pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
ODEŠEL “ČESKOSLOVENSKÝ KŮŇ STOLETÍ”30. prosince r. 2004 vydala Tisková agentura České republiky stručnou zprávu tohoto znění: “Dnes byl navěky uspán čtyřnásobní vítěz Velké Pardubické steeple-chase, “Kůň století”, 26-letý plnokrevník – ŽELEZNÍK...” Stejně tak se mohlo oznámit, že odešel na věčnost “Pan kůň”. Avšak také – ve zhodě s realitou – “Kůň paradoxů”. Vše, co souviselo se životem tohoto anglického plnokrevného valacha, jeho dostihovou kariérou a nakonec i dožitím totiž nejlépe vystihuje obsah slova/pojmu paradox! K tomuto konstatování mne opravňuje především autenticita osobní zkušenosti potom, co jsem tohoto skvělého koně odchoval a pak po celou dobu sledoval jeho životní osud. Dnešní zamyšlení vyslovuji také na základě vlastní zkušenosti, čerpající z více, než 30-leté praxe chovatele koní, prožité v nejvýznamnějších hřebčínech Československa, resp. Střední Evropy. Předesílám současně, že z mnohaleté chovatelské aktivity jsem získal poznatek, podle kterého nostalgie, romantismus, přílišná ohleduplnost, přecitlivěnost, nekritičnost nebo shovívavost nejsou cestou, která by mohla vést k cíly. Tím míním produkt, který se navenek projevuje účelným a také navýsost úchvatným exteriérem a koncentruje v sobě energii k podání extremní rychlosti. Řeč je – jak jinak, o anglickém plnokrevníkovy. ŽELEZNÍK byl – nadevší pochybnost – nejvýkonnějším překážkovým koněm starého kontinentu. Bylo tomu tak proto, neboť žádnému jinému jedinci se nepodařilo ve více, než stoleté historii zvítězit čtyřikrát v nejtěžším překážkovém dostihu “Velké Pardubické” (VP). Zůstane, žel, v rovině akademické diskuse, zda by tento kůň proměnil ve svůj úspěch případný start také v “Grand National” v Liverpoolu a tak se stal nekorunovaným překážkovým králem celé Evropy...? Pomyslnou rukavici k ukončení neplodné diskuse postrádající racionální jádro ŽELEZNÍK britům hodil. Neznamenalo nakonec jeho prohru, že organizátoři Velké Národní – schovaje se za vágní důvody, ŽELEZNÍKOVY ani neumožnily ostrovní karanténu opustit. V mích očích se ŽELEZNÍK stal morálním vítězem, aniž vstoupil na trávník dostihového závodiště v Aintree. Na druhé straně je zřejmé, že specifika britské dráhy (délka kurzu, typ překážek) a především nesmyslný handicap, který enormně zatěžuje zahraniční účastníky při jejich premiérovém startu, eventualitu reálné konfrontace prakticky předem vyloučí. A také z tohoto důvodu je ve většině případů zapovězen recipročně úspěch britských koní v nejtěžším překážkovém dostihu kontinentu v Pardubicích. Cesta k bezprostřední konfrontaci povede v budoucnu přes vypsání porovnatelných dotací a také změnou stávajících propozic. Vraťme se však k dnešní tematice a to v rozsahu, který si tento – dnes již legendární kůň a jeho uzavřená životní pouť právem zaslouží. První paradox : Nepředvýdatelný prolog. Matka budoucího šampióna, Želatina (po Le Loup Garou z Choreja, po Ranžin z Chimera, po Riding Hill) se narodila v r. 1968 v ruském hřebčíně Dnětropetrovsk. Do Československa byla importována v rámci nákupu většího kontingentu plnokrevníků, určených pro chovatele tohoto plemena, a to – v předem striktně limitovaném úhrnném finančním obnosu 150.000.- rublů. Protože z uvedené sumy zůstal nevyčerpaný pakatel dvoutisíc peněz této měny, vzala se ze zbytku nabízených koní jako přívažek jedna malá, nevzhledná klisna, navíc s výrazně nekorektním postojem končetin, opatřených nekvalitní kopytní rohovinou. Druhý paradox : Nahodilost výběru rodičovského páru. Její první hříbě (Želka, po Krakatit, Gh 30,5) a druhé (Žeton, po Salon, bez Gh) bylo zklamáním, které se však dalo předpokládat. Třetí potomek (Žitomír, po Salon, Gh 57 kg) se uplatnil v překážkových dostizích, avšak bez zaznamenáníhodného úspěchu. O rovinové třídě nelze uvažovat ani v tomto případě. Nasledovat transport (spíš “odklizení” neúspěšné klisny) do Východoněmeckého hřebčína Graditz, k čerstvému Derby-vítězi Zigeunersohnovy. První potomek z tohoto spojení (Žikava, Gh 42) přinesl opět zklamání právě tak, jako hříbě č. 5 (Žerotín, Gh 31). Protože nebyl zájem ukazovat tuto neúspěšnou a navíc nevzhlednou chovnou klisnu v domácím prostředí, zůstala Želatina na březích Labe u města Torgau s jeho slavným mostem také v r. 1977, kdy dochází k třetímu spojení s “cikánským synkem”. V r. 1978 se následně rodí její – v pořadí šesté a také poslední (!) hříbě. Do čs. Plemenné knihy bylo zaevidováno pod jménem ŽELEZNÍK. Třetí paradox : Handicap pozdního hříběte. Situace s kvalitou potomků ze Želatiny se nezměnila ani v případě hřebečka, narozeného 29. dubna r. 1978. Toto klasické “pozdní hříbě” svůj menší tělesný rámec ve srovnání s parametry stáda ročků šamorínského chovatele nedokázal kompenzovat ani v podmínkách štědré krmovinové základny poskytované těmto zvířatům. Když se v r. 1979 rozhodoval jeho domovský hřebčín, které své ročky nabídne k prodeji, na seznamu na prvním místě bylo uvedeno jméno “ŽELEZNÍK” s cenou 100.000.- korun. Nový majitel z jihu Moravy místo finanční kompenzace dovezl do Šamorína v uvedené hodnotě mrkev pro koně... Čtvrtý paradox : absence “rovinové třídy”. ŽELEZNÍK ve dvou a především pak v období “klasických” tří let neprokázal rovinovou třídu (Gh 54). Opak by byl považován v jeho případě za překvapení. Hřebec byl následně prodán malé a nezkušené dostihové stáji Světlá Hora u Bruntálu. Následně byl vykastrován, díky čemu povyrostl a celkově dozrál. Odchovné podmínky na severu Moravy (většinou kopcovitý terén a celodenní pobyt na čerstvém vzduchu, daleko od ruchu civilizace) podpořily optimální rozvoj jeho pohybového aparátu právě tak, jako kardiovaskulární a respirační ústrojí. Pátý paradox : Outsidera trénují nezkušení amatéři. Podmínkou startu koní ve VP je dosažení věku šesti let a prokázání výkonnost, t.j. předpokladu absolvování kurzu bez rizika zranění koně samotného, resp. jeho jezdce a dalších účastníků tohoto dostihu (řešení spočívá v účasti v seriálu tzv. kvalifikačních dostihů). ŽELEZNÍK se díky těmto regulím postavil na start v prvním možném termínu, t.j. v r. 1984. V sedle s naprosto nezkušením jezdcem a trénerem v jedné osobě ve svém premierovém vystoupení hanebně propadl. Tento dostih dvojice: Novák – ŽELEZNÍK nedokončila ani o rok později. Majitel si konečně uvědomuje, že “tudy cesta nevede” a tak v r. 1986 do sedla ŽELEZNÍKA angažuje vycházející jezdeckou hvězdu v osobě Jozefa Váni. Ani tento start však nepřináší úspěch, který by opravňoval majitele k optimismu v souvislosti s perspektivou této dvojice. Nový tréner, Dr. Čestmír Olehla a zkušenosti, které ŽELEZNÍK pozbíral od svých čtyř let starty na různých Československých provinčních drahách a distancích, přetavil ve famózní triumf “o půl bánu” poprvé ve Velké pardubické již v následujícím, 1987. roce, t.j. ve věku svých devíti let. K triumfu na dráze získal překvapující vítěz také ocenění obce turfmanů v podobě titulu “Kůň roku 1987”. Nemalou zásluhu na tom měl také čas vítěze (9:58,1), který znamenal rekord dráhy a také historické prolomení 10-minutové hranice potřebné k překonání 6.900 m distance s více, než 30 steeple-chase skoky! Šestý paradox : Potvrzení výkonnosti. Říká se, že vítězství se obecně lehčeji získává, než obhajuje, t.j. potvrzuje. ŽELEZNÍK svou výkonnost dokázal potvrdit již v následujících letech 1988 a 1989. Je vhodné zde poznamenat, že tzv. hatrick, t.j. trojnásobné vítězství dosáhlo za dobu existence tohoto dostihu několik koní a dokonce také jedna klisna (Mocná). V r. 1989 se teda ŽELEZNÍK stal jedním z nemnoha skvělých vítězů Velké Pardubické. Musel se však o svou slávu a úspěšnost dělit s dalšími koňmi. Není se co divit, že dostihová veřejnost s napětím očekávala výsledek doběhu tohoto dostihu také v r. 1990. Bude to ŽELEZNÍK, který prolomí prokletí, zv. “třikrát – a dost!”? V onom roce, plném euforie z pádu nenáviděného totalitního systému, se zmíněné prokletí ještě nezlomilo. Nebylo to však vinou samotného koně, ani jeho jezdce. Na nezdaru se podepsal fenomén, se kterým nikdo nepočítal. Ztělesnila jej neblahá aktivita tzv. “ochránců přírody” (zelených). Protestující dav prolomiv zátarasy vběhl do cesty třicetičlennému poli startujících koní v okamžiku, kdy tyto najížděli na zřejmě nejtěžší překážku ne pouze této dráhy, ale překážkových dostihů Evropy, obávaný a v tréningu nikdy neskákaný Velký Taxisův příkop. Startující jezdci a jejich koně museli vykonat úhybný manévr, aby nedošlo ke zranění demonstrantů; někteří “vzali své koně zpět”, čím stratili optimální nájezdovou rychlost. Výsledek se dal předem tušit: došlo k hromadnému pádu a četným poraněním jezdů a koní. Obětí tohoto karambolu se stal i ŽELEZNÍK... Sedmý paradox : Triumf “na truc” světu. Dodejme hned, že také všem pochybovačům, historii, osudu, tradici, “papírovým předpokladům”, očekávání, zákonitosti, názorům o “děravém pedigree”, zvyklosti a pod. Ve své “hvězdné” a současně poslední dostihové sezóně v r. 1991 se tento již 13-letý valach uvedl vítězstvím dne 8. června v steeplechase na 4750 m. Také druhý kvalifikační start 27. července znamenal pro tohoto vyjímečného skokana vítězství, zadrženě o 15 délek. Pak se již jen “pilovala” forma na nejdůležitější dostih sezóny. Kulisu VP v r. 1991 dotvářelo typické podzimní počasí. První tři překážky po startu absolvovalo celé závodní pole bez obtíží. Na Poplerově skoku, zdánlivě lehké překážce však několik koní padlo. Včetne Železníka. Ten navíc ztratil svého jezdce! Všem přítomným, cca 50.000 divákům na tribunách a milionům u televizních obrazovek se zatajil dech. Spíš reflexivně nebo symbolicky, než úmyslně se Váňa pokusil zachytit v pádu otěže opět se zvedajícího ŽELEZNÍKA. Povedlo se. Zabránil tím úprku svého svěřence za lotem pokračujících koní (popsané chování je podmíněné tzv. stádovým pudem těchto zvířat). Železník zůstal jako zázrakem – stát. Nechal si v klidu upravit výstroj pošramocenou pádem právě tak, jako opětovně vysednout svému jezdci a pokračovat v dostihu. V tom okamžiku byla zahájena jedna z největších drám v podobě nezapomenutelné stíhací jízdy v délce asi 5000 m. S odstupem času jsem přesvědčen, že nebylo člověka, který by tomuto koni a jeho jezdci v těch minutách beznaděje nepřál úspěch, naplnění jejich snu... Na rozluštění tajenky se muselo počkat až do samého závěru dostihu: ŽELEZNÍK až v cílové rovině dostihl a nakonec i předstihl všechny své soupeře a proběhl vítězně cílem. 13. října r. 1991 zvítězil po čtvrté. A i když ne v souvislé řadě, to jeho výkon nesnižuje. Stal se rekordmanem. O necelý měsíc po svém triumfu ve VP se podle mínění 82,2 % členů Turf clubu stal “Koněm roku 1991” a současně “Koněm století”. Jako jediný totiž dokázal zvítězit v této anketě třikrát. Osmý paradox : Zlomená noha neznamená smrt. Přesto, že pokrok veterinární medicíny dnes dospěl do stavu, kdy zlomenina kostí končetin koní již nemusí automaticky znamenat předčasné ukončení života takového jedince, úspěšnost léčby bývá přesto spíš výjimkou než pravidlem. O výsledku léčby navíc nerozhoduje zdatnost lékaře. V některých případech se spíš hledá rovnováha ekonomického hlediska v souvislosti s náklady a chovnou hodnotou léčeného pacienta. Nechť je pro budoucnost zaznamenané, že ŽELEZNÍK v době svého zasloužilého odpočinku si způsobil popsané poranění. Jeho zlomenina se úspěšně zahojila. Díky tomu jej nepotkal smutný osud podobně zraněných druhů... Devátý paradox : “Matuzalemský věk”. Jedno anglické přísloví praví, že “rychlost zabíjí”. V přeneseném smyslu tohoto rčení se tento názor- pocházející z kruhů turfmanů-uplatňuje také v chovu a využití anglických plnokrevníků. Jejich rychlý růst a vývoj, zařazení do dostihového kolotoče již ve dvou letech (t.j. ranost), enormní fyzická a psychická zátěž ve třech až pěti letech, v případě proutěnkářů trvající do věku 10 až 12 let, způsobují, že průměrný věk reprezentantů tohoto plemena se pohybuje kolem 16 až 18 let (klisna, která odchová šest hříbat, je spíš vzácností, než pravidlem!). Z tohoto důvodu má koeficient sloužící k propočtu věku koní na lidské dimenze hodnotu “4” (pozn. 18-letý plnokrevník odpovídá šedesátinám člověka). ŽELEZNÍK se svými 26.5 lety dožil – z lidského pohledu neuvěřitelných – 106 let! Desátý paradox : Místo epilogu – oslavný chorál. Osudová náhoda jeho zrodu, nepřesvědčivý původ, odmítnutí vlastním chovatelem, prodej za symbolickou a současně potupnou cenu, malý tělesný vzrůst, nekorektní exteriér, opakovaná změna vlastníka, jejich “provincionalismus” z hlediska odbornosti, atypické prostředí přípravy na VP a četné nezdary (angažováním rozvážnějšího jockeye mohl dosáhnout ŽELEZNÍK na metu šesti! triumfů), v neposlední řadě poměrně vysoký věk v době čtvrtého vítězství (13 let)... Vysvětlení se nachází zcela mimo sféru genetiky a popírá i všechny pravidla logiky; je nepostižitelné racionálně, resp. zdůvodnitelné vědecky. ŽELEZNÍK totiž triumfoval jinými kvalitami. Do boje se soupeři (a s osudem) se pustil netradičními zbraněmi. Své nesporné handycapy dokázal překonat svým “velkým srdcem” právě tak, jako svou nesmírnou chrabrostí, bojovností, tvrdostí, odolností vůči bolesti, odvahou a urputností, s kterou šel instinktivně za svým cílem. Až nakonec mluvme o štěstí. Z tohoto hlediska může jeho charakter sloužit za vzor i nám, kteří tak velmi toužíme po úspěchu nebo uznání – a tak málo pro to někdy děláme... Konečná bilance ŽELEZNÍKA je následující. Za svého života startoval v 58 dostizích (!), z nichž 30-krát zvítězil. Majitelům získal na dotacích 1,75 mil. korun. V letech 1987, 1989 a 1991 se stal podle mínění turfmanů “Československým Koněm roku” (žádný jiný kůň se takovým počtem uznání neocenil!) . Po čtvrtém triumfu ve VP pak po zásluze titulem “Kůň století”, protože pouze ŽELEZNÍK ve 114-leté historii tohoto dostihu dosáhl na takový triumf. Dodejme, že to vše v době, než došlo k podstatnému “změkčení” (ve smyslu změny charakteru) podmínek startujících koní v Pardubicích (snížením výšky živých plotů, změlčením příkopů, úpravou hrany doskoku Velkého Taxisu, zpevněním a další úpravou břehů vodních příkopů a pod.). Za všechny turfmany se s touto skutečnou osobností loučím. Děkujeme Ti, Železníku! Dipl. Ing. M. Duruttya, Ph.D. P.S. Již Frederico Tesio konstatoval v diskusi o pořadí významnosti faktorů, ovlivňujících efektivitu chovu anglických plnokrevníků, s důrazem na jejich výkonnost a tudíž úspěšnost na dostihové dráze atributy uplatňované v tomto oboru. Na základě vlastní zkušenosti opodstatněnost zmíněné teorie mohu jen potvrdit. Konstatuji, že plnokrevník zařazovaný do chovu by měl mít nadprůměrnou výkonnost, kvalitní pedigree a přirozeně pevnou tělesnou konstituci a charakter, který se projevuje v jeho velké vůly po vítězství! “Causa ŽELEZNÍK” tuto teorii podporuje. M.D. Poznámka |
|
