž zničit jeden, zůstávají další… Těší mne také, že se najdou lidé, kteří se mne ptají: kam zmizelo plemeno slovenského horského koně, k jehož vytvoření bylo věnováno celé čtvrtstoletí intenzivní plemenářské práce? Kam zmizelo oněch 200 koní F3 – F4 generace nového plemena? Vypařilo se snad? A kdo za jeho „zmizení“ nese zodpovědnost? Lidem, kteří kladou takové a podobné otázky pokaždé trpělivě odpovídám. Je to má povinnost. Aby nedošlo k deformování dějin, jak bývalo praxí komunistů neblahé paměti. Aby nedošlo v daném případě k účelové deformaci dějin našeho vlastního, československého chovu koní. Ani náhodou! Tak.
|
|
E.J.
|
Na závěr si neodpustím položit provokativní otázku: Jak vnímáte anglického plnokrevníka?
|
|
D.M.
|
Jako umělecké dílo: Přesněji: Jako extrémně rychlé umělecké dílo! To se tomu plemeni upřít skutečně nedá. Vzdor mému předchozímu prohlášení…
|
Srpen 2014
|
|
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
