pro znalectví a poradenství v chovu koní
Dipl. Ing. Michael Duruttya, CSc., Ph.D.
ÚVAHY O PLEMENNÉ PODSTATĚ KONÍ HUNŮV souvislosti s koncipováním textu Ságy rodu Duruttya, a to části pojednávající o genealogii otcovské větve mého původu, tj. Maďarů, položil jsem si tu nejpřirozenější a také nejprostší otázku, která se doslova nabízela a dosud nebyla uspokojivě a jednoznačně zodpovězena: na jakých koních vlastně doputoval národ Hunů ze své asijské pravlasti na území nové domoviny v Karpatském oblouku? Popis rušných historických událostí ve zmíněném období se stal podkladem také k závažným změnám hospodářského, kulturního a politického života především v oblasti Východní a Střední Evropy. Příchod různých národů z centrální a východní části Asie znamenal dalekosáhlé změny v dřívější plemenné struktuře místních chovů koní. K zodpovězení této základní otázky je nezbytné určit co nejpřesněji dobu příchodu zmíněného etnika na území Evropy. Přesnou dataci prvního příchodu Hunů neuvádí žádná maďarská kronika. Z tohoto důvodu jsme nuceni čerpat informace z kronik národů usazených v této části starého kontinentu před příchodem Hunů na zmíněné území: Záhřebské kroniky, která uvádí dobu jejich příchodu do roku 889 spojenou s obsazením Panonie. Analogický údaj uvádí také tzv. Váradská kronika. Dubnická a Budínská kronika zmiňuje letopočet 888. Kronika, jejíž autorem je mnich Albericus Monachus uvádí, že se tak stalo v roce 893. Uvedený údaj však popírá maďarský kronikář Anonymus, podle kterého k příchodu předchůdců Maďarů došlo v r.903. Z jiných písemných pramenů, a to záznamů popisujících okolnosti bulharsko-byzantské války se také uvádí, že se konala v době zatmění slunce a příchodu Hunů 8.srpna r.891. Obecně lze konstatovat, že se tak stalo v rámci „velkého stěhování národů“ probíhajícího v několika vlnách, pokaždé z Asie na Západ v období VI. až XII. století. Odhaduje se, že v případě Hunů se to týkalo 400.000 lidí. Základní hybnou silou se stalo množství koní pocházejících z pravlasti kočovníků, uplatněných jak v zápřahu, tak pod sedlem. Přesto, že neexistuje konsenzus ohledně prvního objevení se Hunů na našem kontinentu, pozoruhodnou jednotou názorů dobových kronikářů se setkáváme v případě popisu exteriéru jejich koní a také pojmenování/označení koní, které zmíněné etnikum tak skvěle uplatnilo při svém putování do nové domoviny. Bylo jím plemeno, tzv. taki (mongolské označení pro totožné plemeno mělo podobu ta – chi ), čínské: jie – ma a kirgizské: kertak, v novodobé historii pojmenované, jako kůň Przewalského. Domovinou kertak byl asijský dálný východ, její centrální a východní část, resp. Džungarsko, rozlehlé území Číny, Mongolsko a Mandžursko právě tak, jako celá severní část Tibetu. Podle archeozoologů zmíněné plemeno bylo shledáno, jako optimální k účelům dlouhodobého putování, přenášení nákladů a také samotných kočovníků. Podobu koní plemena taki uchovávají kosterní pozůstatky těchto kopytníků, a to díky tradičním zvyklostem Hunů ukládat své významné pozůstalé do hrobu včetně jejich oblíbených čtyřnohých partnerů, a to hlavy a všech čtyř končetin, konkrétně zápěstí (metakarpu), spěnky a kopyt, zabalených do kůže nebohého zvířete, tj. nepoživatelných částí těchto zvířat. Maso těchto koní včetně vnitřností pak tvořilo základní surovinu k pohřební hostině (kar). Tradice ukládání části koní do hrobu vybraných členů kmenového společenství se uplatňovala také ve společenském životě dalších „jezdeckých etnik“ oné doby. Duchovní ideou na hranici šamanismu, bylo, že se kůň uplatní i v posmrtném životě pohřbených lidí, jejich původních vlastníků. S poukazem na grafické zobrazení koní plemena taki (předpokládáme, že se jedná o jejich idealizovanou podobu) a naše znalosti týkající se původních plemen koní žijících na pomezí Evropy a Asie je možné vyslovit názor, že jsme svědky vzdálené příbuznosti koní taki s nám důvěrně známým kertakem (viz. obrázek jezdce, který uchovává keramický úlomek z dob osídlování nové domoviny!). Nezaměňovat tyto koně s podobou koní na jezdeckém sousoší Hunských náčelníků na čele s Arpádem na Náměstí hrdinů v Budapešti, které autor „posadil“ do sedel arabských plnokrevníků pro lepší umělecký dojem (stejného pochybení se dopustil také jiný sochař, který Svatopluka na Bratislavském hradě „nainstaloval“ na identické arabské plemeno, pohříchu včetně postroje, který odporuje historickým reáliím!). S kvalifikaci dlouholetého soudního znalce si dovolím připomenout poznatek, že definovat velikost koně, s důrazem na jeho rámec lze i z jediné, libovolné části jeho kosterního skeletu, v daném případě z jeho záprstí, a to pomocí specifických indexů tělesných měr. Z dalších parametrů pak lze definovat mohutnost těchto zvířat, určením jejich kostnatosti. Z kraniologických znaků, nositelem kterých je lebka je navíc možné s vysokou mírou pravděpodobnosti identifikovat/určit plemennou podstatu zkoumaného koně, včetně druhu potravy, která byla uplatněna v průběhu jeho života, ev. věk dožití apod. Určení plemena koní lze následně potvrdit na základě nálezů/specifikace udidla a třmenů. Pro znalé oko se stává určení plemenné podstaty koní Hunů rutinní záležitostí, byť nás od jeho života dělí propastných tisíc let … Jednotná a v celosvětovém rozsahu akceptovaná systematika vývojového procesu equidů v nuancích probíhá i v současné době, protože existuje ještě množství nejrůznějších kombinačních možností pro reálnější osvětlení a upřesnění jednotlivých vývojových stupňů těchto kopytníků. Ukazuje se, že kertak se stal samostatným vývojovým stupněm equidů, a jejichž výskyt se projevil v podobě nezaměnitelného typu koní centrální a východní Asie. Genese tohoto plemena procházela zcela jinými směry a tempem, a to v souvislosti s klimatem a dalšími podmínkami zmíněných částí asijského kontinentu, především v období pliocénu (diluvia). Skutečným předchůdcem koně Przewalského byl samostatný a prastarý typ asijského koně existující v třetihorách, a který byl objevený v pliocenních vrstvách na současném území Číny (!) a byl poté pojmenovaný, jako Equus caballus sanmeniensis. Samotný typ koně Przewalského měl diametrální rozdílnosti ve stavbě chrupu, lebky, šíje a také končetin (ve srovnání s prakoněm východoevropským), a to větších stoliček a řezáků v případě chrupu. Hlavu měl výrazně delší, hrubší, s mírným klabonosem, v profilu často beraní, celkově užší. Charakteristickým se stal také poměrně krátký, avšak dostatečně široký a velmi silný krk. Vliv zmíněného plemena se uplatnil především v oblasti, která byla nejblíž k centrální Asii, kde svou přítomností částečně nebo úplně pozměnil typ a charakter místních plemen koní. Týkalo se to především oblasti východního Kazachstánu a Zauralska, odkud se západním směrem přímý vliv kertaka dál zmenšoval, až se nakonec v severozápadní části východní Evropy zcela rozplynul a svou malou stopu zanechal pouze v Karpatech a na Balkáně. Znamená to, že originální kůň Przewalského, který se dostal díky mongolským nájezdům a hunskému etniku ze svého původního chovatelského centra až na Západ, měl největší vliv na původní plemena koní: kazašské, kirgizské, kalmycké v jihozápadní Asie a středního Uralu a nakonec také na původní plemena čerkezské, kabardinské a další místní plemena v kavkazské chovatelské oblasti. Odvozování některých plemen koní v oblasti východní Evropy od mongolských typů kertaka (koně Przewalského) je legitimní z důvodu jeho vlivu na vývoj některých populací těchto kopytníků Evropy v období vpádu Mongolů a Hunů na zmíněné území. Nezapomínejme však při tom na skutečnost, že kertak pronikl na Západ až v době, kdy se již v těchto regionech provozoval na vysoké úrovni místní chov koní. Touto skutečností se potvrzuje, že mongolský kertak měl již jen druhořadý vliv na vznik některých primitivních plemen koní existujících v oblasti východní Evropy. Poté, kdy došlo k přerušení homogenní nadvlády mongolských národů ve východní Evropě a opětovně vytlačených do jejich původní domoviny na Dálný východ, ustal také vliv kertaka/koně Przewalského do té míry, že došlo k jeho potlačení (kromě malých enkláv), a tento stav prakticky přetrval až do 18. až 19. století. Keretak, jako zásadní výsledný produkt daleké centrální a východní Asie, zasahoval ne Západ již jen formě sekundární. Je nesporné, že měl podstatný vliv na typ koně kirgizského, východokazašského, altajského (čumišského), narimského, minusinského (chakasského), tuviňského a částečně také na typ koně priobského, baškirského, mezeňského a pečorského, jejichž styčné místa nebo rozhraní se nacházelo mezi Uralem a veletokem Ob s jeho četnými přítoky. Vysvětlením přirozeného vyhynutí kertaka žijícího v malých populacích na území Evropy se nakonec stala skutečnost, že tento kontinent neposkytoval srovnatelné podmínky s reáliemi života v jejich pravlasti právě tak, jako postupná degenerace v důsledku prostorové izolovanosti, která znemožňovala plnohodnotný, přirozený vývoj, rozmnožovací schopnost na novém území, umožňující v požadované míře doplňovaní jejich přirozeného úbytku, tj. nahrazování. Ale to je již jiná otázka! Kertak a všichni jeho předci byl produktem zcela jiných podmínek života, a to ve všech myslitelných souvislostech, než tomu bylo v případě tarpana. Praha 28.6.2019 Duruttya M. |
|
